Kapitola čtyřicátá šestá

Extáze údivu v oddané službĕ je vnímána dvĕma způsoby: přímo, vlastními smysly, a nepřímo, poslechem od ostatních.
 

Když se Nárada přišel podívat na činnosti Pána ve Dvárace a vidĕl, že Kršna je přítomen v každém paláci ve stejném tĕle a je zamĕstnán různými činnostmi, velice ho to udivilo. Je to jeden z příkladů údivu v oddané službĕ přímým vnímáním. Jedna z přítelkyň matky Jašódy řekla: „Jašódo, jen se podívej na tu legraci! Tvoje dítĕ se vždy dožaduje mléka z tvého ňadra a kopec Góvardhana je tak velký, že dokáže zastavit i mraky. Ale podívej: velký kopec Góvardhana nyní spočívá na prstu levé ruky tvého syna, jako by to byla hračka. Není to záhadné?“ To je další příklad údivu v oddané službĕ přímým vnímáním.
 

Příkladem údivu v oddané službĕ nepřímým vnímáním bylo, když Mahárádža Paríkšit slyšel od Šukadévy Gósvámího, jak Kršna zabil Narakásuru, který proti Kršnovi bojoval s jedenácti akṣauhinī (oddíly) vojáků. Akṣauhinī zahrnuje nĕkolik tisíc slonů, nĕkolik tisíc koní a vozů a nĕkolik stovek tisíc pĕších vojáků. Narakásura mĕl jedenáct takových oddílů a všechny vystřelovaly na Kršnu šípy, ale Kršna je všechny zabil pouhými třemi šípy. Když Maharádža Paríkšit uslyšel o tomto úžasném vítĕzství, začal si stíral z očí slzy a dostal ohromnou radost. To je příklad údivu v oddané službĕ nepřímým vnímáním prostřednictvím sluchového vjemu.
 

Následuje další příklad nepřímého údivu. Brahmá se snažil vyzkoušet Kršnu, je-li skutečnĕ Nejvyšší Osobností Božství, a ukradl Mu všechny pasáčky a krávy. Za nĕkolik sekund však uvidĕl, že Kršna je stále přítomný se všemi kravami, telaty a pasáčky přesnĕ tak, jak tomu bylo před tím. Když Brahmá vyprávĕl tuto událost svým společníkům na planetĕ Satjalóka, všichni byli ohromeni. Brahmá jim řekl, že když odnesl pryč všechny chlapce, uvidĕl Kršnu znovu si hrát se stejnými chlapci stejným způsobem. Mĕli namodralou barvu pleti, témĕř tak, jako má Kršna, a všichni mĕli čtyři ruce. Stejná telata a krávy tam byly stále ve stejné původní podobĕ. Brahmu témĕř přemohlo i pouhé popisování této události. „A nejzvláštnĕjší bylo,“ dodal, „že mnoho jiných Brahmů z mnoha různých vesmírů tam také přišlo, aby Kršnu a Jeho společníky uctívali.“
 

Také když došlo k lesnímu požáru v Bhándíravanĕ, Kršna řekl svým přátelům, aby pevnĕ zavřeli oči, a všichni to udĕlali. Když pak Kršna požár uhasil, pasáčci oči otevřeli a vidĕli, že nebezpečí pominulo, a že jejich krávy a telata jsou všechna v bezpečí. Podivovali se nad celou situací a nad tím, jak je Kršna mohl zachránit. To je další příklad nepřímého vnímání způsobujícího údiv v oddané službĕ.
 

Činnosti človĕka, třebaže nikterak zvláštní, vždy zapůsobí na jeho přátele a vytvoří v jejich srdcích a mysli údiv. Avšak ani úžasné činnosti vykonané človĕkem, který přítelem není, žádný údiv nevytvoří. Je to z lásky, že nĕčí úžasné činnosti vytvářejí údiv v mysli.
 

Když se z lásky a oddané služby Pánu dostaví zvláštní odvaha a nadšení, výsledné činnosti se nazývají rytířské. Mohou se projevit jako hra na boj, dávání milodarů, projevování milosti a vykonávání náboženských zásad. Za chrabré rytířské skutky v boji se človĕku říká yuddha-vīra. Za dobročinné skutky se mu říká dāna-vīra. Za projevení zvláštní milosti se človĕk nazývá dayā-vīra a je-li velkomyslný v provádĕní náboženských obřadů, nazývá se dharma-vīra. Cílem všech rozličných rytířských činností je Kršna.
 

Když chce přítel uspokojit Kršnu vykonáním nĕjakého rytířského činu, stane se vyzyvatelem a z Kršny se stane protivník; anebo Kršna může jen pozorovat boj a Jeho touha přimĕje jiného přítele, aby se on stal protivníkem. Přítel jednou Kršnu vyzval: „Můj drahý Mádhavo, jsi velice neklidný, protože si myslíš, že Tĕ nikdo nemůže porazit, ale jestliže odsud neutečeš, ukážu Ti, že já jsem schopen Tĕ porazit, a když to moji přátelé uvidí, budou velice spokojení!“
 

Kršna a Šrídámá byli velice důvĕrní přátelé, ale Šrídámá se na Kršnu přesto hnĕval a vyzval Ho. Když oba začali bojovat, všichni přátelé na břehu Jamuny se tĕšili z úžasného boje dvou přátel. Vlastnoručnĕ si vyrobili šípy, aby si mohli hrát na boj, a Kršna je začal střílet na Šrídámu. Šrídámá šípy zastavoval otáčením tyče a jeho rytířské činy Kršnu velice uspokojily. K takovému žertovnému boji vĕtšinou dojde mezi rytířskými osobnostmi a tento boj pak přinese úžasné vzrušení všem pozorovatelům.
 

V Hari-vanše stojí, že Ardžuna a Kršna nĕkdy bojovali v přítomnosti Kuntí a Kršna Ardžunu porazil.
 

Rytířské bojování mezi přáteli nĕkdy doprovází vychloubání, samolibost, pýcha, síla, chápání se zbraní, vyzývání a postavení se jako protivník. Ze všech tĕchto činností se stanou podnĕty k rytířské oddané službĕ.
 

Jeden přítel vyzval Kršnu takto: „Můj drahý příteli Dámódaro, jsi odborníkem pouze v jídle. Porazil jsi Subalu jen proto, že je slabý a Ty jsi podvádĕl. Nechlub se s tím jako nĕjaký velký bojovník. Chlubil ses jako had a já jsem páv, který Tĕ porazí.“ Páv je nejzdatnĕjší nepřítel hada.
 

Když při takovém boji mezi přáteli začne být sebevychvalování osobní, učenci říkají, že je to podextáze. Když začnou hlasité výzvy, objeví se jisté bojové pohyby a nadšení, a polekaným přítomným nejsou dány žádné zbranĕ ani ujištĕní — všem tĕmto rytířským činnostem se říká podextáze.
 

Jeden přítel oslovil Kršnu následujícím způsobem: „Drahý Madhusúdano, znáš mou sílu, a přesto povzbuzuješ Bhadrasénu a ne mĕ, aby vyzval mocného Baladévu. Tímto jednáním mĕ jednoduše urážíš, protože mé paže jsou silné jako závory na bránĕ!“
 

Oddaný jednou řekl: „Můj drahý Pane Kršno, ať je Tvůj vyzyvatel Šrídámá, který troubí jako hrom a řve jako lev, oslavován za své hrdinské činnosti. Sláva všem Šrídámovým rytířským činům!“ Rytířské činnosti jako bojování, dávání milodarů, prokazování milosti a provádĕní náboženských obřadů se nazývají hlavní, zatímco projevy pýchy, citového vzrušení, vytrvalosti, laskavosti, odhodlání, radosti, nadšení, závisti a vzpomínání jsou vedlejší. Když Stóka-kršna, jeden z mnoha Kršnových přátel, s Kršnou bojoval, jeho otec ho za to káral, protože Kršna byl životem a duší všech obyvatel Vrndávany. Když Stóka-kršna slyšel toto kárání, přestal bojovat, avšak Kršna ho i nadále vyzýval a Stóka-kršna se výzvĕ postavil, vzal svou tyč a začal ukazovat, jak zručnĕ s ní umí točit.
 

Šrídámá jednou vyzval Bhadrasénu a řekl mu: „Můj drahý příteli, ještĕ se mĕ bát nemusíš. Ze všeho nejdříve porazím našeho bratra Balarámu, pak pobiji Kršnu, a pak přijde řada na tebe.“ Bhadraséna opustil Balarámovu skupinu a připojil se ke Kršnovi a své přátele pobouřil tak, jako hora Mandara rozbouřila celý oceán. Křikem všechny své přátele porazil a inspiroval Kršnu svými rytířskými činnostmi.
 

Kršna jednou vyzval všechny své přátele a řekl: „Moji drazí přátelé, jen se podívejte s jakou chrabrostí skáču. Neutíkejte pryč, prosím.“ Přítel jménem Varúthapa vyzývavá slova zaslechl, opĕtoval výzvu Pána, a pak proti Nĕmu bojoval.
 

Jeden z přátel jednou poznamenal: „Sudámá se snaží, jak nejlépe umí, aby vidĕl Dámódaru poraženého, a myslím, že když se k nĕmu připojí náš silný Subala, budou velice pĕkná dvojice, jako cenný drahokam zasazený do zlata.“
 

Při tĕchto rytířských činnostech mohou být protivníky pouze Kršnovi přátelé. Kršnovi nepřátelé ve skutečnosti Jeho protivníky nikdy být nemohou. Proto se vyzývání Kršnových přátel nazývá oddaná služba rytířskými činnostmi.
 

Dāna-vīra neboli rytířství v podobĕ dávání milodarů se může rozdĕlit na dvĕ části: velkodušnost a odříkání. Človĕk, který může obĕtovat vše pro uspokojení Kršny, se nazývá velkodušný. Když človĕk touží vykonat obĕť, protože uvidĕl Kršnu, Kršna je podnĕtem velkodušné činnosti. Když se Kršna zjevil jako syn Nandy Mahárádži, Nanda Mahárádža toužil s jasným vĕdomím zajistit svému synovi šťastnou budoucnost, a tak začal dávat bohatĕ ozdobené krávy jako milodary všem bráhmanům. Bráhmani byli s jeho dobročinností tak spokojení, že museli doznat, že milodary Nandy Mahárádži předčily milodary králů minulosti, jakými byli Mahárádža Prthu a Nrga.
 

Když človĕk zná úplnĕ slávu Pána a je připraven obĕtovat pro Nĕj vše, nazývá se sampradānaka neboli ten, kdo je v Kršnovĕ zájmu schopen rozdat třeba všechno.
 

Když Mahárádža Judhišthira šel s Kršnou na místo obĕti Rádžasúja, ve svých představách začal potírat Kršnovo tĕlo santálovou pastou, zdobit Ho girlandou, která Mu sahala až ke kolenům, dal Mu zlatem vyšívané šaty, klenoty osazené drahými kameny a mnoho ozdobených slonů, vozů a koní. Dále si přál dát Kršnovi jako milodar své království, svou rodinu a také sám sebe. Taková byla touha Mahárádži Judhišthiry, a poté, když nezbývalo již nic, co by bylo možné dát jako milodar, začal být velice zmatený a úzkostlivý.
 

Mahárádža Bali jednou řekl svému knĕzi Šukráčárjovi: „Můj drahý svĕtče, jsi velkým odborníkem na védské poznání a proto védskými obřady uctíváš Nejvyšší Osobnost Božství, Višnua. Co se týče tohoto bráhmanského trpaslíka (inkarnace Vámanadévy), ať už je to Šrí Višnu, prostý bráhman či dokonce můj nepřítel, rozhodl jsem se Mu dát jako milodar všechnu zemi, o kterou požádal.“ Mahárádžovi Balimu se dostalo takového štĕstí, že před nĕj Pán natáhl svou ruku, která je načervenalá od dotyků ňader bohynĕ štĕstí, vždy poprášených kunkumovým práškem. Nejvyšší Pán je tak velký, že bohynĕ štĕstí je poslušna Jeho rozkazů k požitku, ale On přesto natáhl své ruce, aby přijal milodary Mahárádži Baliho.
 

Človĕk, který chce dát Kršnovi jako milodar vše, ale nechce nic na oplátku, si skutečnĕ odříká. Oddaný tak odmítá přijmout jakýkoliv druh osvobození, i když ho Pán nabízí. Skutečná láska ke Kršnovi se projeví, když se Kršna stane příjemcem milodaru a oddaný dárcem.
 

V Hari-bhakti-sudhódaji Dhruva Mahárádža podává další příklad: „Můj drahý Pane, provádĕl jsem odříkání a pokání, protože jsem od Tebe nĕco chtĕl, ale Ty jsi mi za to dovolil spatřit Tebe samotného, což nemohou ani velcí svĕtci a mudrci. Hledal jsem nĕjaké střepy, ale místo toho jsem našel nejcennĕjší drahokam. Jsem proto zcela spokojen, můj Pane. Nechci již od Tvojí Výsosti nic víc.“
 

Podobnou řeč najdeme ve třetím zpĕvu, patnácté kapitole, 48. verši Šrímad Bhágavatamu. Čtyři svĕtci v čele se Sanakou Munim oslovili Pána následovnĕ: „Drahý Pane, Nejvyšší Osobnosti Božství, Tvá povĕst je velice přitažlivá a prostá všeho hmotného znečištĕní. Zasluhuješ si proto, abys byl uctíván, a ve skutečnosti jsi zdrojem všech poutních míst. Lidé s příznivým osudem, kterým se dostalo takového štĕstí, že mohou opĕvovat Tvé vlastnosti, a kteří skutečnĕ znají Tvé transcendentální postavení, se nezajímají ani o osvobození, i když jim je osobnĕ nabízíš. Jelikož jsou tak transcendentálnĕ bohatí, nechtĕjí přijmout ani postavení nebeského krále Indry. Vĕdí, že postavení krále nebes s sebou také nese strach, zatímco pro ty, kteří se vĕnují opĕvování Tvých transcendentálních vlastností, existuje jen radost a oproštĕní se od všeho nebezpečí. Proč by človĕka s takovým poznáním mĕlo přitahovat postavení v nebeském království?“
 

Jeden oddaný vyjádřil své pocity o milodarech, jaké předvedl král Majúradhvadža: „Nenacházím slov pro činnosti Mahárádži Majúradhvadži, kterému se uctivĕ klaním.“ Majúradhvadža byl velice inteligentní a poznal, proč za ním jednou Kršna přišel v odĕvu bráhmana. Kršna od nĕho požadoval polovinu jeho tĕla, které by rozřízla jeho manželka a syn, a král Majúradhvadža s tímto návrhem souhlasil. Díky své intenzivní oddanosti neustále myslel na Kršnu a když poznal, že Kršna přišel v bráhmanských šatech, nezdráhal se rozloučit s polovinou svého tĕla. Obĕť Mahárádži Majúradhvadži v Kršnovĕ zájmu je na svĕtĕ jedinečná a mĕli bychom se mu proto s veškerou úctou poklonit. Mĕl plné poznání o Nejvyšší Osobnosti Božství v šatech bráhmana a je známý jako dokonalý dāna-vīra, človĕk, jenž si odříká.
 

Človĕk, který je vždy připraven uspokojit Kršnu, a který je vždy obratný při vykonávání oddané služby, se nazývá dharma-vīra neboli rytířský při provádĕní náboženských obřadů. Pouze pokročilí oddaní, provádĕjící náboženské obřady, se mohou dostat na úroveň dharma-vīra. Dharma- -vírou se človĕk stává tehdy, když prostuduje autoritativní písma, dodržuje morální zásady, je poctivý, snášenlivý a ovládá smysly. Lidé, kteří provádĕjí náboženské obřady pro uspokojení Kršny, jsou stálí v oddané službĕ, zatímco lidem, kteří se vĕnují náboženským obřadům bez zámĕru potĕšit Kršnu, se říká pouze zbožní.
 

Nejlepší příklad dharma-víry je Mahárádža Judhišthira. Oddaný jednou řekl Kršnovi: „Můj drahý Kršno, ó hubiteli všech démonů, Mahárádža Judhišthira, nejstarší syn Mahárádži Pándua, vykonal všechny možné obĕti jen proto, aby Tĕ potĕšil. Vždy pozval nebeského krále Indru, aby se zúčastnil obĕti. Jelikož král Indra byl tak často pryč, musela Sačídéví strávit mnoho dní naříkáním nad Indrovou nepřítomností s tvářemi v dlaních.“
 

Vykonávání různých obĕtí pro polobohy se považuje za uctívání údů Nejvyššího Pána. Polobozi se považují za různé části vesmírného tĕla Pána, a konečným účelem jejich uctívání je potĕšit Pána částečným uctíváním Jeho různých údů. Mahárádža Judhišthira nemĕl žádnou takovou hmotnou touhu. Vykonal všechny obĕti pod Kršnovým vedením; ne proto, aby z nich získal nĕjaké osobní výhody. Toužil jen potĕšit Kršnu, a proto se mu říká nejlepší z oddaných. Neustále se nalézal v oceánu láskyplné služby.