Kapitola dvacátá osmá

Je-li oddaný stále silnĕ ovlivňován láskou ke Kršnovi v přímém vztahu k Nĕmu nebo i ve vztahu ponĕkud vzdáleném, jeho postavení se nazývá existenciální extatická láska. Příznaky vyvstávající z existenciální extatické lásky se rozdĕlují na tři skupiny: příznaky vlhké, žhnoucí a suché.
 

Vlhká existenciální extatická láska vyvstávající ze styku s Kršnou se rozdĕluje na dvĕ: přímá a nepřímá. Rádhárání vila girlandu z kvĕtů zvaných kunda, a když zaslechla zvuk Kršnovy flétny, okamžitĕ svou práci zastavila. To je příklad přímé vlhké existenciální extatické lásky. Nepřímou vlhkou existenciální extatickou lásku popisuje následující pasáž: Kršna, který se také nazývá Purušóttama, je v očích matky Jašódy jako mrak v očích ptáka cātakī. Když byl Kršna odvezen do Mathury, matka Jašódá byla velice neklidná a nahnĕvaná, a začala to králi Mathury vyčítat.
 

Žhnoucí existenciální extatická láska se dĕlí na tři, a jeden příklad je následující: Jednoho dne se matce Jašódĕ zdálo o tom, že na dvoře jejího domu leží ohromná démonice Pútaná, a hned začala Kršnu úzkostlivĕ hledat.
 

Projeví-li se extatické příznaky na tĕle neoddaného, říká se jim suché symptomy extatické lásky. Neoddaní jsou vlastnĕ materialisté, ale při styku s čistým oddaným se u nich mohou nĕkdy objevit příznaky extáze. Učení oddaní je nazývají suché příznaky.
 

Existenciální extatická láska má osm příznaků: ustrnutí, pocení se, vstávání vlasů na hlavĕ, chvĕní hlasu, chvĕní tĕla, zmĕna barvy tĕla, ronĕní slz a zničenost.
 

Rúpa Gósvámí podává k tĕmto osmi příznakům následující vĕdecké vysvĕtlení: Když je vitální síla života ve styku se zemí, človĕk ustrne. Je- -li stejná síla ve styku s vodou, začne ronit slzy. Je-li ve styku s ohnĕm, potí se. Přijde-li do styku s oblohou, nastane úplné zničení a přijde-li do styku se vzduchem, človĕk se třese, chvĕje se mu hlas a vstávají mu vlasy na hlavĕ.
 

Tyto příznaky se projevují nĕkdy uvnitř a nĕkdy vnĕ. Čistý oddaný je v sobĕ pociťuje neustále, ale jelikož se obává lidí kolem, vĕtšinou je neprojeví navenek.
 

Ustrnutí je příznakem způsobeným extatickým soužením, strachem, údivem, nářkem a hnĕvem. Tento příznak se projeví zastavením řeči, pohybu, pocitem prázdnoty a silným pocitem odloučení.
 

Když Uddhava Vidurovi popisoval Kršnovy zábavy, řekl: „Jednoho dne gópí ustrnuly, když za nimi Kršna přišel do skleníku v šatech zahradnice a rozveselil je žerty a smíchem. Když pak odešel, gópí za Ním hledĕly s takovou extází, až se zdálo, že Ho následují i jejich oči a mysli.“ Tyto příznaky naznačují, že ačkoliv gópí neskončily svoji práci, ustrnuly v extatické lásce.
 

K dalšímu případu ustrnutí došlo, když Kršnu obklopovali různí zápasníci na Kansovĕ obĕtišti. Jeho matka Dévakí* ustrnula a v očích jí vyschlo, když uvidĕla Kršnu mezi zápasníky.
 

Dalším příkladem je údiv Brahmy. V desátém zpĕvu, třinácté kapitole, 56. verši Šrímad Bhágavatamu se popisuje, jak Brahmá ustrnul, když pochopil, že ten pasáček je Nejvyšší Osobností Božství osobnĕ. Když uvidĕl znovu všechny pasáčky spolu s Kršnou, všechny jeho smyslové činnosti se zastavily. Brahmá tak ustrnul, že vypadal jako zlatá socha se čtyřmi hlavami. Také obyvatelé Vradži ustrnuli, když uvidĕli, že Kršna zdvihl levou rukou kopec Góvardhana.
 

Příklad údivu způsobeného nářkem můžeme vidĕt na tom, když Kršna vnikl do žaludku démona Bakásury — všichni polobozi z vyšších planet s nářkem ustrnuli. Podobný příklad ustrnutí nastal tehdy, když Ardžuna uvidĕl, že se Ašvatthámá pokouší vystřelit na Kršnu brahmástru*.
 

Příklad pocení z radosti je popsán ve Šrímad Bhágavatamu. Jedna gópí oslovila Šrímatí Rádhárání: „Má drahá Rádhárání, zbytečnĕ si stĕžuješ na sluneční záři, neboť já vím, že se potíš z přílišné chtivosti, když spatříš Kršnu.“
 

Jeden z Kršnových služebníků Raktaka se potil následkem strachu. Kršna se jednoho dne oblékl jako Abhimanju, manžel Rádhárání. Abhimanju nemĕl rád, že se Rádhárání stýká s Kršnou, a když Raktaka uvidĕl Kršnu v Abhimanjuových šatech, spletl si Ho a začal Ho přísnĕ kárat. Když Raktaka nakonec poznal, že to byl Kršna v Abhimanjuových šatech, začal se potit. Toto pocení způsoboval strach.
 

Z hnĕvu se potil Garuda, orel, který přenáší Višnua. Nebeský král Indra jednoho dne seslal na Vrndávanu proudy deštĕ. Garuda se na vše díval zponad mraků a hnĕvem se začal potit.
 

Matce Jašódĕ vstávaly vlasy na hlavĕ, když uvidĕla v Kršnových ústech všechny vesmírné hvĕzdné soustavy. Požádala Kršnu, aby otevřel ústa, protože chtĕla vidĕt, zdali jedl bláto. Když však Kršna otevřel svá ústa, uvidĕla v nich nejen celou Zemi, ale také mnoho ostatních planet. Vstaly jí z toho vlasy na hlavĕ.
 

Desátý zpĕv, třicátá kapitola, 10. verš Šrímad Bhágavatamu popisuje vstávání vlasů na hlavĕ a chlupů na tĕle z radosti v souvislosti s gópími tančícími v tanci rāsa. V průbĕhu tance rāsa Kršna najednou zmizel s Rádhárání a gópí Ho začaly hledat. V té chvíli řekly Zemi: „Drahá planeto Zemĕ, kolik pokání a odříkání jsi musela vykonat, že se Kršnovy lotosové nohy neustále dotýkají tvého povrchu! Jistĕ musíš mít velkou radost, když stromy a rostliny, které jsou jako chlupy na tvém tĕle, jsou tak nádhernĕ vzpřímené. Můžeme se zeptat, kdy jsi prvnĕ začala mít tyto příznaky? Tĕšíš se této radosti od doby, kdy se tĕ dotkl Vámana, nebo od doby, kdy tĕ osvobodil Varáha?“
 

Kršna nĕkdy napodoboval spolu s pasáčky bojování. Když v boji zadul na svůj roh, Šrídáma na stranĕ protivníka cítil, jak mu vstávají vlasy na hlavĕ. Když Ardžuna uvidĕl Kršnu v Jeho obrovské vesmírné podobĕ, také mu vstávaly vlasy na hlavĕ.
 

Když jel Kršna na voze, který řídil Akrúra, do Mathury, Jašódá a všechny gópí se Jeho odjezdu snažily zabránit a zatarasily Mu cestu. Rádhárání byla v té dobĕ tak zmatená, že chvĕjícím se hlasem prosila matku Jašódu, aby Akrúru zastavila.
 

Na Brahmovi bylo vidĕt zalknutí hlasu z údivu. V 64. verši třinácté kapitoly desátého zpĕvu Šrímad Bhágavatamu se říká, že když se Brahmá Kršnovi poklonil, při vstávání se začal k Pánu modlit chvĕjícím se hlasem.
 

V desátém zpĕvu, dvacáté deváté kapitole, 30. verši je vidĕt další příklad chvĕní hlasu, když gópí přišly za Kršnou s touhou s Ním tančit. Kršna je požádal, aby šly zpátky domů ke svým manželům. Gópí se zjevnĕ velice nahnĕvaly a začaly ke Kršnovi mluvit zalknutým hlasem.
 

V desátém zpĕvu, třicáté deváté kapitole, 56. a 57. verši Šrímad Bhágavatamu je popsáno, jak se Akrúrovi z radosti zalkl hlas, když v řece Jamunĕ spatřil všechny Vaikunthské planety. Když Akrúra pochopil, že Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství, poklonil se Kršnovým lotosovým nohám a se sepjatýma rukama a chvĕjícím se hlasem se začal modlit.
 

Existují také příklady chvĕní hlasu ze strachu. Jeden Kršnův přítel Ho velebil: „Můj drahý příteli, Tvůj služebník Patrí dostal Tvou flétnu, a když jsem ho požádal, aby ji vrátil, začal mluvit chvĕjícím se hlasem a jeho pleť zežloutla.“
 

Když se Kršna snažil polapit démona Šankhu, Rádhárání se začala třást strachy. Podobné chvĕní tĕla bylo vidĕt na Sahadévovi, mladším bratrovi Nakuly. Když Šišupála horlivĕ urážel Pána, Sahadéva se začal třást hnĕvem.
 

Chvĕní tĕla následkem soužení bylo vidĕt na Rádhárání. Třesoucí se Rádhárání řekla jedné z gópí: „Nežertuj s tím chlapcem, který jen přináší zklamání. Požádej Ho prosím, aby za Mnou již nechodil, protože nám všem způsobuje jen zármutek.“
 

Nĕkdy z velkého zármutku nad Kršnovým jednáním dojde ke zmĕnĕ barvy tĕla. Gópí proto oslovily Pána: „Drahý Kršno, z odloučení od Tebe se všem obyvatelům Vrndávany zmĕnila barva pleti a kvůli tomu i velký svĕtec Nárada začal o Vrndávanĕ rozjímat jako o bílém ostrovĕ v oceánu mléka.“
 

Když byli Kršna a Balaráma na místĕ Kansovy obĕti, barva pleti se zmĕnila také Kansovi. Barva Indrova obličeje se zmĕnila, když uvidĕl, že Kršna zvedl kopec Góvardhana a ochránil tak všechny obyvatele Vradži. Zmĕní-li se barva pleti následkem krajní radosti, zmĕní se do červena, ale objevuje se to tak zřídka, že Šríla Rúpa Gósvámí se o tom dále nezmiňuje.
 

Slzy mohou téci z radosti, hnĕvu nebo odloučení. Jsou-li tyto slzy velice chladné, jsou z radosti, a jsou-li z hnĕvu, pak jsou horké. Ve všech případech se oči prudce pohybují a obvykle zrudnou. Dostaví se také svĕdĕní, které nutí sužovaného, aby si mnul oči.
 

Když Rukminí s lotosovýma očima, první Kršnova královna ve Dvárace, ronila slzy z extatické radosti, nemĕla z tĕchto slz žádnou radost. V Hari-vanše je pasáž, kde Satjabhámá začíná z velké náklonnosti ke Kršnovi ronit slzy.
 

Bhímovi tekly slzy z hnĕvu, když uvidĕl, jak Šišupála uráží Kršnu na místĕ obĕti Rádžasúja. Bhíma chtĕl Šišupálu okamžitĕ zabít, ale protože mu to Kršna neporučil, byl zasmušilý hnĕvem. Říká se, že v očích mĕl horké slzy stejnĕ jako večerní mĕsíc je nĕkdy zakryt tenkým mrakem. Když mĕsíc večer zakrývá lehký mrak, vypadá to velice pĕknĕ, a stejnĕ pĕknĕ vypadal i Bhíma, když ronil slzy z hnĕvu.
 

V desátém zpĕvu, šedesáté kapitole, 23. verši Šrímad Bhágavatamu je pĕkný příklad toho, jak Rukminí roní slzy z nářku. Když spolu Kršna a Rukminí mluvili, začala se Rukminí bát odloučení od Kršny, a proto začala rýt do zemĕ svými červenými lotosovými nehty. Ronila slzy a z očí jí skapávala černá mastička na ňadra, která pokrýval kunkumový prášek. Rukminí byla tak zarmoucená, že se jí zalkl hlas.
 

Když je človĕk zmatený ze současného štĕstí a trápení, a neví co má dĕlat, nazývá se to pralaya neboli zničenost. V tomto stavu človĕk nĕkdy spadne na zem a projeví se všechny příznaky extatické lásky. Když gópí hledaly Kršnu a On najednou vyšel z houští, všechny najednou ustrnuly jakoby smyslů zbavené. Gópí v tomto stavu vypadaly velice nádhernĕ. To je příklad zničenosti štĕstím.
 

Existují příklady stavu pralaya z utrpení. Jeden je popsán v desátém zpĕvu, třicáté deváté kapitole, 15. verši Šrímad Bhágavatamu, kde Šukadéva Gósvámí říká Mahárádžovi Paríkšitovi: „Můj drahý králi, když gópí postrádaly Kršnu, byly tak ponořené do meditace o Nĕm, že ztratily veškeré tĕlesné vĕdomí a všechny jejich smysly zastavily svou činnost. Bylo to jako kdyby byly osvobozeny od všech hmotných podmínek.“
 

Z mnoha extatických tĕlesných příznaků je zvláštĕ důležité ustrnutí. Ustrnutí podle své intenzity působí na životní sílu v tĕle, a ostatní příznaky extatické lásky se nĕkdy tudíž pozmĕní. Transcendentální extatické příznaky se postupnĕ rozvíjejí, a s tímto vývojem se nazývají nĕkdy dýmající, nĕkdy hořící a nĕkdy zářící. Tyto tři stupnĕ existují po mnoho let a rozšiřují se do různých částí tĕla. Ronĕní slz a zalknutí hlasu jsou pouze lokalizované příznaky, ale ustrnutí se rozšíří po celém tĕle.
 

Ronĕní slz však nĕkdy způsobí, že oči otečou a zbĕlají, a čočky se nĕkdy různĕ zaostřují. Chvĕní hlasu může nĕkdy způsobit zalknutí hrdla a krajní úzkost. Jak se různé příznaky extatických projevů lokalizují, doprovázejí je různé místní reakce. Když se například při chvĕní hlasu zalkne hrdlo, může se ozvat zvuk jako „ghura“. Takové zvuky přiškrcují hlas a s krajní mentální úzkostí se to může projevit různĕ. Všechny tyto příznaky jsou uvedeny pod vyschlými existenciálními příznaky známými jako dýmající, a projevují se různými způsoby.
 

Při účasti na obřadech oslavujících Kršnovy zábavy nebo ve společnosti oddaných se nĕkdy tančí v extázi. Takové pocity se nazývají hořící.
 

Žádné z výše zmínĕných příznaků se nemohou projevit aniž se zakládají na silném poutu ke Kršnovi. V dýmajícím stavu extatických projevů mohou být příznaky zakryty. Poznal je knĕz Gargamuni, který v domĕ Nandy Mahárádži provádĕl obřady. Když uslyšel o tom, jak Kršna zabil démona Aghásuru, v očích se mu zableskly slzy, chvĕlo se mu hrdlo a potil se. Gargamuniho krásný obličej tak získal pĕkný výraz.
 

Když se objeví nĕkolik takových příznaků, stav se nazývá hořící. Například jeden přítel Kršnovi řekl: „Můj drahý příteli, jakmile v lese zaslechnu zvuk Tvé flétny, ruce mi témĕř znehybní a oči se mi tak naplní slzami, že nemohu rozeznat Tvé paví pero. Má stehna témĕř zcela ustrnou a nemohu se pohnout ani o píď. Můj drahý příteli, musím přiznat, že zvuk Tvé transcendentální flétny je úžasný.“
 

Podobnĕ, jedna gópí řekla druhé: „Má drahá přítelkynĕ, když jsem slyšela zvuk Kršnovy flétny, chtĕla jsem se před účinky tĕch zvuků schovat. Nemohla jsem však zabránit chvĕní tĕla, a proto všichni moji přátelé, kteří byli v domĕ, bez pochyb poznali, jaké mám pouto ke Kršnovi.“
 

Když extatické příznaky nelze zastavit a objevují se současnĕ ve čtyřech nebo pĕti skupinách, je to úroveň zářící extatické lásky. Dokládá se to příkladem mudrce Nárady, který když před sebou uvidĕl stát Šrí Kršnu, jeho tĕlo tak ustrnulo, že přestal hrát na vínu. Nemohl Kršnovi složit žádné modlitby, protože mĕl zalknutý hlas, a jeho oči se zalily slzami, takže Kršnu ani dost dobře nevidĕl.
 

Když se podobné příznaky objevily na tĕle Šrímatí Rádhárání, nĕkteré Její přítelkynĕ Ji kritizovaly: „Drahá přítelkynĕ, za slzy ve svých očích dáváš vinu vůni kvĕtů. Vyčítáš vzduchu, že Ti vstávají vlasy na hlavĕ, a proklínáš své procházky v lese za to, že Ti ustrnula stehna. Tvůj chvĕjící se hlas však prozrazuje, že příčina je jiná: je to Tvé pouto ke Kršnovi!“
 

Šríla Rúpa Gósvámí dále píše, že když se různé příznaky projeví velmi výraznĕ, říká se jim nejzářivĕjší. Jeden přítel Kršnu oslovil následovnĕ: „Můj drahý Pítámbaro, z odloučení od Tebe se všichni obyvatelé Vrndávany potí. Mluví zarmoucenĕ a oči jim zvlhly slzami. Všichni jsou opravdu velice zmatení.“
 

Nejvyšší příznak extatické lásky se nazývá mahābhāva. Projevy mahábhávy může mít pouze Rádhárání, ale pozdĕji, když se zjevil Šrí Čaitanja Maháprabhu, aby poznal náladu lásky Rádhárání, vyjevil také On všechny příznaky mahábhávy. Šrí Rúpa Gósvámí v této souvislosti řekl, že když jsou příznaky extatické lásky nejzářivĕjší, považuje se to za úroveň mahábháva.
 

Šríla Rúpa Gósvámí rozčleňuje dále extatické projevy lásky do čtyř skupin, které se nazývají sāttvikābhāsā.
 

Také impersonalisté, kteří vlastnĕ oddanĕ neslouží, mohou nĕkdy projevit příznaky extatické lásky; nepovažuje se to však za skutečnou extázi. Je to pouhý odraz. Ve Váranasí, posvátném mĕstĕ neosobních učenců, můžeme například nĕkdy vidĕt sannjásína, jak při zaslechnutí o slávĕ Pána pláče. Impersonalisté také nĕkdy zpívají Haré Kršna mantru a tančí, ale jejich cílem není sloužit Pánu, nýbrž splynout s Ním. Rúpa Gósvámí proto říká, že i když se na tĕle impersonalisty objeví účinky zpívání, nemĕli bychom je považovat za příznaky skutečného pouta, ale za pouhé odrazy, stejnĕ jako když slunce se odráží od naleštĕného skla do temné místnosti. Zpívání Haré Kršna je však tak pĕkné a transcendentální, že nakonec obmĕkčí i srdce impersonalisty. Rúpa Gósvámí říká, že impersonalistovy příznaky jsou pouhými odrazy extatické lásky. Nejsou to skutečné příznaky.
 

Nĕkdy vidíme, že když se zatvrzelí logici, kteří nikdy oddanĕ nesloužili a v podstatĕ neporozumĕli transcendentální slávĕ Pána, posadí a naslouchají o slávĕ Pána, zdá se, jako by se obmĕkčovali a ronili slzy. Jeden oddaný o tom říká: „Můj drahý Mukundo, nemohu patřičnĕ popsat slávu Tvých zábav. Dokonce i na neoddané zapůsobí, když zaslechnou vyprávĕní o Tvých slavných zábavách, a začnou ronit slzy a třást se.“ Tito neoddaní ve skutečnosti nejsou nikterak obmĕkčilí, mají tvrdá srdce; ale vliv Pána a Jeho sláva jsou tak velké, že i oni nĕkdy roní slzy.
 

Jindy vidíme, jak neoddaný, který v Kršnovi nemá prakticky žádnou zálibu a nedodržuje žádná pravidla a příkazy, může nacvičit a pak umĕle ukazovat příznaky oddanosti a dokonce i plakat ve společnosti oddaných. Jeho slzy však nejsou žádné skutečné projevy extatické lásky — je to nacvičená přetvářka. Tyto odrazy extatické lásky není třeba popisovat, ale Rúpa Gósvámí uvádí nĕkteré příklady, kdy se bez skutečné oddané služby projevily.