Kapitola dvanáctá

Podle Šríly Rúpy Gósvámího je za zjevené písmo považována každá kniha, která přinese osvícení ohlednĕ pokroku v oddané službĕ. Šríla Madhváčárja definoval, že zjevená písma jsou knihy jako je Rámájana, Mahábhárata, Purány, Upanišady, Védánta, a všechna ostatní písma napsaná v souladu s tĕmito zjevenými písmy.
 

Ve Skanda Puránĕ se říká: „Človĕk, který neustále čte písma hlásající rozvíjení vaišnavské oddané služby, je vždy slavný v lidské společnosti a jistĕ Pána Kršnu potĕší. Človĕk, který s velkou péčí uchovává taková písma doma a skládá jim svou hlubokou úctu, se osvobodí od všech hříšných reakcí a nakonec bude hoden toho, aby ho uctívali i polobozi.“
 

Náradovi Munimu bylo také řečeno: „Můj drahý Nárado, v domĕ človĕka, který píše vaišnavskou literaturu a uchovává takové spisy doma, neustále sídlí Pán Nárájana.“
 

Ve dvanáctém zpĕvu, třinácté kapitole, 15. verši Šrímad Bhágavatamu stojí: „Šrímad Bhágavatam je trestí veškeré védántské filozofie. Jakýkoliv človĕk, který začal být nĕjakým způsobem přitahován ke čtení Šrímad Bhágavatamu, nemůže mít chuť ke čtení žádné jiné literatury. Jinými slovy človĕk, který již zakusil transcendentální blaženost Šrímad Bhágavatamu, nemůže být spokojen se svĕtskými spisy.“
 

Varáha Purána chválí pobyt v Mathuře. Pán Varáha říká pozemšťanovi: „Jakýkoliv človĕk, který začne být přitahován k jiným místům, než je Mathurá, bude jistĕ uchvácen iluzorní energií.“ V Brahmánda Puránĕ se říká, že všech výsledků cestování po všech poutních místech ve třech svĕtech je možné dosáhnout pouhým dotykem posvátné zemĕ Mathury. V mnohých šástrách (písmech) se říká, že pouhým nasloucháním, vzpomínáním, opĕvováním, toužením, spatřením či dotykem zemĕ Mathury může človĕk dosáhnout splnĕní všech tužeb.
 

V Padma Puránĕ je pĕkná pasáž, která chválí službu vaišnavům neboli oddaným. Šiva zde říká Párvatí: „Má drahá Párvatí, existují různé způsoby uctívání, a ze všech tĕchto způsobů je uctívání Nejvyšší Osobnosti považováno za nejvyšší. Avšak ještĕ vyšší než uctívání Pána je uctívání Jeho oddaných.“
 

Ve třetím zpĕvu, sedmé kapitole, 19. verši Šrímad Bhágavatamu stojí: „Kéž bych se stal upřímným služebníkem oddaných, protože službou oddaným může človĕk dosáhnout ryzí oddané služby lotosovým nohám Pána. Služba oddaným zmenšuje všechna utrpení hmotných podmínek a vyvíjí v človĕku hlubokou oddanou lásku k Nejvyšší Osobnosti Božství.“
 

Podobnĕ ve Skanda Puránĕ stojí: „I jediný pohled na osoby, jejichž tĕlo je označeno tilakem, symbolizujícím lasturu, disk, kyj a lotos; které mají lístky tulasí na hlavách a jejichž tĕlo vždy zdobí gopī-candana, může pomoci každému oprostit se od všech hříšných činností.“
 

Další citát nalezneme v prvním zpĕvu, devatenácté kapitole Šrímad Bhágavatamu, verš 33: „Není pochyb, že človĕk bude osvobozen od všech reakcí za hříšné činnosti, navštíví-li oddaného, dotkne-li se jeho lotosových nohou nebo poskytne-li mu místo k sezení. Dokonce i vzpomínáním na činnosti vaišnavy se človĕk očistí spolu s celou svou rodinou. Co pak můžeme říci o tom, kdo oddanému prokazuje přímou službu?“
 

V Ádi Puránĕ je následující pasáž, kde samotný Pán Kršna oslovuje Ardžunu: „Můj drahý Pártho, človĕk, který se prohlašuje za Mého oddaného, jím není. Pouze človĕk, který se prohlašuje za oddaného Mého oddaného je ve skutečnosti Mým oddaným.“ Nikdo se nemůže obrátit přímo na Nejvyššího Pána, Osobnost Božství. Človĕk se na Nĕj musí obrátit prostřednictvím Jeho čistých oddaných. Systém vaišnavských činností je proto takový, že první povinností je přijmout oddaného za duchovního mistra a prokazovat mu službu.
 

Šríla Rúpa Gósvámí potvrzuje, že všechny citáty z různých písem uvedené v Bhakti-rasámrta-sindhu přijímají také velcí áčárjové a oddaní Pána.
 

V Padma Puránĕ stojí, že človĕk by mĕl provádĕt obřady pro Pána podle svého finančního postavení. Každý by mĕl vykonávat různé obřady a oslavy Pána všemi prostředky, které má k dispozici.
 

Jeden z nejdůležitĕjších obřadů se nazývá Úrdža-vrata. Úrdža-vrata se slaví v mĕsíci Kárttika (říjen-listopad), především ve Vrndávanĕ, kde se připraví zvláštní program pro chrámové uctívání Pána v Jeho podobĕ Dámódary. „Dámódara“ se vztahuje k příbĕhu, kdy Kršnu svázala Jeho matka Jašódá provazem. Říká se, že stejnĕ jako je svým oddaným drahý Pán Dámódara, je jim také velice drahý mĕsíc zvaný Dámódara neboli Kárttika.
 

Oddanou službu bĕhem Úrdža-vraty v mĕsíci Kárttika se zvláštĕ doporučuje provádĕt v Mathuře. Mnoho oddaných to stále dodržuje. Chodí do Mathury nebo Vrndávany a zůstanou zde bĕhem mĕsíce Kárttika čistĕ proto, aby bĕhem této doby vykonávali oddanou službu.
 

V Padma Puránĕ se říká: „Pán může poskytnout oddanému osvobození nebo hmotné štĕstí, ale vykonají-li oddaní nĕjakou oddanou službu, zvláštĕ je-li to v Mathuře bĕhem mĕsíce Kárttika, pak už touží jedinĕ po čisté oddané službĕ Pánu.“ To znamená, že Pán neudĕluje oddanou službu obyčejným lidem, kteří ji neberou vážnĕ. Avšak i neupřímní lidé, kteří vykonávají oddanou službu podle usmĕrňujících zásad v mĕsíci Kárttika v oblasti Mathury v Indii, dosáhnou velice snadno Jeho osobní služby.
 

V Bhavišja Puránĕ se říká o pořádání různých obřadů oslavujících Pánovo zjevení (narozeniny) a ostatní transcendentální činnosti: „Můj Pane Džanárdano (Kršno), prosím, řekni nám, kdy ses narodil své matce Dévakí-déví. Když nám to laskavĕ řekneš, uspořádáme pak toho dne velkou slavnost. Ó hubiteli Kéšího, jsme duše naprosto odevzdané Tvým lotosovým nohám a přejeme si pouze potĕšit Tĕ svými obřady.“
 

Tento citát z Bhavišja Purány dokládá, že pořádáním různých slavností na Jeho počest človĕk jistĕ Pána potĕší.
 

V Ádi Puránĕ je řečeno: „Človĕk, který se neustále vĕnuje zpívání svatého jména a který cítí z oddané služby transcendentální radost, jistĕ získá podmínky k oddané službĕ a nikdy neobdrží pouhé mukti (osvobození).“
 

Mukti znamená osvobození od hmotného znečištĕní. Je-li človĕk osvobozen, nemusí se znovu narodit v hmotném svĕtĕ. Impersonalisté touží splynout s duchovním bytím, aby ukončili svou individuální existenci, ale podle Šrímad Bhágavatamu je mukti pouhým začátkem obnovení přirozeného individuálního postavení. Normální postavení každé živé bytosti je být zamĕstnána v oddané službĕ Pánu. Z citátu Ádi Purány je vidĕt, že oddaný je spokojený pouze tehdy, může-li oddanĕ sloužit. Netouží po žádném osvobození z hmotného podmínĕného života. Jinými slovy: nikdo, kdo je zamĕstnán v oddané službĕ, nežije hmotnĕ podmínĕným životem, i když to tak může vypadat.
 

Šrímad Bhágavatam je strom přání védské moudrosti. Veda znamená „veškeré poznání“ a všechno poznání, kterého je lidské společnosti třeba, dokonale předkládá Šrímad Bhágavatam. Védské písemnosti zahrnují různé oblasti poznání včetnĕ sociologie, politiky, lékařství a válečnického umĕní. Védy dokonale popisují všechna odvĕtví poznání. Pokud se týče duchovního poznání, to je tam také dokonale popsáno; a Šrímad Bhágavatam se považuje za zralý plod védského stromu přání. Strom se ctí podle toho, jaké nese ovoce. Mangovník například považujeme za cenný, protože plodí královské ovoce, mango. Když plody manga uzrají, je to nejvĕtší dárek stromu, a podobnĕ Šrímad Bhágavatam je uzrálým plodem stromu Véd. Uzrálý plod ještĕ více zlahodní, když se ho dotkne zobák papouška (śuka), a stejnĕ tak Šrímad Bhágavatam ještĕ více zlahodnĕl tím, že k nám přichází z transcendentálních úst Šukadévy Gósvámího.
 

Šrímad Bhágavatam je třeba přijmout v učednické posloupnosti a neporušený. Když se zralý plod dostane z horní části stromu na zem tak, že si ho lidé předávají z vyšších vĕtví na nižší, plod se nepoškodí. Přijmeme- -li Šrímad Bhágavatam v parampaře neboli učednické posloupnosti, zůstane nepoškozený. V Bhagavad-gítĕ je řečeno, že učednická posloupnost neboli parampará je způsob, jakým získat transcendentální poznání. Takové poznání musí sestoupit prostřednictvím učednické posloupnosti; prostřednictvím autorizovaných osob, kteří znají skutečný smysl šástry.
 

Šrí Čaitanja Maháprabhu doporučil, abychom se učili Šrímad Bhágavatamu z úst seberealizované osobnosti nazývané bhāgavatam. Bhāgavata znamená „ve vztahu s Osobností Božství (Bhagavánem)“. Oddanému se tak nĕkdy říká bhāgavatam a kniha ve vztahu s oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství se také nazývá Bhāgavatam. Šrí Čaitanja Maháprabhu doporučil, že by mĕl človĕk přijmout pokyny od osoby bhāgavatam, aby ochutnal skutečnou chuť Šrímad Bhágavatamu. Šrímad Bhágavatam vychutnávají dokonce i osvobozené osobnosti. Šukadéva Gósvámí přiznal, že ačkoliv byl osvobozen už v lůnĕ své matky, teprve tehdy, když poznal Šrímad Bhágavatam, se stal velkým oddaným. Ten, kdo touží po pokroku ve vĕdomí Kršny, by mĕl vychutnat výklad Šrímad Bhágavatamu z hovorů autorizovaných oddaných.
 

Ve druhém zpĕvu, první kapitole, 9. verši Šrímad Bhágavatamu přiznává Šukadéva Gósvámí, že ho velice přitahoval neosobní Brahman, ale když uslyšel o transcendentálních zábavách Nejvyšší Osobnosti Božství z úst svého otce Vjásadévy, začal ho více přitahovat Šrímad Bhágavatam. To znamená, že Vjásadéva je také seberealizovaná osobnost a svůj zralý příspĕvek transcendentálního poznání tímto způsobem předal přímo Šukadévovi Gósvámímu.
 

Šaunaka Muni bĕhem setkání v Naimišáranji za přítomnosti Súty Gósvámího vysvĕtloval, jak důležité je rozmlouvání o Šrímad Bhágavatamu ve společnosti čistých oddaných. Súta Gósvámí potvrdil, že když se nĕkomu poštĕstí natolik, že se třeba jen na okamžik setká s čistým oddaným Pána, tento okamžik je tak cenný, že zbožné činnosti, které mohou živou bytost povýšit na nebeské planety nebo jí přinést osvobození z hmotného utrpení, se k nĕmu nedají ani přirovnat. Jinými slovy: ti, které přitahuje Šrímad Bhágavatam, se nestarají o žádné výhody, které lze obdržet v královstvích na vyšších planetách, ani o osvobození, jak si ho představují impersonalisté. Společnost čistých oddaných má takovou transcendentální hodnotu, že se k ní nedá přirovnat žádný druh hmotného štĕstí.
 

V Hari-bhakti-sudhódaji je rozmluva mezi Prahládou Mahárádžou a jeho otcem Hiranjakašipuem, ve které Hiranjakašipu oslovuje Prahládu následovnĕ: „Můj drahý synu, společnost je velice důležitá. Působí jako křišťál, který odráží vše, co před nĕj položíš.“ Stýkáme-li se s oddanými Pána, kteří jsou jako kvĕtiny, a jsou-li naše srdce křišťálovĕ čistá, bude se v nich všechno odrážet. Uvádí se další příklad: je-li muž plodný a žena zdravá, pak jejich spojením dojde k početí. Jsou-li příjemce i dárce duchovního poznání upřímní a praví, přinese to dobré výsledky.
 

Důležitost zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare velice silnĕ zdůrazňuje 11. verš první kapitoly druhého zpĕvu Šrímad Bhágavatamu. Šukadéva Gósvámí říká Maharádžovi Paríkšitovi: „Můj drahý králi, je-li človĕk spontánnĕ přitahován ke zpívání Haré Kršna mahá-mantry, rozumí se tím, že dosáhl nejvyšší úrovnĕ dokonalosti.“ Zvláštĕ je zde zmínka o tom, že lidé, toužící po výsledcích svých činností (karmī), ti, kteří touží splynout s Nejvyšší Osobou, a jógíni, kteří touží po mystických dokonalostech, mohou pouhým zpíváním mahá-mantry dosáhnout výsledků všech stavů dokonalosti. Šukadéva použil slova nirṇītam, které znamená „je to již rozhodnuto“. Byl osvobozenou duší, a proto by jistĕ nepřijal nic, co by nebylo v souladu se smĕrodatnými závĕry písem. Šukadéva Gósvámí zvláštĕ klade důraz na to, k čemu jsme již došli; že ten, kdo se dostal na úroveň zpívání Haré Kršna mantry s odhodláním a neochvĕjností, se musí považovat za človĕka, který již prošel plodonosnými činnostmi, mentální spekulací a mystickou jógou.
 

Stejnou vĕc potvrzuje Kršna v Ádi Puránĕ, kde oslovuje Ardžunu takto: „Každý, kdo zpívá Mé transcendentální jméno, musí být považován za človĕka, který se neustále stýká se Mnou. Říkám ti upřímnĕ, že takový oddaný Mĕ velice snadno získá.“
 

V Padma Puránĕ také stojí: „Haré Kršna mantru zpívají pouze rty toho, kdo po mnoho zrození uctíval Vásudévu.“ Dále je v Padma Puránĕ řečeno: „Mezi svatým jménem Pána a Pánem samotným není rozdíl a jako takové je svaté jméno stejnĕ dokonalé jako Pán sám — úplné, čisté a vĕčné. Svaté jméno není hmotná zvuková vibrace a není nikterak hmotnĕ znečištĕné.“ Ten, kdo nedokázal očistit své smysly, Ho nemůže zpívat bez přestupků. Materialistické smysly tedy nemohou svatá jména Haré Kršna mahá-mantry zpívat náležitým způsobem. Kdo se však do tohoto procesu zapojí, dostává příležitost skutečnĕ se očistit, takže velice brzy může zpívat bez přestupků.
 

Čaitanja Maháprabhu doporučil každému zpívat Haré Kršna mantru, aby se očistil prach ze svého srdce. Když je prach ze srdce očištĕn, můžeme skutečnĕ porozumĕt, jak je svaté jméno důležité. Lidé, kteří netouží očistit prach ze svých srdcí a kteří chtĕjí nechat vĕci tak, jak jsou, nemohou získat transcendentální výsledky zpívání Haré Kršna mantry. Proto je třeba povzbuzování, aby človĕk vyvinul svůj služebnický přístup k Pánu, protože to mu pomůže zpívat bez jakéhokoliv přestupku. Tak je žák pod vedením duchovního mistra připraven prokazovat službu a současnĕ zpívat Haré Kršna mantru. Jakmile vyvine svůj spontánní služebnický přístup, může okamžitĕ porozumĕt transcendentální povaze svatých jmen mahá-mantry.
 

V Padma Puránĕ se o důležitosti pobývání na posvátných místech, jako je Mathurá a Dváraká, říká: „Cestovat po různých poutních místech znamená vysvobodit se z hmotných pout. Vysvobození však není nejvyšší úrovní dokonalosti. Po osvobození se človĕk musí zamĕstnat v oddané službĕ Pánu. Po dosažení úrovnĕ brahma-bhūta (vysvobození), může človĕk dále pokročit k oddané službĕ. Cílem života je dosáhnout transcendentální láskyplné oddané služby Pánu a toho velice snadno dosáhne človĕk, který byť jen po nĕkolik sekund pobýval v Mathurá-mandale.“
 

Dále se říká: „Který človĕk by nesouhlasil s uctíváním mathurské zemĕ? Mathurá může vyplnit všechna přání a cíle lidí toužících po plodech své práce i tĕch, kteří touží splynout s nejvyšším Brahmanem. Mathurá jistĕ vyplní touhy oddaných, kteří chtĕjí pouze to, aby byli zamĕstnáni v oddané službĕ Pánu.“ Védská písma také uvádĕjí: „Jak úžasné, že pouhým pobýváním v Mathuře může človĕk i za jediný den získat transcendentální láskyplný vztah k Nejvyšší Osobnosti Božství! Mathurská zemĕ je jistĕ slavnĕjší než Vaikuntha-dháma, království Boha!“