Kapitola jedenáctá

Podle názorů lidí toužících po plodech své práce (karmī) se obĕtování výsledků karmy nazývá služebnictví. Podle vaišnavských áčárjů, jako je Rúpa Gósvámí, však služebnictví znamená neustálé zamĕstnání v nĕjakém druhu služby Pánu.
 

Ve Skanda Puránĕ je řečeno, že ti, kteří jsou připoutáni k obřadním činnostem, ke čtyřem společenským skupinám a čtyřem skupinám duchovního života, se považují za oddané. Když se však oddaní skutečnĕ zamĕstnají přímo ve službĕ Pánu, jsou to bhágavatové neboli čistí oddaní. Ti, kteří jsou zamĕstnáni plodonosnými činnostmi nebo předepsanými povinnostmi podle čtyř skupin společenského a duchovního života, nejsou skutečnĕ čistí oddaní. I přesto jsou však přijímáni jako oddaní, protože obĕtují své výsledky Pánu. Nemá-li človĕk takové touhy a jedná- -li spontánnĕ z lásky k Bohu, musíme ho přijmout jako čistého oddaného. Všechny podmínĕné duše, které přišly do styku s hmotným svĕtem, touží více ménĕ po ovládání hmotné přírody. Varnášramský systém a jeho předepsané povinnosti jsou stanoveny tak, že podmínĕná duše může užívat smyslového požitku v hmotném svĕtĕ podle své touhy a současnĕ se postupnĕ povýšit v duchovním poznání. V předepsaných povinnostech varen a ášramů je mnoho činností, které spadají do oddané služby vĕdomí Kršny. Oddaní-hospodáři se ujmou provádĕní védských obřadů a stejnĕ tak i předepsaných povinností oddané služby, neboť obojí je myšleno k uspokojení Kršny. Provádĕjí-li oddaní-hospodáři nĕjaké védské obřady, dĕlají to pro uspokojení Kršny. Jak jsme již dříve uvedli, za oddanou službu se považuje jakákoliv činnost, jejímž cílem je uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství.
 

Šríla Rúpa Gósvámí popisuje, kdo je zralý k tomu, aby začal s oddanou službou. Řekl, že začátečníci, kteří vyvinuli trochu lásky k Bohu, se úmĕrnĕ ke svojí oddanosti přestanou zajímat o činnosti pro uspokojování smyslů. Jsou-li však i nadále přitahováni k činnostem smyslového požitku, výsledky takových činů by mĕly být obĕtovány Kršnovi. Tomu se také říká zamĕstnání ve službĕ Pánu, kdy Kršna je pánem a pracovník služebníkem.
 

V Náradía Puránĕ je zmínka o transcendentální povaze takového služebnictví. Říká se zde, že človĕk, který je neustále zamĕstnán v oddané službĕ svým tĕlem, myslí a slovy, nebo dokonce i človĕk, který není prakticky zamĕstnán, ale jednoduše po tom touží, se považuje za osvobozeného.
 

Oddanou službu v přátelství můžeme rozdĕlit na dva druhy: jednat jako Pánův důvĕrný služebník a jednat jako Pánův příznivec. Oddaný, který má důvĕru v oddanou službu Pánu, dodržuje soustavnĕ pravidla a předpisy s vírou, že dosáhne úrovnĕ transcendentálního života. V druhém případĕ se oddaný stává příznivcem Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gítĕ se říká, že pro Pána je nejdražším služebníkem kazatel. Každý, kdo káže důvĕrné poselství Gíty všem lidem, je Kršnovi tak drahý, že mu nikdo v lidské společnosti nemůže být roven.
 

V Mahábháratĕ říká Draupadí: „Můj drahý Góvindo, slíbil jsi, že Tvůj oddaný nebude nikdy přemožen. Vĕřím tomu, a proto ve všech možných strastech vzpomínám pouze na Tvůj slib a tak žiji.“ Draupadí a jejím pĕti manželům, Pánduovcům, připravil jejich bratranec Durjódhana a jiní krutá utrpení. Strádání bylo tak tvrdé, že dokonce i Bhíšmadéva, který byl celoživotním brahmačárínem a velkým válečníkem, nĕkdy ronil slzy, když na nĕ pomyslel. Vždy se velice divil, že i když byli Pánduovci tak čestní a Draupadí byla prakticky bohynĕ štĕstí, a i když byl Kršna jejich přítelem, přesto museli podstoupit tak tvrdé strasti. Jejich útrapy byly neobyčejné, ale Draupadí to přesto neodradilo. Vĕdĕla, že Kršna je jejich přítelem, a že proto budou nakonec zachránĕni.
 

Podobný citát je z jedenáctého zpĕvu Šrímad Bhágavatamu, 53. verše druhé kapitoly, kde Havi, syn krále Ršabhy, oslovuje Mahárádži Nimiho: „Můj drahý králi, človĕk, který nikdy ani na okamžik nepřestává sloužit lotosovým nohám Nejvyšší Osoby (což je služba, po které touží i velcí polobozi jako Indra) s pevným přesvĕdčením, že není nic toužebnĕjšího nebo víc hodného uctívání, se nazývá prvotřídní oddaný.“
 

Šríla Rúpa Gósvámí říká, že začínající oddaný, který vyvinul alespoň slabou lásku k Bohu, je jistĕ budoucím možným uchazečem o oddanou službu. Když se v oddané službĕ pevnĕ ustálí, získá pevné postavení, které se stane důvĕrnou součástí jeho oddané služby.
 

Nĕkdy můžeme vidĕt, že si čistý oddaný v Pánovĕ chrámu lehne, aby Pánovi sloužil jako důvĕrný přítel. Přátelské chování oddaného můžeme přijmout jako spontánní, rāgānugā. Podle usmĕrňujících zásad si nikdo nesmí v chrámu Nejvyšší Osobnosti Božství lehnout, ale tato spontánní láska k Bohu může být zařazena do oddané služby v přátelství.
 

Pĕkný popis úplného sebeodevzdání je v jedenáctém zpĕvu, dvacáté deváté kapitole, 34. verši Šrímad Bhágavatamu, kde Pán říká: „Človĕka, který se Mi zcela odevzdal a zcela zanechal všech ostatních činností, osobnĕ ochráním v tomto životĕ i v příštím. Jinými slovy — přeji si mu pomoci, aby co nejvíce pokročil v duchovním životĕ. O takovém človĕku by mĕl každý vĕdĕt, že již obdržel sārṣṭi (vlastní stejné bohatství jako Nejvyšší).“ V Bhagavad-gítĕ je také potvrzeno, že jakmile se človĕk odevzdá lotosovým nohám Kršny, Kršna se ho ujme a zaručí mu ochranu před všemi hříšnými reakcemi. Poučuje ho i zevnitř, aby oddaný mohl velice rychle pokročit k duchovní dokonalosti.
 

Sebeodevzdání se nazývá ātma-nivedana. Různé autority popisují sebe neboli vlastní já různĕ. Já nĕkdy poukazuje na duchovní já neboli duši, a nĕkdy se vztahuje k mysli nebo k tĕlu. Úplné sebeodevzdání tedy znamená nejen odevzdat službĕ Pánu vlastní já jakožto duši, ale také odevzdat svou mysl a tĕlo. Šríla Bhaktivinóda Thákura v této souvislosti zpívá pĕknou píseň, v níž se nabízí jako zcela odevzdaná duše. Říká: „Svou mysl, své hospodářství, své tĕlo, vše, co vlastním, můj drahý Pane, nabízím službĕ Tobĕ. Nyní si s tím můžeš dĕlat cokoliv chceš. Jsi nejvyšším vlastníkem všeho a chceš-li, můžeš mĕ zabít, nebo mĕ můžeš ochránit. Veškerá autorita patří Tobĕ. Nemám, co bych prohlašoval za své vlastní.“
 

Šrí Jamunáčárja ve své modlitbĕ k Pánu vyjadřuje podobnou myšlenku následujícími slovy: „Můj drahý Pane, mohu žít v nĕjakém tĕle jako lidská bytost nebo jako polobůh, ale mĕ nezajímá, v jakém životním druhu jsem, protože tato tĕla jsou pouze vedlejšími produkty tří kvalit hmotné přírody a já, který tĕla vlastním, se Ti odevzdávám.“
 

Citát z Hari-bhakti-vivéky ukazuje, jak může človĕk nabízet své tĕlo při sebeodevzdání. Oddaný zde říká: „Můj drahý Pane, jako prodané zvíře nemá zapotřebí myslet na své udržování a obživu, tak i já, jelikož jsem dal své tĕlo a duši Tobĕ, se již více o své udržování a obživu nezajímám.“ Jinými slovy, človĕk by se nemĕl zaobírat udržováním a obživou sebe či své rodiny. Je-li skutečnĕ odevzdaný tĕlem a duší, mĕl by mít vždy na pamĕti, že jeho jediným zájmem je být zamĕstnaný ve službĕ Pánu.
 

Šríla Rúpa Gósvámí řekl, že přátelství a sebeodevzdání jsou dva obtížné procesy oddané služby. Takové vztahy k Pánu můžeme proto vidĕt jen velice zřídka. Mohou se jim snadno vĕnovat pouze pokročilí oddaní. To znamená, že je velice zřídka vidĕt odevzdání, které je smíseno s upřímnou extází oddanosti. Človĕk se musí zcela oddat Pánovĕ vůli.
 

V jedenáctém zpĕvu, jedenácté kapitole, 41. verši Šrímad Bhágavatamu říká Pán Kršna Uddhavovi: „Můj drahý příteli, jestliže Mi nĕkdo obĕtuje tu nejlepší vĕc ze svého vlastnictví, nebo cokoliv, co je mu velice drahé, získá vĕčný prospĕch.“
 

V Nárada-paňčarátře se říká, jak může človĕk ve všech oblastech života jednat pro uspokojení Pána. Stojí tam, že človĕk, který skutečnĕ oddanĕ slouží, musí být zamĕstnán všemožnými činnostmi — tĕmi, které předepisují zjevená písma, a také tĕmi, kterými si vydĕlává na živobytí. Jinými slovy, oddaný by se mĕl zamĕstnat nejen v předepsaných povinnostech oddané služby, o kterých se zmiňují zjevená písma, ale mĕl by také vykonávat povinnosti svého praktického života vĕdomí Kršny. Například oddaný, který vlastní velkou továrnu, může obĕtovat plody svého hmotného vlastnictví pro službu Pánu.
 

V Hari-bhakti-viláse je o sebeodevzdání psáno následující: „Můj drahý Pane, človĕk, který se Ti odevzdal a je pevnĕ přesvĕdčen, že je Tvůj, a který podle toho skutečnĕ jedná svým tĕlem, myslí a slovy, může opravdu zakusit transcendentální blaženost.“
 

V Nrsinha Puránĕ říká Pán Nrsinhadéva: „Každý, kdo se ke Mnĕ modlí a odevzdá se Mi, se stane Mým chránĕncem a Já ho vždy ochráním před všemi druhy pohrom.“
 

Následující úryvek ze Skanda Purány opĕvuje keř tulasí: „Klaním se v hluboké úctĕ keři tulasí, který může okamžitĕ odstranit velké množství hříšných činností. Pouhým pohledem nebo sáhnutím na tento keř může být človĕk osvobozen ode všech strastí a nemocí. Pouhou poklonou a zalitím keříku tulasí se může zbavit strachu, že bude poslán před Jamarádžův soud (Jamarádža je král smrti, který trestá hříšné). Když nĕkdo zasadí keř tulasí, stane se z nĕj oddaný Pána Kršny, a obĕtuje-li lístky tulasí s oddaností lotosovým nohám Kršny, jeho láska k Bohu se vyvine v plné míře.“
 

Všichni hindové v Indii, dokonce i ti, kteří nenáleží do vaišnavské skupiny, vĕnují keříku tulasí zvláštní péči. Dokonce i ve velkých mĕstech, kde je keřík tulasí velice obtížné pĕstovat, shledáme, že lidé o tuto rostlinu velice starostlivĕ pečují. Zalévají ji a klaní se jí, protože uctívání keříku tulasí je v oddané službĕ velice důležité.
 

Ve Skanda Puránĕ se o tulasí dále říká: „Tulasí je příznivá po všech stránkách. Pouhý pohled, pouhý dotyk, pouhé vzpomínání, pouhé modlení se k ní, pouhé klanĕní se jí, pouhé naslouchání o ní či pouhé zasazení keře přinese vždy příznivou budoucnost. Každý, kdo přijde výše zmínĕnými způsoby s keřem tulasí do styku, žije vĕčnĕ ve svĕtĕ Vaikunthy.“