Kapitola druhá

Šríla Rúpa Gósvámí popisuje v Bhakti-rasámrta-sindhu tři kategorie oddané služby, a to oddanou službu v praxi, oddanou službu v extázi a oddanou službu s čistou láskou k Bohu. Každá skupina má mnoho pododdĕlení. Obecnĕ chápeme, že v kategorii oddané služby v praxi existují dvĕ různé vlastnosti, oddaná služba v extázi má čtyři vlastnosti a oddaná služba s čistou láskou k Bohu má šest vlastností. Šríla Rúpa Gósvámí je vysvĕtlí pozdĕji.
 

V této souvislosti Šríla Rúpa Gósvámí naznačil, že človĕk vhodný pro vĕdomí Kršny neboli pro oddanou službu může být klasifikován podle své určité chuti. Řekl, že oddaná služba je proces, který pokračuje z předcházejícího života. Nikdo se nemůže zapojit do oddané služby aniž s ní mĕl nĕjaký předchozí styk. Řeknĕme, že se v tomto životĕ vĕnuji oddané službĕ do určité míry. Cokoliv udĕlám však nebude ztraceno, ani když to není vykonáno na sto procent správnĕ. V příštím životĕ začnu z téhož místa, kde jsem v tomto životĕ přestal. Tímto způsobem oddaná služba neustále pokračuje. Ale dokonce i když nepokračuje — stačí, že se človĕk pouhou náhodou začne zajímat o pokyny čistého oddaného, a může být přijat a dĕlat pokroky v oddané službĕ. Pro lidi, kteří mají přirozenou chuť porozumĕt knihám jako je Bhagavad-gítá a Šrímad Bhágavatam, je oddaná služba snazší než pro ty, kteří přivykli pouze mentální spekulaci a argumentativním procesům.
 

Podporuje to mnoho autoritativních tvrzení vzdĕlaných učenců dávných časů. Podle jejich názoru může být človĕk ovládán jistým přesvĕdčením získaným ze svých vlastních argumentů a rozhodnutí. Další človĕk, který může být lepší logik, pak může jeho závĕry vyvrátit a ustanovit nová tvrzení. Cesta argumentů takto nebude nikdy bezpečná či nezvratná. Šrímad Bhágavatam proto doporučuje, aby človĕk šel ve stopách autorit.
 

Šríla Rúpa Gósvámí podává v Bhakti-rasámrta-sindhu obecný popis oddané služby. Jak již bylo dříve uvedeno, oddaná služba může být rozdĕlena do tří kategorií — oddaná služba v praxi, oddaná služba v extázi a oddaná služba s čistou láskou k Bohu. Nyní má Šríla Rúpa Gósvámí v úmyslu popsat oddanou službu v praxi.
 

Praxe znamená zamĕstnávat smysly určitým druhem práce. Oddaná služba v praxi tedy znamená zamĕstnat naše smyslové orgány ve službĕ Kršnovi. Nĕkteré ze smyslů jsou určeny pro získávání poznání a nĕkteré jsou určeny pro vykonávání závĕrů našeho myšlení, cítĕní a chtĕní. Praxe znamená zamĕstnání jak mysli, tak smyslů v praktické oddané službĕ. Tato praxe nemá vyvinout nĕco umĕlého. Dítĕ se například učí chodit. Chodit není nepřirozené. Schopnost chodit je od počátku v dítĕti skrytá a pouze s trochou praxe začne chodit velice pĕknĕ. Podobnĕ oddaná služba Nejvyššímu Pánu je přirozený instinkt každé živé bytosti. Dokonce i necivilizovaní lidé jako je domorodé obyvatelstvo se uctivĕ klaní nĕjakému úžasnému úkazu přírodních zákonů a uvĕdomují si, že za tímto úžasným úkazem nebo jevem je nĕco svrchovaného. Toto vĕdomí nalezneme v každé živé bytosti a u tĕch, kteří jsou hmotnĕ znečištĕni, leží v dřímajícím stavu. Jakmile se toto vĕdomí očistí, nazývá se vĕdomí Kršny.
 

Existují předepsané způsoby, jak zapojit naše smysly a mysl, abychom probudili své dřímající vĕdomí lásky ke Kršnovi, stejnĕ jako dítĕ může s trochou praxe začít chodit. Ten, kdo nemá k chůzi základní předpoklady, se nemůže naučit chodit na základĕ praxe. Vĕdomí Kršny nemůže být probuzeno pouhou praxí. Taková praxe neexistuje. Přejeme-li si vyvinout svoji přirozenou schopnost oddanĕ sloužit, existuje určitý postup, který když přijmeme a vykonáváme, způsobí, že se naše dřímající schopnost probudí. Této praxi se říká sādhana-bhakti.
 

Hmotná energie drží svým vlivem každou živou bytost v nepřirozeném šílenství. Ve Šrímad Bhágavatamu se říká: „Obecnĕ se dá říci, že podmínĕná duše je šílená, protože se neustále zamĕstnává činnostmi, které zapříčiňují otroctví a utrpení.“ Duše je ve svém původním postavení šťastná, blažená, vĕčná a plná poznání. Jen když se zaplete do hmotných činností, začne být nešťastná, pomíjivá a plná nevĕdomosti. Způsobuje to vikarma. Vikarma jsou „činy, které se nemají dĕlat“. Musíme se proto cvičit v sādhana-bhakti, což znamená ráno obĕtovat maṅgala-ārati (uctívat Božstva), vyhýbat se určitým hmotným činnostem, prokazovat úctu duchovnímu mistrovi a dodržovat mnoho jiných pravidel a příkazů, které zde budou jeden po druhém probrány. Taková praxe človĕku pomůže vyléčit se z šílenství. Jako pokyny psychiatra vyléčí duševní chorobu človĕka, tak sādhana-bhakti vyléčí podmínĕnou duši z jejího šílenství způsobeného vlivem máji, hmotné iluze.
 

Nárada Muni se o sādhana-bhakti zmínil v sedmém zpĕvu, první kapitole, 32. verši Šrímad Bhágavatamu. Řekl králi Judhišthirovi: „Můj drahý králi, človĕk musí upoutat svou mysl na Kršnu jakýmkoliv způsobem.“ Tomu se říká vĕdomí Kršny. Povinností áčárji, duchovního mistra, je nalézt pro svého učedníka způsob, jak upoutat mysl na Kršnu. Tak začíná sādhana-bhakti.
 

Šrí Čaitanja Maháprabhu nám dal za tímto účelem autorizovaný program, v jehož středu je zpívání Haré Kršna mantry. Zpívání má takovou moc, že okamžitĕ človĕka připoutá ke Kršnovi. Tak začíná sādhana-bhakti. Človĕk musí jakýmkoliv způsobem upoutat svou mysl na Kršnu. Velký svĕtec Ambaríša Mahárádža upoutal svou mysl na Kršnu, i když byl král a mĕl velkou zodpovĕdnost. Podobnĕ každý, kdo se pokouší takto upoutat svou mysl, velice rychle pokročí v úspĕšném obnovení svého původního vĕdomí Kršny.
 

Sādhana-bhakti neboli praxe oddané služby se dĕlí na dvĕ části. První část se nazývá služba podle usmĕrňujících zásad; človĕk musí dodržovat různé usmĕrňující zásady podle nařízení duchovního mistra nebo na základĕ autoritativních písem a nepřipadá v úvahu, že je odmítne. Této službĕ se říká vaidhi neboli usmĕrnĕná. Človĕk ji musí plnit bez námitek. Následující část se nazývá rāgānugā. Rāgānugā se vztahuje na úroveň, na které človĕk díky dodržování usmĕrňujících zásad začne být trochu více poután ke Kršnovi a vykonává oddanou službu z přirozené lásky. Človĕk zamĕstnaný v oddané službĕ může být například požádán, aby brzy ráno vstával a dĕlal ārati, což je jeden z prvků uctívání Božstev. Zpočátku vstává brzy ráno a provádí ārati na příkaz duchovního mistra, ale pak vyvine skutečné pouto. Když dospĕje k této připoutanosti, sám od sebe se snaží zdobit Božstva a připravit různé druhy šatů a přemýšlí o různých plánech, jak pĕknĕ provádĕt svou oddanou službu. Takové prokazování láskyplné služby spadá do kategorie praxe, je ale spontánní. Praxe oddané služby, sādhana-bhakti, tedy může být rozdĕlena na dvĕ části — usmĕrnĕná a spontánní.
 

Rúpa Gósvámí popisuje první část oddané služby neboli vaidhi-bhakti následovnĕ: „Nemá-li človĕk žádné pouto, neprokazuje-li žádnou spontánní láskyplnou službu Pánu, je zamĕstnán ve službĕ Pánu pouze z poslušnosti k nařízením duchovního mistra či na základĕ písem. Taková služba z povinnosti se nazývá vaidhi-bhakti.“
 

Zásady vaidhi-bhakti jsou také popsány ve druhém zpĕvu, první kapitole, 5. verši Šrímad Bhágavatamu, kde Šukadéva Gósvámí poučuje umírajícího Maharádžu Paríkšita, jak by mĕl jednat. Maharádža Paríkšit potkal Šukadévu Gósvámího pouhý týden před svou smrtí a král si nebyl jistý tím, co má před svým odchodem vykonat. Přišlo tam také mnoho jiných svĕtců, ale žádný mu nemohl dát náležité pokyny. Šukadéva Gósvámí mu však řekl: „Můj drahý králi, chceš-li umírat beze strachu, až tĕ za týden zastihne smrt (neboť ve skutečnosti každý se okamžiku smrti bojí), pak musíš okamžitĕ začít naslouchat, opĕvovat a vzpomínat na Boha.“ Může-li človĕk zpívat a poslouchat Haré Kršna a neustále vzpomínat na Kršnu, pak se jistĕ zbaví strachu před smrtí, která může přijít každým okamžikem.
 

Šukadéva Gósvámí zde řekl, že Nejvyšší Osobnost Božství je Kršna. Šukadéva proto doporučil, aby človĕk neustále naslouchal o Kršnovi. Nedoporučoval zpívat a naslouchat o polobozích. Májávádí (impersonalisté) říkají, že človĕk může zpívat jakékoliv jméno, ať už jméno Kršny nebo jména polobohů, a že výsledek bude stejný. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Podle autorizovaného výkladu Šrímad Bhágavatamu musí človĕk naslouchat a zpívat pouze o Šrí Višnuovi (Kršnovi).
 

Šukadéva Gósvámí tedy doporučil Maharádžovi Paríkšitovi, že chce-li se človĕk zbavit strachu před smrtí, musí se všemi možnými způsoby snažit naslouchat, opĕvovat a vzpomínat na Nejvyšší Osobnost Božství, Kršnu. Poznamenal také, že Nejvyšší Osobnost Božství je sarvātmā. Sarvātmā znamená „Nadduše všech“. Kršna je také označen jako īśvara, nejvyšší vládce, který sídlí v srdcích všech. Začneme-li být přitahováni ke Kršnovi, ochrání nás před veškerým nebezpečím. V Bhagavad-gítĕ je řečeno, že každý, kdo se stane oddaným Pána, nebude nikdy přemožen. Ostatní jsou však vždy přemoženi. „Přemožen“ znamená, že po obdržení lidské životní podoby se človĕk nedostane ze zapletení rození a smrti, a tak ztratí svou jedinečnou příležitost. Takový človĕk neví, kam ho zákony přírody uvrhnou.
 

Řeknĕme, že človĕk nevyvine vĕdomí Kršny v lidské životní podobĕ. Bude uvržen do kolobĕhu rození a smrti zahrnujícího 8 400 000 životních druhů a jeho duchovní totožnost zůstane ztracena. Neví, zdali z nĕj bude rostlina nebo šelma nebo pták nebo nĕco jiného; existuje mnoho životních druhů. Pro obnovení našeho původního vĕdomí Kršny doporučuje Rúpa Gósvámí velice upřímnĕ upnout svou mysl jakýmkoliv způsobem na Kršnu a tím se také zbavit strachu ze smrti. Svůj další osud po smrti neznáme, neboť jsme zcela pod nadvládou zákonů přírody. Pouze Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, je vládce přírodních zákonů. Odevzdáme-li se upřímnĕ Kršnovi, přestaneme se bát, že budeme uvrženi zpĕt do kolobĕhu mnoha životních druhů. Upřímný oddaný bude jistĕ přemístĕn do Kršnovy říše, jak potvrzuje Bhagavad-gítá.
 

V Padma Puránĕ se doporučuje tentýž proces. Říká se v ní, že človĕk by mĕl neustále vzpomínat na Šrí Višnua. Tomu se říká dhyāna, neboli meditace — neustále vzpomínat na Kršnu. Říká se, že človĕk má meditovat s myslí upřenou na Višnua. Padma Purána doporučuje, abychom meditací neustále upínali svou mysl na podobu Višnua a nezapomínali na Nĕj ani na okamžik. Tato úroveň vĕdomí se nazývá samādhi neboli tranz.
 

Mĕli bychom si vždy uspořádat činnosti svého života tak, abychom neustále vzpomínali na Višnua, na Kršnu. To je vĕdomí Kršny. Je jedno, zda soustředíme svou mysl na čtyřrukou podobu Višnua nebo na podobu dvojrukého Kršny. Padma Purána doporučuje: jakýmkoliv způsobem neustále mysli na Višnua a za žádných okolností na Nĕj nezapomeň. To je vlastnĕ ta nejzákladnĕjší ze všech usmĕrňujících zásad. Přijde-li od nadřízeného příkaz nĕco vykonat, současnĕ ho doprovází i zákaz. Zní-li příkaz, abychom neustále vzpomínali na Kršnu, zákaz je, abychom na Nĕj nikdy nezapomnĕli. V tomto jednoduchém příkazu a zákazu jsou shrnuty všechny usmĕrňující zásady.
 

Tato usmĕrňující zásada platí pro všechny varny a ášramy; kasty i zamĕstnání. Existují čtyři varny, totiž bráhmani (knĕží a intelektuálové), kšatrijové (válečníci a státníci), vaišjové (obchodníci a farmáři) a šúdrové (dĕlníci a sluhové). A existují také čtyři ášramy, totiž brahmačarja (studentský život), grhastha (hospodář), vánaprastha (život v ústraní) a sannjása (odříkání). Usmĕrňující zásady nemají dodržovat jenom brahmačáríni (studenti v celibátu), ale vztahují se na všechny. Nezáleží na tom, zda je človĕk začátečník — brahmačárí — nebo velice pokročilý — sannjásí. Zásada neustále vzpomínat na Kršnu, Nejvyšší Osobnost Božství, a nezapomenout na Nĕj ani na okamžik je určena pro všechny za všech okolností.
 

Řídíme-li se touto zásadou, všechna ostatní pravidla a nařízení budou automaticky splnĕna. Všechna ostatní pravidla a příkazy bychom mĕli chápat jako pomocnice nebo služebnice této základní zásady. Předepsaná pravidla a příkazy a jejich reakce jsou uvedeny ve 2. a 3. verši páté kapitoly jedenáctého zpĕvu Šrímad Bhágavatamu. Čamasa Muni, jeden z devíti svĕtců, kteří přišli poučit krále Nimiho, oslovil krále a řekl: „Čtyři společenské třídy, totiž bráhmani, kšatrijové, vaišjové a šúdrové, pocházejí z různých částí vesmírné podoby Nejvyššího Pána. Bráhmani pocházejí z hlavy, kšatrijové z paží, vaišjové z pasu a šúdrové z nohou. Podobnĕ sannjásíni pocházejí z hlavy, vanáprasthové z paží, grhasthové z pasu a brahmačárí z nohou.“
 

Různé společenské skupiny a stupnĕ duchovního pokroku se posuzují z hlediska kvalifikace. V Bhagavad-gítĕ je potvrzeno, že čtyři společenské řády a čtyři duchovní stavy stvořil Pán sám podle různých individuálních vlastností. Jako různé části tĕla vykonávají různé druhy činností, stejnĕ tak společenské a duchovní skupiny vykonávají různé činnosti podle kvalifikace a postavení. Středem činností je však vždy Nejvyšší Osobnost Božství. Jak potvrzuje Bhagavad-gítá: „Pán je nejvyšší poživatel.“ Ať už je človĕk bráhman nebo šúdra, musí svými činnostmi uspokojit Nejvyššího Pána. Potvrzuje to také Šrímad Bhágavatam; veršem, který zní: „Každý musí konat svou určitou povinnost, avšak dokonalost této práce se má mĕřit podle toho, jak dalece bude Pán s takovými činnostmi spokojen.“ Je zde nařízeno, že človĕk musí jednat úmĕrnĕ svému postavení, a takovými činnostmi musí uspokojit Nejvyšší Osobnost, jinak ze svého postavení poklesne.
 

Zamĕstnáním bráhmana, který je zrozen z hlavy Pána, je například kázat transcendentální védské zvukové vibrace neboli śabda-brahma. Bráhman je hlava, a proto musí rozšiřovat transcendentální zvuk a musí také jíst ve jménu Nejvyššího Pána. Když bráhman jí, mĕli bychom v souladu s védskými příkazy chápat, že jeho prostřednictvím jí Osobnost Božství. Neznamená to však že bráhman by mĕl pouze jíst ve jménu Pána a nekázat poselství Bhagavad-gíty svĕtu. Ten, kdo káže poselství Gíty, je ve skutečnosti Kršnovi velice drahý, jak potvrzuje Gítá samotná. Takový kazatel je skutečný bráhman a nabídneme-li mu jídlo, dáme najíst přímo Nejvyššímu Pánu.
 

Podobnĕ kšatrija musí ochraňovat lidi před nástrahami máji. To je jeho povinnost. Jakmile například Maharádža Paríkšit uvidĕl, že černý muž, jehož jméno bylo Kali*, se pokouší zabít krávu, vzal svůj meč a chtĕl tohoto muže ihned zabít. To je povinností kšatriji. K poskytnutí ochrany je násilí potřeba. V Bhagavad-gítĕ Kršna přímo Ardžunovi nařídil, aby se dopustil na Kuruovském bitevním poli násilí, jen aby poskytl ochranu lidstvu.
 

Vaišjové mají pĕstovat zemĕdĕlské plodiny, obchodovat s nimi a rozdĕlovat je. Pracující třída neboli šúdrové jsou ti, kteří nemají inteligenci bráhmanů, kšatrijů či vaišjů, a proto mají pomáhat vyšším třídám tĕlesnou prací. Takto je zajištĕna naprostá spolupráce a duchovní pokrok pro všechny různé společenské třídy. Když členové společnosti nespolupracují, poklesnou. To je situace současné Kali-jugy, vĕku svárů. Nikdo neplní svou povinnost a všichni jsou pouze pyšní a říkají si bráhman (intelektuál) nebo kšatrija (voják či státník). Ve skutečnosti však nemají žádné postavení. Nemají spojení s Nejvyšší Osobností Božství, protože si nejsou vĕdomi Kršny. Hnutí pro vĕdomí Kršny je určeno k tomu, aby uvedlo celou společnost do pořádku, aby každý byl šťastný a získal prospĕch z rozvoje vĕdomí Kršny.
 

Pán Šrí Kršna poučil Uddhavu, že dodržováním příkazů společenských a duchovních tříd lidské společnosti může človĕk uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, a stane-li se tak, bude mít celá společnost bez potíží hojnĕ všech životních potřeb. Je tomu tak proto, že Nejvyšší Osobnost Božství konec konců udržuje všechny živé bytosti. Bude-li celá společnost plnit své předepsané povinnosti a zůstávat ve vĕdomí Kršny, není pochyb o tom, že všichni její členové budou žít velice mírumilovnĕ a šťastnĕ. Celý svĕt se zmĕní ve Vaikunthu, duchovní svĕt, a nebude nedostatek životních potřeb. A i když se lidská společnost nepřemístí do království Boha, následováním příkazů Šrímad Bhágavatamu a vykonáváním povinností ve vĕdomí Kršny bude ve všech ohledech šťastná.
 

Samotný Šrí Kršna řekl nĕco podobného v jedenáctém zpĕvu, dvacáté sedmé kapitole, 49. verši Šrímad Bhágavatamu Uddhavovi: „Můj drahý Uddhavo, všichni lidé jsou zamĕstnáni nĕjakými činnostmi; buď tĕmi, které jsou uvedeny ve zjevených písmech, nebo obyčejnými svĕtskými. Jestliže budou s výsledky kterékoliv z tĕchto činností uctívat Mĕ ve vĕdomí Kršny, pak budou velice šťastní v tomto svĕtĕ i v příštím. O tom není pochyb.“ Z Jeho slov můžeme dojít k závĕru, že činnosti ve vĕdomí Kršny přinesou všem dokonalé naplnĕní všech tužeb.
 

Hnutí pro vĕdomí Kršny je tak pĕkné, že zde není dokonce ani třeba označovat se jako bráhman, kšatrija, vaišja, šúdra, brahmačárí, grhastha, vánaprastha nebo sannjásí. Každý může dĕlat to zamĕstnání, které má nyní. Pouze ať uctívá Pána Kršnu prostřednictvím výsledků svých činností ve vĕdomí Kršny. To urovná celou situaci a každý na tomto svĕtĕ dosáhne štĕstí a míru. V Nárada-paňčarátře jsou usmĕrňující zásady oddané služby vylíčeny následovnĕ: „Všechny činnosti schválené ve zjevených písmech, jejichž cílem je uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, přijímají svatí učitelé jako usmĕrňující zásady oddané služby. Když nĕkdo takto pravidelnĕ slouží Nejvyšší Osobnosti Božství pod vedením pravého duchovního mistra, pak se postupnĕ povýší na úroveň služby s čistou láskou k Bohu.“