Kapitola třetí

Společnost mahátmů, velkých duší zcela oddanĕ sloužících Pánu, může způsobit, že človĕk začne být ke Šrí Kršnovi trochu přitahován. Současnĕ však může zůstat velice poután k plodonosným činnostem a hmotnému smyslovému požitku a není připraven podrobit se různým druhům odříkání. Je-li takový človĕk ke Kršnovi přitahován neochvĕjnĕ, stává se vhodným uchazečem o oddanou službu.
 

Tato přitažlivost k vĕdomí Kršny ve společnosti čistých oddaných je známkou velkého štĕstí. Pán Čaitanja potvrdil, že pouze lidé obdaření štĕstím získají milostí pravého duchovního mistra a Kršny semínko oddané služby. V této souvislosti Kršna říká v jedenáctém zpĕvu, dvacáté osmé kapitole, 8. verši Šrímad Bhágavatamu: „Můj drahý Uddhavo, pouze človĕk obdařený výjimečným štĕstím začne být ke Mnĕ přitahován. Dokonce i když není zcela odpoutaný od plodonosných činností nebo není zcela připoután k oddané službĕ, jeho služba bude mít brzy účinky.“
 

Oddané můžeme rozdĕlit na tři skupiny. Popis oddaného v první, nejvyšší třídĕ je následující: Je odborníkem ve studiu zjevených písem a také v předkládání důkazů z tĕchto písem. S dokonalou rozvahou umí velice pĕknĕ předložit závĕry písem a s rozhodností zvážit možné způsoby oddané služby. Dokonale chápe, že konečným životním cílem je dosáhnout transcendentální láskyplné služby Kršnovi, a ví, že Kršna je jediným cílem uctívání a lásky. Prvotřídní oddaný přísnĕ dodržuje pravidla a předpisy pod vedením pravého duchovního mistra a upřímnĕ se mu podrobuje v souladu se zjevenými spisy. Díky praxi je plnĕ způsobilý ke kázání a k tomu, aby se sám stal duchovním mistrem; pak se pokládá za oddaného první třídy. Nikdy se neodchýlí od zásad vyšší autority a získá pevnou víru v písma díky poznání s rozumem a argumenty. Mluvíme-li o rozumu a argumentech, máme tím na mysli rozum a argumenty založené na zjevených písmech. Prvotřídní oddaný se nezajímá o suché spekulativní metody, jimiž se jen ztrácí čas. Človĕk, který získal pevné odhodlání k oddané službĕ, může být přijat jako prvotřídní oddaný.
 

Oddaného druhé třídy poznáme podle následujících příznaků: není velkým odborníkem v argumentování na základĕ zjevených písem, ale pevnĕ vĕří jejich platnosti. Znamená to, že oddaný druhé třídy má pevnou víru v oddanou službu Kršnovi, ale občas se mu nepodaří předložit oponující stranĕ důkazy a závĕry zjevených písem. Současnĕ je však nezlomný ve svém přesvĕdčení, že Kršna je nejvyšší cíl uctívání.
 

Začátečník neboli oddaný třetí třídy nemá pevnou víru a nezná závĕry zjevených písem. Předloží-li nĕkdo pádné argumenty a nebo rozhodne-li jinak, jeho víru to může zmĕnit. Není jako oddaný druhé třídy, který sice také nedokáže předložit důkazy a citovat z písem, ale má alespoň naprostou víru. Začátečník pevnou víru nemá. Říká se mu proto začínající oddaný.
 

Další rozdĕlení začínajících oddaných najdeme v Bhagavad-gítĕ. Je zde uvedeno, že oddanĕ sloužit začnou čtyři druhy lidí — ti, kteří trpí, kteří potřebují peníze, kteří jsou zvídaví a kteří jsou moudří. Obracejí se na Pána s prosbami, aby jim poskytl úlevu a vyplnil jejich osobní tužby. Chodí na místa, kde se uctívá Bůh, a modlí se k Nĕmu o zmírnĕní svého hmotného utrpení nebo o nĕjaký hospodářský rozvoj či za uspokojení své zvídavosti. Moudrý človĕk, který jednoduše chápe velikost Boha, je také zahrnut mezi začátečníky. Tito začátečníci mohou být povýšeni na úroveň oddaného druhé nebo první třídy, stýkají-li se s čistými oddanými.
 

Příkladem začátečníka je Mahárádža Dhruva. Chtĕl otcovo království, a proto začal oddanĕ sloužit Pánu. Když se nakonec zcela očistil, odmítl přijmout od Pána jakékoliv hmotné požehnání. Podobnĕ Gadžéndra se stal čistým oddaným poté, co trpĕl a modlil se ke Kršnovi o ochranu. Stejnĕ tak Sanaka, Sanátana, Sanandana a Sanat Kumárové patřili do kategorie moudrých zbožných lidí a také je přitahovala oddaná služba. Podobná vĕc se stala na shromáždĕní v lese Naimišáranji, kde byli mudrcové v čele se svĕtcem Šaunakou. Byli zvídaví a neustále se dotazovali Súty Gósvámího na Kršnu. Získali společnost čistého oddaného a sami se stali čistými oddanými. To je způsob, jak se povýšit. Človĕk může být v jakýchkoliv podmínkách, ale když se mu dostane toho štĕstí, že se může stýkat s čistými oddanými, pak je velice rychle povýšen na úroveň oddaného první nebo druhé třídy.
 

Tyto čtyři druhy oddaných popisuje sedmá kapitola Bhagavad-gíty. Všichni jsou přijati jako zbožní. Nikdo se nemůže dostat k oddané službĕ aniž je zbožný. V Bhagavad-gítĕ je vysvĕtleno, že pouze ten, kdo neustále vykonává zbožné činnosti a jehož hříšné reakce jsou zcela zastaveny, se může zapojit do vĕdomí Kršny. Ostatní nemohou. Začínající oddaní se dĕlí na čtyři skupiny — trpící, bez penĕz, zvídaví a moudří — podle toho, kolik vykonali zbožných činností. Není-li trpící človĕk zbožný, stává se agnostikem, komunistou nebo nĕčím podobným. Jelikož nemá pevnou víru v Boha, myslí si, že může překonat své utrpení tím, že v Nĕho nebude vĕřit vůbec.
 

Pán Kršna však v Gítĕ vysvĕtluje, že ze čtyř druhů začátečníků je Mu moudrý človĕk velice milý, protože je-li takový človĕk přitahován ke Kršnovi, nechce za odmĕnu nic hmotného. Moudrý človĕk, kterého začne Kršna přitahovat, od Nĕj nechce nic na oplátku; ať už v podobĕ úlevy z utrpení nebo v podobĕ penĕz. Znamená to, že od samého začátku je základem jeho pouta ke Kršnovi více ménĕ láska. Díky své moudrosti a studiu šáster (písem) může navíc pochopit, že Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství.
 

V Bhagavad-gítĕ je potvrzeno, že po mnoha a mnoha zrozeních, když človĕk skutečnĕ zmoudří, odevzdá se Vásudévovi, dokonale si vĕdom toho, že Kršna (Vásudéva) je původem a příčinou všech příčin. Připoutá se proto k lotosovým nohám Kršny a postupnĕ k Nĕmu vyvine lásku. Moudrý človĕk je Kršnovi velice drahý, ale ostatní Kršna také přijímá jako šlechetné, neboť třebaže trpí nebo potřebují peníze, obrátili se se svými žádostmi na Nĕho. Jsou tedy přijímáni jako velkomyslní mahátmové.
 

Nikdo se nemůže vĕnovat uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství aniž se před tím pozvedl do postavení džňáního neboli moudrého človĕka. Ménĕ inteligentní nebo ti, jejichž inteligenci odnesl vliv máji, jsou přitahováni k různým polobohům, neboť jsou ovlivnĕni kvalitami přírody. Moudrý človĕk je ten, kdo dokonale pochopil, že je duše a není pouze tĕlo. Poznal, že on je duše a Kršna je nejvyšší duše, a proto ví, že důvĕrný vztah by mĕl mít s Kršnou a nikoli s tímto tĕlem. Trpící človĕk a človĕk, který potřebuje peníze, mají hmotné pojetí života, neboť utrpení i potřeba penĕz se vztahují k tĕlu. Ten, kdo je zvídavý, může být o nĕco pokročilejší než ti, kteří trpí a potřebují peníze, ale stále je na hmotné úrovni. Moudrý človĕk, který hledá Kršnu, dobře ví, že on je duše neboli Brahman, a že Kršna je nejvyšší duše neboli Parabrahman. Ví, že duše je podřízená a omezená, a že by se mĕla spojit s neomezenou a nejvyšší duší, Kršnou. To je vztah moudrého človĕka ke Kršnovi.
 

Můžeme dojít k závĕru, že vhodným uchazečem o čistou oddanou službu je človĕk, který je oproštĕn od tĕlesného pojetí života. V Bhagavad-gítĕ je také potvrzeno, že po realizaci Brahmanu, když je človĕk osvobozen od hmotných úzkostí a vidí každou živou bytost na stejné úrovni, je hoden se zapojit do oddané služby.
 

Dříve jsme uvedli, že existují tři druhy štĕstí — hmotné, duchovní a z oddanosti. Nikdo nemůže oddané sloužit a poznat štĕstí, které z toho pramení, dokud je hmotnĕ zaujatý. Touží-li nĕkdo po hmotném požitku nebo po splynutí s Nejvyšším, to obojí se považuje za hmotné. Impersonalisté nemohou ocenit duchovní štĕstí ze styku a z výmĕn lásky s Nejvyšší Osobností Božství, a proto jejich konečným cílem je splynout s Pánem. Takové pojetí je pouze rozšířeným hmotným pojetím. V hmotném svĕtĕ se každý snaží být vůdcem mezi všemi svými bližními či sousedy. Ať už v rámci obce, společnosti nebo národa. V hmotném pojetí života každý soutĕží, aby byl vĕtší než všichni ostatní. Může se chtít zvĕtšovat do nekonečna, až nakonec splynout s nejvĕtším ze všech, s Nejvyšším Pánem. To je také hmotné pojetí, i když možná ponĕkud pokročilejší.
 

Dokonalým duchovním pojetím života je však úplné poznání svého přirozeného postavení, ve kterém má človĕk dostatek poznání na to, aby se připojil k transcendentální službĕ Pánu. Človĕk si musí být vĕdom toho, že on je omezený a že Pán je neomezený. Není proto možné být totožný s Pánem, ani kdyby o to človĕk usiloval. To jednoduše není možné. Každý, kdo touží po nebo usiluje o uspokojení svých smyslů tím, že chce být čím dál důležitĕjší, ať už v hmotném nebo v duchovním smyslu, nemůže doopravdy vychutnat skutečnou sladkou chuť oddané služby. Šríla Rúpa Gósvámí proto přirovnal přítomnost tužeb bhukti (hmotných) a mukti (po osvobození) ke stavu pod vlivem černé magie čarodĕjnice: v obou případech je človĕk v nesnázích. Bhukti znamená hmotný požitek a mukti znamená osvobození se od hmotné úzkosti a splynutí s Pánem. Človĕk posedlý takovými touhami se přirovnává k človĕku, kterého se zmocnili duchové a čarodĕjnice, neboť dokud přetrvává snaha po hmotném požitku nebo po duchovním splynutí s Nejvyšším, nikdo nemůže vychutnat skutečnou transcendentální chuť oddané služby.
 

Čistý oddaný se nikdy nestará o osvobození. Pán Čaitanja Maháprabhu se modlil ke Kršnovi: „Můj drahý synu Nandy, nechci žádné hmotné štĕstí v podobĕ mnoha stoupenců, ani nesmírné bohatství, ani krásnou manželku, ani nechci zastavit hmotné bytí. Mohu se narodit mnohokrát znovu a znovu, ale modlím se k Tobĕ, aby má oddanost k Tobĕ byla vždy neochvĕjná.“
 

Pozornost čistého oddaného je tak připoutána k opĕvování Pánových zábav, jména, vlastností, podob atd., že se tento oddaný nezajímá ani o mukti. Šrí Bilvamangala Thákura řekl: „Jsem-li zamĕstnán v oddané službĕ Tobĕ, můj drahý Pane, pak mohu velice snadno všude cítit Tvou přítomnost, a pokud se týká osvobození, myslím, že osvobození stojí u mých dveří se sepjatýma rukama a čeká, aby mi mohlo sloužit.“ Pro čistého oddaného nejsou osvobození a duchovní vyrovnání příliš důležité.
 

Ve třetím zpĕvu, dvacáté páté kapitole, 36. verši Šrímad Bhágavatamu v této souvislosti Kapiladéva radí své matce Dévahúti: „Má drahá matko, Mé čisté oddané okouzlil pohled na Mé různé podoby, na krásu Mého obličeje, na okouzlující postavu Mého tĕla. Můj smích, Mé zábavy a Můj pohled jim připadá tak krásný, že jejich mysli jsou vždy ponořeny do myšlenek na Mĕ. Zcela Mi zasvĕtili své životy. Netouží po žádném druhu osvobození ani po žádném druhu hmotného štĕstí, ale Já je přesto přijímám mezi své společníky v nejvyšším sídle.“
 

Citát ze Šrímad Bhágavatamu ujišťuje čistého oddaného, že bude povýšen do společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Šríla Rúpa Gósvámí v této souvislosti poznamenal, že človĕk, který je skutečnĕ přitahován krásou lotosových nohou Šrí Kršny nebo Jeho služby a jehož srdce je díky této připoutanosti vždy plno transcendentální blaženosti, přirozenĕ nebude usilovat o osvobození, které je tak cenné pro impersonalisty.
 

Ve třetím zpĕvu, čtvrté kapitole, 15. verši stejné knihy je podobná pasáž, kde Uddhava oslovuje Pána Kršnu a říká: „Můj drahý Pane, lidé, kteří jsou zamĕstnáni ve Tvé transcendentální láskyplné službĕ, nemají co získat z náboženství, hospodářského rozvoje, smyslového požitku nebo osvobození — i když štĕstí z tĕchto zdrojů mohou velice snadno dosáhnout. Můj drahý Pane, i přes tyto možnosti netoužím po takových výsledcích. Mou jedinou modlitbou je, abych mohl mít neochvĕjnou víru a oddanost Tvým lotosovým nohám.“
 

Podobná pasáž se objevuje ve 34. verši dvacáté páté kapitoly třetího zpĕvu, kde Kapiladéva poučuje svou matku slovy: „Má drahá matko, oddaní, jejichž srdce je vždy naplnĕno službou Mým lotosovým nohám a kteří jsou připraveni vykonat cokoliv pro Mé uspokojení, zvláštĕ ti šťastní oddaní, kteří se shromažďují, aby společnĕ porozumĕli Mým vlastnostem, zábavám a podobĕ, a tak Mĕ společnĕ opĕvují a získávají z toho transcendentální potĕšení, nikdy netouží se Mnou splynout. Je- -li jim nabídnuto postavení podobné Mému v Mém sídle, nebo bohatství podobné Mému, nebo dokonce Má osobní společnost a stejné tĕlesné rysy, odmítnou je přijmout, protože jsou spokojeni pouze s tím, že Mi oddanĕ slouží.“
 

Ve čtvrtém zpĕvu, deváté kapitole, 10. verši Šrímad Bhágavatamu král Dhruva říká: „Můj drahý Pane, transcendentální potĕšení, které při své seberealizaci zažívají impersonalisté, se nemůže přiblížit transcendentálnímu potĕšení pramenícímu z meditace o Tvých lotosových nohách, z jakého se tĕší čistí oddaní. Jak Ti mohou porozumĕt lidé pracující pro plody své práce, kteří mohou nanejvýš usilovat o povýšení na nebeské planety? Jak by oni mohli zažít štĕstí podobné štĕstí oddaných?“