Kapitola čtyřicátá sedmá

Když extáze oddané služby vytváří ve spojitosti s Kršnou určitý druh nářku, nazývá se to oddaná služba v soucitu. Podnĕty pro takovou oddanou službu jsou Kršnovy transcendentální vlastnosti, podoba a činnosti. Tuto extázi oddané služby nĕkdy provází příznaky lítosti, tĕžkého dýchání, naříkání, padnutí na zem a bití se do prsou. Nĕkdy jsou viditelné příznaky jako lenost, zklamání, ponížení, pokora, úzkost, zasmušilost, dychtivost, neklid, šílenství, smrt, zapomnĕtlivost, nemoc a iluze. Když oddaný cítí v srdci obavy, že se Kršnovi může stát nĕjaká nehoda, nazývá se to oddaná služba v zármutku. Takový zármutek je dalším příznakem oddané služby v soucitu.
 

V desátém zpĕvu, šestnácté kapitole, 10. verši Šrímad Bhágavatamu je následující popis: Když Kršna trestal v Jamunĕ Kálijanágu, velký had se Kršnovi omotal kolem tĕla, a jakmile všichni pasáčci vidĕli Kršnu v této situaci, velice je to rozrušilo. Zármutek, rozrušení a strach je zmátly a začali padat na zem. Pasáčci byli pod vlivem iluze, že se Kršnovi může přihodit nĕjaká nehoda, a proto není divu, že na nich byly vidĕt tyto příznaky, vždyť Kršnovi vĕnovali své přátelství, své vlastnictví, své touhy a sami sebe.
 

Když Kršna vstoupil do řeky Jamuny, kterou Kálija otrávil, matka Jašódá se bála nĕjakého neštĕstí a mĕla horký dech. Slzy z jejích očí se jí vpíjely do šatů a témĕř omdlévala.
 

Když démon Šankhásura napadal Kršnovy královny jednu po druhé, Pán Baladéva stále více modral.
 

V Hansadútĕ je popsána následující událost: Gópí požádaly Hansadútu, aby hledal známky Kršnových lotosových nohou a aby je přijal jako je přijal Brahmá na svou helmici, když ukradl všechny Kršnovy pasáčky. Brahmá litoval své výzvy, poklonil se Kršnovi a jeho helmici poznamenaly otisky Kršnových nohou. Gópí připomnĕly Hansadútovi, že nĕkdy i velký svĕtec Nárada přichází při pohledu na tyto šlépĕje do veliké extáze, a nĕkdy je touží vidĕt i velcí osvobození svĕtci. „Mĕl by ses proto velice nadšenĕ snažit najít otisky Kršnových nohou,“ naléhaly. To je další příklad oddané služby v soucitu.
 

Zde je příklad, kdy Sahadévu, mladšího bratra Nakuly, velice potĕšil pohled na oslnivou zář Kršnových šlépĕjí: Začal plakat a hlasitĕ volat, „Matko Mádrí! Kde jsi? Otče Pándu! Kde jsi? Je mi velice líto, že tu nejste a nevidíte otisky Kršnových nohou!“ To je další příklad oddané služby v soucitu.
 

Oddanou službou bez silného pouta k Pánovi nĕkdy provází smích a jiné příznaky, ale nikdy je neprovází napĕtí či nářek, což jsou příznaky oddané služby v soucitu. Základem takového soucitu je vždy extatická láska. O předtuše, že se přihodí nĕjaké neštĕstí Kršnovi nebo Jeho milovaným královnám, jsme se již zmínili v souvislosti s Baladévou a Judhišthirou. Takovou předtuchu nezpůsobuje neznalost Kršnových nepochopitelných energií, ale spíše silná láska k Nĕmu. Předtucha neštĕstí se ze všeho nejdříve projeví nářkem, ale postupnĕ se vyvine v tak soucitnou láskyplnou extázi, že dostane nový smĕr a přinese transcendentální potĕšení.
 

Objektem extatické láskyplné služby v hnĕvu je vždy Kršna. V druhém dĕji, 37. verši Vidagdha-mádhavy vyjadřuje Lalitá-gópí svůj hnĕv, který způsobil Kršna, když oslovuje Šrímatí Rádhárání následovnĕ: „Má drahá přítelkynĕ, mé niterné touhy se znečistily. Přijdu proto do Jamarádžových končin. Je mi jen líto, že se Kršna ještĕ nepřestal smát tomu, jak Tĕ podvádí. Nevím, jak jsi mohla vložit všechnu svou lásku do tohoto chtivého mladého chlapce z prostředí pastevců.“
 

Když Džaratí spatřila Kršnu, nĕkdy říkala: „Ó Ty zlodĕji vĕcí mladých dívek! Jasnĕ na Tobĕ vidím šaty mé snachy.“ Pak velice hlasitĕ křičela a obracela se na všechny obyvatele Vrndávany, aby jim řekla, že syn krále Nandy založil požár v rodinném životĕ její snachy.
 

Podobnou extatickou lásku v hnĕvu bylo vidĕt na Róhiní-déví, když zaslechla zvuk dvou padajících ardžunových stromů, ke kterým byl Kršna přivázán. Všichni v okolí se hned vydali k místu, kde se to přihodilo, a Róhiní-déví využila příležitosti, aby pokárala Jašódu následovnĕ: „Je možné, že umíš dobře dát svému synovi za vyučenou tím, že Ho svážeš provazem, ale proč se nedíváš, je-li tvůj syn na nebezpečném místĕ? Stromy padají na zem a On se mezi nimi potuluje!“ Hnĕv Róhiní-déví na Jašódu je příklad extatické lásky v hnĕvu, který zapříčinil Kršna.
 

Jednou, když byl Kršna s pasáčky na pastviskách, Jeho přátelé Ho požádali, aby šel do tálavanského lesa, kde sídlil Gardabhásura, démon v podobĕ osla, a působil tam nepokoje. Kršnovi přátelé chtĕli jíst ovoce z lesních stromů, ale nemohli tam jít ze strachu před démonem. Požádali Kršnu, aby tam šel a Gardabhásuru zabil. Kršna to udĕlal a když se všichni vrátili domů, zpráva o jejich denních činnostech matku Jašódu velice rozrušila, protože chlapci poslali Kršnu samotného do takového nebezpečí v lese Tálavana. Dívala se na hochy velice nahnĕvanĕ.
 

Zde je další příklad hnĕvu u jedné Rádháráníny přítelkynĕ: Když Rádhárání nebyla spokojená s Kršnovým chováním a přestala s Ním mluvit, Kršna toho litoval, padl k Jejím lotosovým nohám a prosil o odpuštĕní. Ani poté však Rádhárání nebyla spokojená a s Kršnou nemluvila. Tehdy Ji jedna Její přítelkynĕ pokárala následujícími slovy: „Má drahá přítelkynĕ, dovoluješ, aby Tĕ míchala mĕchačka nespokojenosti, co ti tedy mám říci? Jediná rada, kterou Ti mohu dát, je, abys odsud radĕji okamžitĕ odešla, protože Tvé špatné chování mi přináší příliš mnoho bolesti. Nemohu snést pohled na Tvé chování, protože máš stále zarudlý obličej, i když se Kršnovo paví pero dotklo Tvých nohou.“
 

Výše zmínĕné stavy nespokojenosti a hnĕvu v oddané službĕ se nazývají īrṣyu.
 

Když Akrúra opouštĕl Vrndávanu, nĕkteré starší gópí ho káraly následovnĕ: „Ó synu Gándiní, tvá krutost je vĕhlasnĕjší než dynastie krále Jadua. Odvážíš Kršnu pryč a necháváš nás bez Nĕho v žalostném stavu. Ještĕ jsi ani neodjel a životní dech všech gópí již témĕř zmizel.“
 

Když na shromáždĕní Rádžasúja-jadžni, kterou pořádal Mahárádža Judhišthira, Šišupála urážel Kršnu, nastal rozruch mezi Pánduovci a Kuruovci včetnĕ praotce Bhíšmy. Nakula tehdy řekl velice rozhnĕván: „Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství a nehty na Jeho nohou zkrášluje svĕtlo zářící z drahokamů na helmicích védských autorit. Ponižuje-li Ho nĕkdo, prohlašuji zde jako Pánduovec, že kopnu do jeho helmice svojí levou nohou a prostřelím ho šípy, které budou stejnĕ dobré jako yama- -daṇḍa, Jamarádžovo žezlo!“ To je příklad extatické lásky ke Kršnovi v hnĕvu.
 

V transcendentálním hnĕvu človĕk nĕkdy říká sarkastické poznámky, urážlivá slova a vrhá nepříznivé pohledy. Nĕkdy jsou vidĕt jiné příznaky, jako mnutí rukou, cvakání zubů, sevření rtů, pohybování obočí, škrábání paží, svĕšení hlavy, rychlé dýchání, pronášení silných slov, přikyvování, žluto v koutcích očí a třesení rtů. Oči nĕkdy zčervenají a nĕkdy vyblednou. Nĕkdy přijde pokárání a tichost. Všechny příznaky hnĕvu se mohou rozdĕlit na dvĕ skupiny: příznaky základní a vedlejší, neboli stálé a dočasné. Nĕkdy se také jako vedlejší příznaky projeví citové pohnutí, zmatení, pýcha, zklamání, iluze, neschopnost, závist, obratnost, nedbalost a známky tĕžké práce.
 

Ve všech tĕchto náladách extatické lásky se pocit strachu přijímá jako stálý činitel.
 

Když rozhnĕvaný Džarásnadha napadl mĕsto Mathuru, díval se na Kršnu sarkastickými pohledy. Baladéva tehdy vzal svůj pluh, svou zbraň, a díval se po Džarásnadhovi se zabarvenýma očima.
 

Ve Vidagdha-mádhavĕ je pasáž, ve které Šrímatí Rádhárání v rozhnĕvané náladĕ oslovuje svou matku Paurnamásí, když Ji obvinila, že chodí za Kršnou. „Má drahá matko,“ řekla Rádhá, „co ti mám říci? Kršna je tak krutý, že Mĕ často napadne na ulici, a když chci hlasitĕ křičet, ten chlapec s pavím perem na hlavĕ Mi okamžitĕ zakryje ústa, abych nemohla volat o pomoc. A když chci ze strachu před Ním odejít, okamžitĕ roztáhne paže, aby Mi zabránil v cestĕ. Když žalostnĕ padnu k Jeho nohám, tak Mĕ tento nepřítel démona Madhua v hnĕvivé náladĕ udeří do obličeje! Matko, pokus se pochopit Mou situaci a nehnĕvej se na Mne zbytečnĕ. Místo toho Mi prosím řekni, jak se mám chránit před tĕmito hroznými Kršnovými přepady!“
 

Mezi současníky se nĕkdy objevují známky hnĕvivé extáze z lásky ke Kršnovi. Příklad takového hnĕvu byl vidĕt v hádce mezi Džatilou a Mukharou. Džatilá byla Rádháránína tchynĕ a Mukhará byla její prababička. Obĕ hovořily o Kršnovĕ zbytečném napadení Rádhárání, když šla po ulici. Džatilá řekla: „Ty Mukharo s krutou tváří! Když slyším tvá slova, cítím, jako by mé srdce hořelo v ohni!“ Mukhará dopovĕdĕla: „Ty hříšná Džatilo, z tvých slov mám bolení hlavy! Nemůžeš nijak dokázat, že Kršna napadl Rádhárání, dceru mé vnučky Kírtidy.“
 

Když si jednou Rádhárání sundávala náhrdelník, který Jí dal Kršna, Její tchynĕ Džatilá řekla přítelkyni: „Má drahá přítelkynĕ, podívej se na překrásný náhrdelník, který Kršna vĕnoval Rádhárání. Nyní ho nosí na krku, ale přesto nám chce říkat, že nemá s Kršnou žádné styky. Jednání této dívky přineslo ostudu celé naší rodinĕ!“
 

Přirozenou závist vůči Kršnovi lidí jako je Šišupála nemůžeme přijímat jako hnĕvivou extatickou lásku ke Kršnovi.