Kapitola sedmá

V jedenáctém zpĕvu, třetí kapitole, 21. verši Šrímad Bhágavatamu říká Prabuddha Mahárádžovi Nimimu: „Můj drahý králi, prosím vĕz, že v hmotném svĕtĕ neexistuje štĕstí. Je omyl si myslet, že zde štĕstí existuje, protože je to místo utrpení a špatných životních podmínek. Každý človĕk, který vážnĕ touží dosáhnout skutečného štĕstí, musí vyhledat pravého duchovního mistra a odevzdat se mu přijetím zasvĕcení. Pravý duchovní mistr je ten, kdo realizoval závĕry písem úvahou a argumenty, a tak je schopen přesvĕdčit o tĕchto závĕrech i ostatní. Jako pravé duchovní mistry bychom mĕli rozpoznat velké osobnosti, které se odevzdaly Osobnosti Božství a zanechaly stranou všechny hmotné ohledy. Každý by se mĕl snažit nalézt pravého duchovního mistra, aby splnil své životní poslání, kterým je povýšit se na úroveň duchovní blaženosti.“
 

Znamená to, že človĕk by nemĕl přijmout jako duchovního mistra nĕkoho, kdo je prvotřídní hlupák, který se neřídí podle příkazů písem, jehož charakter je pochybný, kdo nedodržuje zásady oddané služby nebo kdo nepřemohl vliv šesti činitelů smyslového požitku. Šest činitelů smyslového požitku jsou jazyk, genitálie, žaludek, hnĕv, mysl a slova. Každý, kdo je dokáže ovládat, má povoleno přijímat žáky po celém svĕtĕ. Přijmout duchovního mistra je klíčovým bodem pro pokrok v duchovním životĕ. Človĕk, kterému se natolik poštĕstilo, že se odevzdal pravému duchovnímu mistrovi, bez jakýchkoli pochybností s jistotou projde cestou duchovního spasení.
 

Mudrc Prabuddha dále králi řekl: „Můj drahý králi, žák musí přijímat duchovního mistra nejen jako duchovního učitele, ale také jako představitele Nejvyšší Osobnosti Božství a Nadduše. Mĕl by přijímat duchovního mistra jako Boha, protože je vnĕjším projevem Pána Kršny. Potvrzují to všechna písma a žák by mĕl takto duchovního učitele přijímat. Mĕli bychom se učit Šrímad Bhágavatam vážnĕ se vším respektem a úctou k duchovnímu mistrovi. Naslouchání a přednášení Šrímad Bhágavatamu je náboženský proces, který povýší človĕka na úroveň služby a lásky k Nejvyšší Osobnosti Božství.“
 

Žák by se mĕl snažit pravého duchovního mistra uspokojit; s takovým postojem by k nĕmu mĕl přistupovat. Pak velice snadno porozumí duchovnímu poznání. Je to potvrzeno ve Védách a Rúpa Gósvámí dále vysvĕtlí, že človĕku, který má neochvĕjnou víru v Boha a duchovního mistra, se vše velice snadno vyjeví.
 

O přijetí zasvĕcení od duchovního mistra se zmiňuje Kršna v jedenáctém zpĕvu, sedmnácté kapitole, 27. verši Šrímad Bhágavatamu: „Můj drahý Uddhavo, duchovního mistra je třeba přijmout nejen jako Mého představitele, ale jako Mĕ samotného. Nikdy si nesmíme myslet, že je na stejné úrovni s obyčejnou lidskou bytostí. Nikdy bychom nemĕli duchovnímu mistrovi závidĕt, tak jako se může stát, že závidíme obyčejnému človĕku. Na duchovního mistra je třeba se vždy dívat jako na představitele Nejvyšší Osobnosti Božství a službou duchovnímu mistrovi můžeme sloužit všem polobohům.“
 

Ve Skanda Puránĕ se oddanému doporučuje následovat předcházející áčárje a zbožné osobnosti, protože tím může dosáhnout vytoužených výsledků a vyhne se nářku a stagnaci v duchovním životĕ.
 

Ve spise Brahma-jámala se říká: „Když se nĕkdo chce vydávat za velkého oddaného aniž následuje autority zjevených spisů, pak mu jeho činnosti nikdy nepomohou pokročit v oddané službĕ. Místo toho bude pouze rušit upřímné studenty oddané služby.“ Ti, kteří nedodržují přísnĕ zásady zjevených písem, se obyčejnĕ nazývají sahadžijové — ti, kteří si vše představují velice lacino, kteří mají vlastní vymyšlené ideje a nenásledují přikázání písem. Takovíto lidé pouze narušují oddanou službu.
 

V této souvislosti může padnout námitka ze strany tĕch, kteří oddanĕ neslouží a kteří se nestarají o zjevená písma. Příklad můžeme vidĕt u buddhistické filozofie. Buddha se zjevil v rodinĕ urozeného kšatrijského krále, ale jeho filozofie nebyla v souladu s védskými závĕry, a proto byla odmítnuta. Pod záštitou hinduistického krále Mahárádži Ášóky se buddhistické náboženství rozšířilo po celé Indii a přilehlých zemích. Po zjevení velice mocného učitele Šankaráčárji byl však buddhismus vytlačen za hranice Indie.
 

Buddhisté či příslušníci jiných náboženství, kteří se nestarají o zjevené spisy, nĕkdy říkají, že existuje mnoho oddaných Buddhy, kteří prokazují oddanou službu Buddhovi, a kteří by se proto mĕli považovat za oddané. Rúpa Gósvámí na to odpovídá, že Buddhovi následovníci nemohou být přijati jako oddaní. Buddha je inkarnace Kršny, avšak stoupenci tĕchto inkarnací nejsou příliš pokročilí v poznání Véd. Studovat Védy znamená dojít k závĕru, že svrchovaná je Osobnost Božství. Žádná náboženská zásada, která popírá svrchovanost Osobnosti Božství, se proto nepřijímá a říká se jí ateismus. Ateismus znamená popírat autoritu Véd a odsuzovat velké áčárje, kteří učí védská písma ku prospĕchu všeho lidstva.
 

Ve Šrímad Bhágavatamu je Buddha přijat jako inkarnace Kršny, ale v tomtéž Šrímad Bhágavatamu také stojí, že Buddha se zjevil, aby zmátl ateistickou třídu lidí. Jeho filozofie je proto určena ke zmatení ateistů a my bychom ji nemĕli přijímat. Na otázku „Proč Kršna rozšiřoval ateistické zásady?“ můžeme odpovĕdĕt, že Nejvyšší Pán chtĕl skoncovat s násilím, kterého se lidé dopouštĕli ve jménu Véd. Takzvaní zbožní lidé zneužívali Véd, aby ospravedlnili násilné činy jako je jedení masa, a Buddha přišel, aby pokleslé lidi od takového mylného výkladu Véd odvedl. Buddha kázal ateismus pro ateisty také proto, aby ho následovali, a tak je úskokem přivedl k oddané službĕ Buddhovi, Kršnovi.
 

V Náradíja Puránĕ se říká: „Má-li človĕk skutečnĕ vážný zájem o oddanou službu, pak se mu dostane všeho bez problémů.“
 

V Padma Puránĕ stojí: „Na človĕka, který se vzdal svého smyslového požitku a přijal zásady oddané služby, čeká bohatství Višnulóky (království Boha).
 

Ve Skanda Puránĕ se také říká, že človĕka, který žil šest mĕsíců, jeden mĕsíc nebo dokonce jen čtrnáct dní ve Dvárace, čeká povýšení na Vaikunthalóky a všechny výhody sārūpya-mukti (mít stejnou čtyřrukou podobu jako Nárájana).
 

V Brahmá Puránĕ se říká: „Transcendentální význam Purušóttama- -kšétry, což je osmdesát čtverečních mil zemĕ Pána Džagannáthy, se nedá patřičnĕ popsat. Dokonce i polobozi z vyšších hvĕzdných soustav vidí, že obyvatelé Džagannátha Purí mají přesnĕ stejné tĕlesné rysy, jako mají obyvatelé Vaikunthy. Polobozi tedy vidí obyvatele Džagannátha Purí se čtyřma rukama.“
 

Na setkání velkých svĕtců v Naimišáranji Súta Gósvámí přednášel Šrímad Bhágavatam. O důležitosti Gangy řekl: „Voda Gangy s sebou vždy přináší chuť tulasí obĕtované lotosovým nohám Šrí Kršny, a tak stále teče a rozšiřuje Kršnovu slávu. Voda z Gangy posvĕtí jak z vnĕjšku, tak zevnitř všechna místa, kudy protéká.“
 

V Náradíja Puránĕ je nařízeno: „Myslíme-li to s provádĕním oddané služby vážnĕ, nemĕli bychom přijímat více, než je nezbytné.“ Znamená to, že bychom nemĕli odmítat zásady oddané služby, ale také bychom nemĕli přijímat pravidla oddané služby, která jsou náročnĕjší, než jsme schopni snadno dodržovat. Například se říká, že bychom mĕli opakovat Haré Kršna mantru na růženci alespoň sto tisíckrát dennĕ. Není- -li to však možné, musíme podle svých schopností počet kol džapy snížit. Vĕtšinou doporučujeme našim žákům šestnáct kol na růženci dennĕ, a to by mĕli splnit. Nejsme-li schopni dodĕlat ani šestnáct kol, pak je musíme dokončit následujícího dne. Svůj slib musíme dodržet. Kdo ho přísnĕ nedodržuje, je nedbalý a dopouští se přestupku ve službĕ Pánu. Podporujeme-li přestupky, nebudeme schopni udĕlat pokrok v oddané službĕ. Je lepší, když se ustálíme na usmĕrňujících zásadách podle svých schopností a pak dodržujeme slib bez poklesků. To nám přinese pokrok v duchovním životĕ.
 

V Brahma-vaivarta Puránĕ se říká, že ten, kdo dodržuje půst na Ékádaší, je osvobozen od všech druhů reakcí hříšných činností a pokročí ve zbožném životĕ. Cílem není jen postit se, ale zvýšit svou víru a lásku ke Góvindovi, ke Kršnovi. Skutečným důvodem k půstu na Ékádaší je snížit požadavky tĕla a využít času ve službĕ Pánu zpíváním nebo provádĕním podobné služby. Na postní dny je nejlepší stále vzpomínat na zábavy Góvindy a neustále naslouchat Jeho svatému jménu.
 

Ve Skanda Puránĕ je nařízeno, že oddaný by mĕl zalévat rostlinku tulasí a stromy āmalaka. Mĕl by prokazovat úctu kravám, bráhmanům a sloužit vaišnavům tím, že jim bude vzdávat své hluboké poklony a meditovat o nich. To oddanému pomůže zmenšit reakce za jeho předchozí hříšné činnosti.
 

Jeden ženatý žák se Pána Čaitanji jednou zeptal, jak se má chovat vaišnava. Pán Čaitanja odpovĕdĕl, že vaišnava by se mĕl provždy vzdát společnosti neoddaných. Pak vysvĕtlil, že jsou dva druhy neoddaných: jedni jsou proti Kršnovĕ svrchovanosti a druzí jsou příliš materialističtí. Jinými slovy: človĕk, který chce hmotný požitek nebo je proti svrchovanosti Pána, se nazývá avaiṣṇava, a společnosti takových lidí bychom se mĕli přísnĕ vyhýbat.
 

V Kátjájana-sanhitĕ stojí, že dokonce i když bychom byli nuceni žít v železné kleci uprostřed žhnoucího ohnĕ, mĕli bychom to přijmout radĕji než žití s neoddanými, kteří se staví proti svrchovanosti Pána. Ve Višnu-rahasje se podobnĕ říká, že bychom mĕli radĕji obejmout hada, tygra nebo aligátora, než se stýkat s lidmi, kteří uctívají různé polobohy, a kteří jsou hnáni hmotnou touhou.
 

V písmech je nařízeno, že človĕk může uctívat určitého poloboha, touží-li dosáhnout nĕjakého hmotného zisku. Chce-li se človĕk například uzdravit, doporučuje se mu uctívat boha Slunce. Pro krásnou ženu může človĕk uctívat Umu, manželku Šivy, a pro pokrok ve vzdĕlání může uctívat Sarasvatí. Ve Šrímad Bhágavatamu je seznam všech polobohů, vyplňujících různé hmotné touhy. Ačkoliv se všichni uctívači polobohů mohou jevit jako jejich velice dobří oddaní, jsou i přesto považováni za neoddané. Nelze je přijmout jako oddané.
 

Májávádí (impersonalisté) říkají, že človĕk může uctívat jakoukoliv podobu Pána a nezáleží na tom jakou, protože človĕk se nakonec dostane ke stejnému cíli tak jako tak. V Bhagavad-gítĕ však jasnĕ stojí, že ti, kteří uctívají polobohy, nakonec dospĕjí na planety polobohů, zatímco oddaní samotného Pána budou povýšeni do Pánova sídla, do království Boha. Lidé, kteří uctívají polobohy, jsou v Gítĕ vlastnĕ zavrženi. Je tam vysvĕtleno, že kvůli svým chtivým touhám ztratili inteligenci, a proto začali uctívat různé polobohy. Ve Višnu-rahasje jsou uctívači polobohů ostře odsouzeni výrokem, že je lépe žít s nejnebezpečnĕjšími zvířaty, než se stýkat s takovými lidmi.
 

Uvádí se další nařízení, že človĕk může mít mnoho žáků, ale nemĕl by jednat takovým způsobem, aby se nĕjakým činem nebo projevem náklonnosti nĕkterému z nich zavázal. Nemĕl by také být příliš nadšený stavĕt nové chrámy nebo číst různé druhy knih kromĕ tĕch, které vedou k pokroku v oddané službĕ. V praxi to znamená, že čte-li pozornĕ Bhagavad-gítu, Šrímad Bhágavatam, Zlatého avatára a Nektar oddanosti, poskytne mu to dostatečné poznání, aby porozumĕl nauce vĕdomí Kršny. Človĕk se nemusí obtĕžovat čtením jiných knih.
 

V sedmém zpĕvu, třinácté kapitole, 8. verši Šrímad Bhágavatamu hovoří Nárada Muni s Mahárádžou Judhišthirou o úkolech různých společenských tříd. Zvláštĕ se zmiňuje o úkolech sannjásínů; lidí, kteří se zřekli hmotného života. Ten, kdo přijal životní stádium sannyāsa, má zakázáno přijímat nepřipravené žáky. Sannjásí by ze všeho nejdříve mĕl vyzkoušet, zda budoucí žák upřímnĕ hledá vĕdomí Kršny. Jestliže ne, nemĕl by ho přijmout. Milost Pána Čaitanji je však taková, že poradil všem pravým duchovním učitelům mluvit o vĕdomí Kršny všude. V posloupnosti Pána Čaitanji mohou proto dokonce i sannjásíni mluvit o vĕdomí Kršny všude, a má-li nĕkdo vážný zájem stát se žákem, sannjásí ho vždy přijme.
 

Skutečností je, že bez zvĕtšování počtu žáků se nebude kult vĕdomí Kršny rozšiřovat. Sannjásí v posloupnosti Čaitanji Maháprabhua může nĕkdy dokonce i s rizikem přijmout človĕka, který není zcela připraven stát se žákem. Milostí pravého duchovního mistra pak žák postupnĕ dĕlá pokroky. Jakmile však nĕkdo zvyšuje počet svých žáků pouze kvůli prestiži nebo falešné úctĕ, jistĕ poklesne.
 

Pravý duchovní mistr se nezajímá o čtení mnoha knih pouze proto, aby ukázal svou sečtĕlost nebo se proslavil přednášením na různých místech. Človĕk by se mĕl všem tĕmto vĕcem vyhýbat. Také se uvádí, že sannjásí by nemĕl být příliš nadšený do stavĕní chrámů. Na životech různých áčárjů v posloupnosti Šrí Čaitanji Maháprabhua můžeme vidĕt, že nemĕli příliš velké nadšení do stavĕní chrámů. Když však nĕkdo přijde a nabídne své služby, tentýž zdráhavý áčárja ho bude ke stavbĕ nádherných chrámů povzbuzovat. Rúpovi Gósvámímu například nabídl svoji přízeň Mahárádža Mánsingh, vrchní velitel krále Akhbara, a Rúpa Gósvámí mu dal pokyn, aby postavil velký chrám pro Góvindadžího, který stál ohromné množství penĕz.
 

Pravý duchovní mistr by na sebe nikdy nemĕl brát odpovĕdnost za stavbu chrámů, ale když nĕkdo má peníze a chce je utratit ve službĕ Kršnovi, áčárja jako Rúpa Gósvámí může použít penĕz oddaného pro stavbu pĕkného, drahého chrámu pro službu Pánu. Naneštĕstí se stává, že nĕkdo, kdo není hoden stát se duchovním mistrem, se může obrátit na bohaté lidi, aby přispĕli na stavbu chrámu. Použijí-li peníze nekvalifikovaní duchovní učitelé pro pohodlné žití v drahých chrámech aniž dĕlají nĕjakou skutečnou kazatelskou práci, je to nepřijatelné. Jinými slovy duchovní mistr není příliš nadšený pro stavbu chrámových budov pouze ve jménu takzvaného duchovního pokroku. Jeho první a nejpřednĕjší činností by radĕji mĕlo být kázání. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Gósvámí Mahárádža v této souvislosti doporučil, aby duchovní mistr tiskl knihy. Má-li človĕk peníze, mĕl by je namísto stavĕní drahých chrámů utratit na vydávání autorizovaných knih v různých jazycích pro rozšiřování hnutí pro vĕdomí Kršny.
 

V Padma Puránĕ stojí: „Lidé zapojení ve vĕdomí Kršny by nikdy nemĕli být rozrušeni hmotným ziskem nebo ztrátou. Dokonce i když človĕk nĕco hmotného ztratí, nemĕlo by ho to zmást a uvnitř by mĕl neustále myslet na Kršnu.“ Znamená to, že každá podmínĕná živá bytost je neustále ponořena v myšlenkách o hmotných činnostech; musí se od takových myšlenek oprostit a zcela se přenést do vĕdomí Kršny. Již dříve jsme vysvĕtlili, že základní zásadou vĕdomí Kršny je neustále myslet na Kršnu. Človĕk by nemĕl být rozrušen hmotnou ztrátou, ale radĕji by mĕl soustředit svou mysl na lotosové nohy Kršny.
 

Oddaný by nemĕl podléhat nářku nebo iluzi. V Padma Puránĕ je následující citát: „Není možné, aby se Kršna zjevil v srdci človĕka, který je přemožen nářkem a hnĕvem.“
 

Nemĕli bychom opomíjet úctu k polobohům. Nemusíme být oddaní polobohů, ale to neznamená, že bychom k nim mĕli být neuctiví. Vaišnava není například oddaným Šivy nebo Brahmy, je však povinen tak vysoce postaveným polobohům prokazovat veškerou úctu. Podle vaišnavské filozofie bychom mĕli prokazovat úctu dokonce i mravenci, což potom tak vznešeným osobnostem jako je Šiva a Brahmá?
 

V Padma Puránĕ se říká: „Kršna neboli Hari je Pánem všech polobohů, a proto je vždy hoden uctívání. Neznamená to však, že by človĕk nemĕl prokazovat úctu polobohům.“
 

V Mahábháratĕ stojí: „Človĕk, který nezpůsobuje bolest ani neklid v mysli žádné živé bytosti, který s každým zachází jako milující otec se svými dĕtmi a jehož srdce je čisté, jistĕ velice brzy získá přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství.“
 

V takzvané civilizované společnosti se nĕkdy brojí proti krutosti ke zvířatům, ale současnĕ jsou stále vydržována jatka. Vaišnava není takový. Vaišnava nemůže nikdy podporovat porážení zvířat. Nemůže způsobovat bolest žádné živé bytosti.