Úvod

Zatímco se pokouším napsat tuto knihu Krišna, dovolte mi, abych se nejdříve s úctou poklonil svému duchovnímu učiteli, Óm Višnupádovi 108 Šrí Šrímad Bhaktisiddhántovi Sarasvatímu Gósvámímu Mahárádžovi Prabhupádovi. Dále mi dovolte, abych se s úctou poklonil oceánu milosti, Pánu Šrí Krišnovi Čaitanjovi Maháprabhuovi. Je Nejvyšší Osobnost Božství, samotný Krišna, který se zjevil jako oddaný, aby šířil svrchované zásady oddané služby. Pán Čaitanja zahájil své kázání v zemi zvané Gaudadéš (Západní Bengálsko). A jelikož náležím k Madhva-gaudíja-sampradáji, musím složit uctivé poklony učednické posloupnosti tohoto jména, která je také známá jako Brahma-sampradája, neboť začala u Brahmy. Brahmá předal poznání mudrci Náradovi, Nárada poučil Vjásadévu a Vjásadéva Madhvu Muniho neboli Madhváčárju. Šrí Mádhavéndra Purí, který započal Madhva-gaudíja-sampradáju, byl sannjásí (odříkavý mnich) patřící k Madhváčárjově učednické posloupnosti. Měl mnoho významných žáků, mezi něž patřili Nitjánanda Prabhu, Advaita Prabhu a Íšvara Purí. Íšvarovi Purímu bylo dáno stát se duchovním učitelem Pána Čaitanji Maháprabhua. Pokloňme se tedy s úctou Íšvarovi Purímu, Nitjánandovi Prabhuovi, Šrí Advaitovi Áčárjovi, Šrívásovi Panditovi a Šrí Gadádharovi Panditovi. Dále se uctivě pokloňme Svarúpovi Dámódarovi, který působil jako osobní tajemník Pána Čaitanji Maháprabhua, dále Šrí Vásudévovi Dattovi a věrnému osobnímu služebníkovi Pána Čaitanji, Šrí Góvindovi, jakož i Jeho věčnému příteli Mukundovi a také Murárimu Guptovi. S úctou se pokloňme šesti Gósvámím z Vrindávanu: Šrí Rúpovi Gósvámímu, Šrí Sanátanovi Gósvámímu, Šrí Raghunáthovi Bhattovi Gósvámímu, Šrí Gópálovi Bhattovi Gósvámímu, Šrí Džívovi Gósvámímu a Šrí Raghunáthovi dásovi Gósvámímu.

Krišna sám vysvětlil v Bhagavad-gītě, že je Nejvyšší Osobnost Božství a že se zjevuje na planetě Zemi, když dochází k porušování usměrňujících zásad náboženského života lidí a k nárůstu bezbožných činností. To znamená, že když Pán Šrí Krišna přišel na tento svět, bylo třeba zmenšit břímě hříšných činností nahromaděných na této planetě a v tomto vesmíru.

O dění v oblasti hmotného stvoření se stará Pán Mahá-Višnu, úplná část Krišny. Když tedy Pán sestupuje, vychází Jeho inkarnace z Višnua. Mahá-Višnu je původní příčinou hmotného stvoření a z Něho expanduje Garbhódakašájí Višnu a potom Kšíródakašájí Višnu. Všechny inkarnace přicházející do hmotného světa jsou obvykle úplné expanze Kšíródakašájí Višnua. Úkol zmenšit břímě hříšných činností na této Zemi tedy není určen pro Nejvyšší Osobnost Božství, Krišnu samotného. Když se však Krišna zjeví, zjeví se všechny Višnuovy expanze společně s Ním. Krišnovy různé expanze — Nárájan, čtveřice expanzí tvořená Vásudévou, Sankaršanem, Pradjumnou a Aniruddhou, rovněž částečné expanze, jako je Matsja (inkarnace v podobě ryby), yuga-avatārové (inkarnace pro daný věk) a manvantara-avatārové (inkarnace doprovázející vládu jednotlivých Manuů) — se všechny spojí a zjeví se v těle Krišny, Nejvyšší Osobnosti Božství. Krišna je úplný celek, a všechny Jeho expanze a inkarnace tedy žijí stále v Něm.

Když se tedy zjevil Krišna, Pán Višnu byl s Ním. Krišna ve skutečnosti přichází, aby předvedl své vrindávanské zábavy, a tak upoutal požehnané podmíněné duše a vybídl je k návratu domů, zpátky k Bohu. Zabíjení démonů ve Vrindávanu prováděla vždy jen Višnuova část Krišny.

Pánovo sídlo je popsáno ve dvacátém verši osmé kapitoly Bhagavad-gīty, kde stojí, že existuje ještě jiná, věčná příroda, duchovní nebe, které je transcendentální vůči této projevené i neprojevené hmotě. Projevený svět můžeme vidět v podobě mnoha hvězd a planetárních soustav, jako je Slunce a Měsíc, ale za nimi leží neprojevená část světa, ke které se nikdo v tomto těle nedokáže přiblížit. A za touto neprojevenou hmotou se rozkládá duchovní království. To je v Bhagavad-gītě popsané jako svrchované a věčné, nikdy nepodléhající zániku. Hmotná příroda prochází opakovaným tvořením a ničením, ale duchovní příroda zůstává věčně beze změn.

Svrchované sídlo Osobnosti Božství Krišny je rovněž vylíčeno v Brahma-saṁhitě jako svět tvořený drahokamy čintámani. V tomto Krišnově sídle zvaném Gólóka Vrindávan se tyčí mnoho paláců postavených ze zázračného kamene. Rostou tam stromy, kterým se říká stromy přání, a tamní krávy se nazývají surabhi. Pánu tam slouží stovky a tisíce bohyní štěstí. Jeho jméno je Góvinda, Prvotní Pán, a je příčinou všech příčin. Hraje na flétnu, Jeho oči jsou jako okvětní lístky lotosu a barvou svého těla připomíná krásný mrak. Na hlavě nosí paví pero a je tak přitažlivý, že se Mu nevyrovnají ani tisíce Amorů. V Gītě se Pán Krišna zmiňuje jen několika slovy o svém sídle, které je nejvyšší planetou duchovního království. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu však Krišna vystupuje přímo i s veškerým svým doprovodem a předvádí své činnosti ve Vrindávanu, potom v Mathuře a nakonec ve Dvárace. V této knize budou všechny tyto činnosti postupně vyjeveny.

Rod, ve kterém se Krišna zjevil, se nazývá jaduovská dynastie. Je součástí rodu pocházejícího od Sómy, boha planety Měsíce. Existují dva kšatrijské rody králů: jeden tvoří potomci krále Měsíce a druhý potomci krále Slunce. Když se zjevuje Nejvyšší Osobnost Božství, činí tak obvykle v rodu kšatrijů, protože musí prosadit náboženské zásady a počestný život. Podle védského systému jsou kšatrijové ochránci lidstva. Když se Nejvyšší Pán zjevil jako Šrí Rámačandra, bylo to v rodu boha Slunce zvaném Raghu-vanša; když se potom zjevil jako Pán Krišna, učinil tak v rodu zvaném Jadu-vanša. Dvacátá čtvrtá kapitola devátého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu obsahuje dlouhý seznam králů Jadu-vanši. Všichni to byli velcí a mocní králové. Krišnovým otcem se stal Vasudéva, syn Šúrasény, narozený v jaduovské dynastii. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, ve skutečnosti nepatří k žádné dynastii hmotného světa, ale rod, ve kterém se zjeví, se Jeho milostí stane slavným. Například santálové dřevo se těží v Malajsku. Má přitom své charakteristické vlastnosti, které s Malajskem nijak nesouvisí, ale vzhledem k tomu, že je produkováno hlavně zde, nazývá se malajský santál. Podobně Krišna, Nejvyšší Osobnost Božství, patří všem, ale tak jako slunce vychází na východě, přestože existuje více stran, na kterých by mohlo vycházet, Pán se rozhoduje pro zjevení v určitém rodě, a tento rod se tím proslaví.

Jak již bylo vysvětleno dříve, když se Krišna zjevuje, všechny Jeho úplné expanze se zjevují s Ním. Krišna se zjevil společně s Balarámou (Baladévou), jenž je známý jako Jeho starší bratr. Balaráma je zdrojem Sankaršana, čtveřice expanzí, a sám je také úplnou expanzí Krišny. V této knize se pokusíme ukázat, jak se Krišna zjevil v rodu Jaduovců a jak předvedl své transcendentální vlastnosti. Velice živě to líčí Śrīmad-Bhāgavatam, zvláště ve svém desátém zpěvu, a z něj proto bude tato kniha vycházet.

O zábavách Pána obvykle s potěšením naslouchají osvobozené duše. Podmíněné duše mají zájem číst příběhy o hmotném počínání nějakého obyčejného člověka. Śrīmad-Bhāgavatam a jiné Purány obsahují podobná vyprávění pojednávající o transcendentálních činnostech Pána, ale podmíněné duše dávají přednost obyčejným povídkám. Studium vyprávění o zábavách Pána, Krišny, je tolik nezajímá. Popisy Krišnových zábav jsou přesto tak přitažlivé, že je mohou vychutnávat lidé všech druhů. V tomto světě žijí tři druhy lidí: osvobozené duše; ti, kdo usilují o osvobození, a materialisté. Ať už někdo osvobozený je, snaží se být, nebo je naopak naprostý materialista, zábavy Pána Krišny stojí za to, aby je studoval.

Osvobozené duše se nezajímají o materialistické činnosti. Neosobní teorie, podle níž se duše stane po osvobození nečinnou a nepotřebuje nic poslouchat, nijak nedokazuje, že osvobozená osoba je skutečně nečinná. Živá duše nemůže být nečinná. Je činná buď v podmíněném, nebo v osvobozeném stavu. Například nemocný člověk je také činný, ale všechny jeho činnosti mu přinášejí utrpení. Když se tentýž člověk uzdraví, bude činný i nadále, ale ve zdravém stavu mu jeho činnosti přinášejí požitek. Impersonalisté se pouze snaží oprostit se od chorobných, podmíněných činností, ale nevědí nic o činnostech ve zdravém stavu. Ti, kdo jsou skutečně osvobození a mají úplné poznání, se věnují naslouchání o zábavách Krišny, a to je čistá duchovní činnost.

Pro skutečně osvobozené osoby je nezbytné naslouchat o Krišnových zábavách. Je to ten nejlepší námět, o kterém může živá bytost ve stavu osvobození s potěšením naslouchat. A pokud taková vyprávění, jaká obsahuje Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, poslouchají ti, kdo se snaží osvobození dosáhnout, jejich cesta bude velice jasná. Bhagavad-gītā podává předběžnou látku, kterou je třeba studovat před Śrīmad-Bhāgavatamem. Díky studiu Gīty si člověk začne být plně vědom postavení Pána Krišny, a když zaujme své místo u Jeho lotosových nohou, porozumí vyprávěním o Krišnovi, jak jsou uvedena ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Proto Pán Čaitanja nabádal své následovníky, aby šířili kṛṣṇa-kathā.

Kṛṣṇa-kathā znamená “vyprávění o Krišnovi”. Existují dva druhy kṛṣṇa-kathā: vyprávění pronesená Krišnou a vyprávění o Krišnovi pronesená někým jiným. Bhagavad-gītā je vyprávění či filosofické pojednání o vědě o Bohu, které pronesl samotný Krišna. Śrīmad-Bhāgavatam je pojednání o Krišnových činnostech a transcendentálních zábavách. Obojí je kṛṣṇa-kathā. Pán Čaitanja nařídil, aby se kṛṣṇa-kathā šířila po celém světě, protože budou-li podmíněné duše, trpící v hmotném světě, naslouchat o Krišnovi, jejich cesta k osvobození bude přímá a jasná. Hlavním smyslem této knihy je vést lidi k pochopení Krišny či kṛṣṇa-kathā, protože tak se mohou vysvobodit z hmotného zajetí.

Toto kṛṣṇa-kathā osloví i ty nejmaterialističtější lidi, protože Krišnovy zábavy s gópími (pasačkami krav) jsou úplně stejné jako milostné poměry mladých dívek a chlapců v hmotném světě. Sexuální požitek v lidské společnosti není ve skutečnosti nepřirozený, protože stejný sexuální požitek prožívá i původní Osobnost Božství. Energie blaženosti se jmenuje Šrímatí Rádhárání. Přitažlivost milostných poměrů na základě sexuálního požitku je původní charakteristikou Nejvyšší Osobnosti Božství a my, podmíněné duše, jakožto nedílné části Nejvyššího cítíme stejný požitek, ale ve zvrácené podobě a vždy jen po omezenou dobu. Budou-li tedy lidé posedlí touhou po sexuálním životě v hmotném světě naslouchat o Krišnových zábavách s gópími, budou i oni zakoušet transcendentální požitek, i když vypadá jako materialistický. Výhodou je, že se budou postupně dostávat na duchovní úroveň. V Bhāgavatamu je řečeno, že pokud člověk naslouchá o zábavách Pána Krišny s gópími pokorně a od autorit, bude povýšen na úroveň transcendentální láskyplné služby Pánu a hmotná nemoc v podobě chtíče v jeho srdci bude zcela vyléčena. Řečeno jinými slovy, takové naslouchání potlačí hmotnou sexuální touhu.

Tato kniha Krišna, která je plná kṛṣṇa-kathā, bude tedy stejnou měrou přitahovat osvobozené duše, ty, kdo usilují o osvobození, i zatvrzelé podmíněné materialisty. Podle slov Mahárádže Paríkšita, jenž naslouchal o Krišnovi od Šukadévy Gósvámího, se kṛṣṇa-kathā hodí pro všechny lidi, bez ohledu na postavení, ve kterém se nacházejí. Každý toto vyprávění ocení. Mahárádž Paríkšit však také upozorňoval, že těm, kdo zabíjejí zvířata nebo také sami sebe, se kṛṣṇa-kathā pravděpodobně příliš líbit nebude. Jinak řečeno, obyčejní lidé, kteří se řídí usměrňujícími morálními zásadami písem, budou přitahováni, ať jsou v jakémkoliv postavení, ale ne ti, kdo zabíjejí sami sebe. Slovo přímo použité ve Śrīmad-Bhāgavatamu je paśu-ghna, což znamená “zabíjející zvířata nebo sám sebe”. Lidé, kteří nejsou seberealizovaní a ani se nezajímají o duchovní realizaci, se zabíjejí, páchají sebevraždu. Lidský život je především určený k seberealizaci, a proto člověk, který zanedbává tuto důležitou část svých činností, jednoduše promarňuje čas jako zvířata. Je tedy paśu-ghna. Ve svém druhém významu toto slovo označuje lidi, kteří zvířata skutečně zabíjejí. To zahrnuje ty, kdo jedí zvířata (dokonce i psy), neboť ti všichni se podílejí na jejich zabíjení mnoha způsoby, jako jsou hony a otevírání jatek. Takové osoby nemohou projevit zájem o kṛṣṇa-kathā.

Král Paríkšit měl mimořádný zájem poslouchat kṛṣṇa-kathā, protože věděl, že jeho předkové — především jeho děd Ardžuna — zvítězili ve velké bitvě na Kurukšétře jedině díky Krišnovi. Tento hmotný svět můžeme také považovat za bojiště na Kurukšétře. Každý na tomto bojišti těžce zápasí o přežití a na každém kroku hrozí nebezpečí. Podle Mahárádže Paríkšita bylo Kuruovské bitevní pole jako velký oceán hemžící se nebezpečnými zvířaty. Jeho děd Ardžuna musel bojovat s tak velkými hrdiny, jako byli Bhíšma, Dróna, Karna a mnozí další, kteří nebyli obyčejní bojovníci. Tito válečníci jsou přirovnáni k mořským rybám zvaným timingily, jež dovedou snadno spolknout i mohutnou velrybu. Velcí bojovníci na Kurukšétře byli schopni snadno spolknout mnoho Ardžunů, ale jen díky Krišnově milosti je Ardžuna dokázal všechny zabít. Tak jako bez zvláštního úsilí snadno překročíme trošku vody v otisku telecího kopýtka, byl i Ardžuna milostí Krišny schopen snadno překonat oceán, kterým bylo Kuruovské bitevní pole.

Mahárádž Paríkšit si velmi cenil Krišnových činností z mnoha dalších důvodů. Krišna zachránil nejen jeho děda, ale i jeho samotného. V době, kdy bitva na Kurukšétře končila, byli již všichni členové kuruovské dynastie, jak synové a vnuci na straně Dhritaráštry, tak i ti na straně Pánduovců, po smrti; padli v boji. S výjimkou pěti synů Pándua všichni na Kurukšétře zemřeli. Mahárádž Paríkšit byl tehdy ještě v lůně své matky. Byl pohrobek, neboť jeho otec Abhimanju, syn Ardžuny, také padl na bojišti. Když byl Mahárádž Paríkšit v matčině lůně, Ašvatthámá vypustil zbraň zvanou brahmāstra, aby dítě zabil. Jakmile se Uttará, Paríkšitova matka, obrátila na Krišnu o pomoc, Krišna vstoupil jako Nadduše do jejího lůna, aby zabránil potratu a jejího syna zachránil. Jiným jménem Mahárádže Paríkšita je Višnuráta, protože ho samotný Pán Višnu zachránil již v lůně jeho matky.

Každý, v jakémkoliv životním postavení, by měl se zájmem naslouchat o Krišnovi a Jeho činnostech, neboť Krišna je Nejvyšší Absolutní Pravda, Osobnost Božství. Je všeprostupující; uvnitř žije v srdci každého a vně žije ve své vesmírné podobě. Přesto, jak je popsáno v Bhagavad-gītě, se navíc ještě zjevuje takový, jaký je, v lidské společnosti, aby všechny pozval do svého transcendentálního sídla, zpátky domů, zpátky k Bohu. Každý by měl mít zájem poznat Krišnu, a za tím účelem vydáváme tuto knihu: aby se lidé mohli dozvědět o Krišnovi a získat dokonalý prospěch ze svého lidského života.

V devátém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je Šrí Baladéva popsán jako syn Róhiní, manželky Vasudévy. Krišnův otec Vasudéva měl šestnáct manželek a jednou z nich byla Róhiní, matka Baladévy. Zároveň je však Baladéva popsán také jako syn Dévakí. Jak tedy mohl být synem Dévakí i Róhiní? To byla jedna z otázek, které Mahárádž Paríkšit položil Šukadévovi Gósvámímu, a bude na patřičném místě zodpovězena. Mahárádž Paríkšit se také Šukadévy Gósvámího ptal, proč byl Krišna hned po svém příchodu na svět jako syn Vasudévy přenesen do domu Nandy Mahárádže ve Vrindávanu, do Gókuly. Chtěl také vědět, co Pán Krišna dělal během svého pobytu ve Vrindávanu a Mathuře. Kromě toho se zvláště zajímal, proč Krišna zabil svého strýce z matčiny strany, Kansu. Jako bratr Jeho matky byl Kansa pro Krišnu velice blízkou společensky výše postavenou osobou — jak ho tedy mohl Krišna zabít? Dále se Mahárádž Paríkšit ptal, kolik let Krišna pobýval v lidské společnosti, kolik let vládl dvárackému království a s kolika ženami se tam oženil. Pro kšatrijského krále je běžné mít víc než jednu manželku; proto se Mahárádž Paríkšit dotazoval na počet Krišnových žen. V této knize najdeme odpovědi Šukadévy Gósvámího na tyto a další otázky Mahárádže Paríkšita.

Postavení Mahárádže Paríkšita a Šukadévy Gósvámího je jedinečné. Mahárádž Paríkšit je ideální osobou pro naslouchání o transcendentálních zábavách Krišny a Šukadéva Gósvámí je ideální osobou pro jejich líčení. Dojde-li k takovému šťastnému spojení, kṛṣṇa-kathā se okamžitě projeví, a lidé mohou z takového rozhovoru čerpat nejvyšší možný prospěch.

Šukadéva Gósvámí vyprávěl tyto příběhy v době, kdy byl Mahárádž Paríkšit připraven opustit své tělo a držel půst na břehu řeky Gangy. Aby ujistil Šukadévu Gósvámího, že ho poslech kṛṣṇa-kathā neunavuje, otevřeně prohlásil: “Obyčejné lidi nebo i mne může trápit hlad a žízeň, ale příběhy o Krišnovi jsou tak pěkné, že je člověk může poslouchat stále, aniž by se unavil, neboť toto naslouchání ho povznáší na transcendentální úroveň.” Člověk musí mít velké štěstí, aby dokázal poslouchat kṛṣṇa-kathā tak soustředěně jako Mahárádž Paríkšit. Ten projevil o toto naslouchání neobyčejný zájem, protože každým okamžikem očekával smrt. Všichni bychom si měli být stále vědomi toho, že nás čeká smrt. Nikdo nemá zaručený život, můžeme umřít kdykoliv a nezáleží na tom, zda jsme mladí nebo staří. Proto dřív, než smrt přijde, si musíme být plně vědomi Krišny.

Král Paríkšit poslouchal Śrīmad-Bhāgavatam od Šukadévy Gósvámího na sklonku svého života. Když vyjádřil svou neutuchající touhu naslouchat o Krišnovi, velmi ho tím potěšil. Šukadéva byl největší z přednašečů Bhāgavatamu, a proto začal hovořit o Krišnových zábavách, jež ničí všechny nepříznivé vlivy tohoto věku Kali. Poděkoval králi za jeho dychtivost naslouchat o Krišnovi a povzbudil ho slovy: “Můj milý králi, jsi velice inteligentní, když si tolik přeješ naslouchat Krišnovým zábavám.” Řekl mu, že naslouchání a přednášení o Krišnových zábavách jsou tak příznivé činnosti, že očišťují tři druhy zúčastněných lidí: toho, kdo transcendentální vyprávění o Krišnovi přednáší, toho, kdo těmto příběhům naslouchá, a toho, kdo se na Krišnu dotazuje. Tyto zábavy jsou jako voda Gangy, jež vytéká od palce na noze Pána Višnua — očišťují tři světy: vyšší, střední i nižší planetární systém.