Kapitola 1.

„Vznešený Pán pravil: Můj milý Ardžuno, protože Mi nikdy nezávidíš, vyjevím ti nejtajnĕjší moudrost a poznání. Až je získáš, oprostíš se od strastí hmotné existence.“ (Bg.    9.1)

Úvodní slova deváté kapitoly Bhagavad-gíty naznačují, že promlouvá Nejvyšší Osobnost, Bůh. Kršna je zde označován jako Bhagaván. Bhaga znamená vznešenost a van znamená vlastnící. Máme možná nĕjakou představu o Bohu, avšak védská literatura poskytuje jasné popisy a definice Boha. Vystihuje to jediné slovo    —    Bhagavān. Bhagaván má všechny vznešené vlastnosti: dokonalé poznání, bohatství, sílu, krásu, slávu a schopnost odříkání. Najdeme-li nĕkoho, kdo má v plné míře všechny tyto vlastnosti, pak vĕzme, že je to Bůh. Existuje mnoho bohatých, moudrých, slavných, krásných a mocných lidí, ale nikdo nemůže prohlásit, že má všechny tyto vlastnosti zároveň. Pouze Kršna říká, že je vlastní v plné míře.

„Svĕtci, kteří poznají, že jsem konečným smyslem všech obĕtí a pokání, Nejvyšším Pánem všech planet a polobohů a přítelem všech bytostí, se oprostí od hmotných strastí a dospĕjí k míru.“ (Bg.    5.29)

Kršna zde prohlašuje, že je příjemcem všech činností a majitelem všech planet (sarva-loka-maheśvaram). Jednotlivec může vlastnit velký kus zemĕ a může na to být pyšný, ale jedinĕ Kršna může prohlásit, že vlastní všechny planetární soustavy. Kršna také říká, že je přítelem všech živých bytostí (suhṛdaṁ sarva-bhūtānāṁ). Jestliže človĕk porozumí, že Bůh je majitelem všeho, přítelem všech a konečným uživatelem všeho, dospĕje k míru. To je skutečný návod k míru. Nikdo nemůže dosáhnout míru, dokud si myslí: „Já jsem majitel.“ Kdo se může prohlásit za majitele? Jen před pár stoletími se rudí indiáni považovali za majitele Ameriky. Dnes si dĕláme nárok na toto vlastnictví pro zmĕnu my, ale možná že za čtyři sta nebo tisíc let bude nĕkdo další prohlašovat totéž. Přijdeme do nĕjaké zemĕ a klamnĕ se prohlásíme za její majitele. Taková filozofie falešných vlastnických nároků je v rozporu se zásadami Véd. Šrí Íšópanišad říká: „Všechno živé i neživé ve vesmíru řídí a vlastní Pán (īśāvāsyam idaṁ sarvaṁ).“ Toto je skutečná pravda, avšak my si pod vlivem iluze mylnĕ namýšlíme, že jsme majiteli. Ve skutečnosti patří vše Bohu, a proto je nejbohatší.

Jistĕ se najde mnoho lidí, kteří se prohlašují za Boha. Například v Indii není obtížné nalézt vždy alespoň tucet lidí vydávajících se za Boha. Když se jich ale zeptáte, patří-li jim všechno, jen stĕží vám budou schopni odpovĕdĕt. To je mĕřítko, podle kterého můžeme porozumĕt, kdo je Bůh. Bůh je majitelem všeho a musí být tedy i mocnĕjší než kdokoli jiný či cokoli jiného. Když byl Kršna osobnĕ přítomen na Zemi, nikdo ho nedokázal porazit. Nikde nenajdeme žádnou zmínku, že by prohrál nĕjakou bitvu. Náležel ke kšatrijům (válečníkům), kteří mají ochraňovat slabé. O Kršnovĕ bohatství hovoří také to, že se oženil s 16    108 ženami. Každá mĕla svůj palác a Kršna se expandoval 16    108 krát, aby se tĕšil se všemi. Zdá se to neuvĕřitelné, ale ve Šrímad-Bhágavatamu je to popsáno. Velcí svĕtci Indie uznávají Šrímad-Bhágavatam za zjevené písmo a Kršnu za Boha.

Slovem guhyatamam v první sloce deváté kapitoly Šrí Kršna říká, že Ardžunovi vyjeví nejtajnĕjší moudrost a poznání. Proč právĕ Ardžunovi? Protože Ardžuna je anasūyu    —    nezávistivý. Je-li v hmotném svĕtĕ nĕkdo vĕtší než my, závidíme mu. Nezávidíme však jen druhým lidem, závidíme i Bohu a když Kršna říká: „Já jsem majitelem“, nevĕříme tomu. To však neplatí o Ardžunovi, který Kršnovi naslouchá bez závisti. Ardžuna Kršnovi neoponuje, ale souhlasí se vším, co Kršna říká. To je jeho kvalifikace a zároveň jediná cesta porozumĕní Bhagavad- gítĕ. Je nemožné poznat Boha naší mentální spekulací; musíme o Nĕm naslouchat, musíme přijímat.

Protože Ardžuna není závistivý, vyjevuje mu Kršna toto zvláštní poznání. Nejedná se pouze o poznání teoretické, nýbrž také praktické (vijñāna-sahitam). Poznání získané z Bhagavad- gíty bychom nemĕli přijímat sentimentálnĕ nebo fanaticky. Poznání je jak jñāna, tak vijñāna, teoretická moudrost a vĕdecké poznání. Kdo si ho osvojí, jistĕ dosáhne vysvobození. Život v hmotném svĕtĕ je už svojí povahou nepříznivý a plný utrpení. Mokṣa znamená vysvobození a jestliže človĕk tomuto poznání porozumí, pak je mu přislíbeno, že dosáhne osvobození ze všeho utrpení. Je tedy důležité, abychom porozumĕli, co o tomto poznání říká Kršna.

„Tato moudrost je královské poznání a nejdůvĕrnĕjší tajemství. Je to nejčistší moudrost, a protože umožňuje realizaci vlastního já, je dokonalostí náboženství. Vykonává se s radostnou náladou a nikdy nekončí.“ (Bg. 9.2)

Podle Bhagavad-gíty je nejvyšším poznáním (rāja-vidyā rāja guhyam) vĕdomí Kršny, neboť v Bhagavad-gítĕ nalezneme, že znakem skutečné moudrosti a poznání je odevzdanost Kršnovi. Pokud pokračujeme ve spekulacích o Bohu, aniž bychom se odevzdali, je jasné, že jsme nedosáhli úplného poznání. Dokonalostí poznání je:

„Po mnoha zrozeních a smrtích se človĕk, jenž je vpravdĕ obdařen poznáním, odevzdá Mnĕ, vĕdouce, že Já jsem příčinou všech příčin a všeho co existuje. Taková duše je velmi vzácná.“ (Bg.    7.19)

Dokud se neodevzdáme, nemůžeme Bohu porozumĕt. Odevzdání se Bohu může přijít až po mnoha zrozeních, ale jakmile přijmeme, že je Bůh velký a mocný, je možné se Mu odevzdat ihned. V hmotném svĕtĕ to však není příliš obvyklé. Jsme závistiví a v důsledku toho si myslíme: „Proč bych se mĕl Bohu odevzdávat? Jsem nezávislý. Budu jednat nezávisle.“ O odstranĕní této vady musíme usilovat po mnoho zrození. Jméno Kṛṣṇa má v této souvislosti zvláštní význam. Kṛṣ znamená „opakovaná rození“ a na znamená „ten, kdo zastaví“. Kolobĕh rození může zastavit pouze Bůh. Nikdo nedokáže zastavit opakovaná rození a smrti, aniž by získal bezpříčinnou milost Boha.

Tématem deváté kapitoly je rāja-vidyā. Rāja znamená „král, královské“ a vidyā znamená „poznání“. V bĕžném životĕ nalezneme človĕka kralujícího v jednom oboru a dalšího v jiném. Toto poznání předčí všechna ostatní a každé jiné poznání je jeho částí nebo se k nĕmu vztahuje. Slovo rāja-guhyam naznačuje, že toto svrchované poznání je velice důvĕrné, a pavitram znamená, že je velice čisté. Toto poznání je také uttamam; ud znamená „transcendovat“ a tama je „temnota“. Poznání, které převyšuje tento svĕt a poznání tohoto svĕta, se nazývá uttamam. Je jako svĕtlo, které rozptyluje temnotu. Človĕk, který se vydá cestou tohoto poznání, osobnĕ zakusí, jak dalece dĕlá pokroky na cestĕ k dokonalosti (pratyākṣāvagamaṁ dharmyam). Susukhaṁ kartum naznačuje, že toto poznání se vykonává velice šťastnĕ a radostnĕ. A avyayam znamená, že nepomíjí. V hmotném svĕtĕ můžeme usilovat o vzdĕlání či bohatství, ale tyto činnosti nejsou avyayam, protože se zánikem tĕla pomíjí i všechno ostatní. Našemu vzdĕlání, titulům, bankovním kontům, rodinĕ    —    všemu je konec. Cokoliv udĕláme v hmotném svĕtĕ není nikdy vĕčné, ale toto poznání takové není.

„V tomto úsilí neexistuje ztráta nebo úbytek a i malý pokrok na této cestĕ může človĕka uchránit před nejvĕtším nebezpečím.“ (Bg.    2.40)

Poznání ve vĕdomí Kršny je tak dokonalé, že kdokoliv vykonává činnosti ve vĕdomí Kršny, a třeba ještĕ nedosáhl dokonalosti, bude v příštím životĕ pokračovat od místa, ke kterému došel. Jinými slovy: činnosti ve vĕdomí Kršny jsou trvalé. Naproti tomu hmotné činnosti končí smrtí, jelikož jsou spojené s tĕlem. Poznání vázané k označením je též pomíjivé. Myslíme si: jsem muž, žena, Američan, Ind, křesťan či hinduista    —    ale to jsou všechno označení, vztahující se k tĕlu. Jakmile tĕlo zanikne, zaniknou i tato označení. Ve skutečnosti jsme vĕčné duše a naše duchovní činnosti nás následují kamkoliv jdeme.

Šrí Kršna také naznačuje, že toto královské poznání se uskutečňuje radostnĕ. Snadno se můžeme přesvĕdčit, že činnosti ve vĕdomí Kršny jsou radostné    —    zpívání, tancování, jedení prasádam (jídla obĕtovaného Kršnovi) a studium Bhagavad-gíty. Nemají žádná přísná či strohá nařízení    —    vzpřímenĕ sedĕt po dlouhou dobu, provádĕt mnoho tĕlesných cvičení nebo ovládat dech. Nic takového. Tato metoda je velice jednoduchá. Každý chce tančit, zpívat, jíst a naslouchat pravdĕ. Oddaná služba je skutečnĕ susukhaṁ    —    velmi radostná.

V hmotném svĕtĕ existuje mnoho stupňů vzdĕlání. Nĕkteří lidé neukončí ani základní či středoškolské, kdežto jiní postoupí dále a obdrží vzdĕlání vysokoškolské, získají akademické tituly, doktoráty filozofie atd. Co je tedy rāja-vidyā, královské vzdĕlání a summum bonum poznání? Je to vĕdomí Kršny. Pravé poznání znamená pochopit „kdo jsem“. Nedokážeme-li pochopit, co je naší podstatou, nemůžeme dosáhnout skutečného poznání. Když Sanátana Gósvámí opustil vládní službu a poprvé přišel k Čaitanjovi Maháprabhuovi, zeptal se Ho: „Co je vzdĕlání?“. Sanátana Gósvámí ovládal mnoho jazyků včetnĕ sanskrtu, ale přesto se zeptal na opravdové poznání. „Všeobecnĕ jsem považován za velkého vzdĕlance“, řekl Sanátana Gósvámí, „a jsem dokonce takový hlupák, že jim to skutečnĕ vĕřím.“

Pán odpovĕdĕl: „Proč by sis mĕl myslet, že nemáš dobré vzdĕlání? Dokonale ovládáš sanskrt a perštinu.“

„To snad“, připustil Sanátana Gósvámí, „ale nevím, kdo jsem.“ Potom Pánovi vysvĕtloval: „Nechci trpĕt, ale hmotné útrapy nevyhnutelnĕ přicházejí. Nevím, odkud jsem přišel, ani kam jdu, a lidé mi říkají, že jsem vzdĕlanec. Když to slyším, zalichotí mi to, ale ve skutečnosti jsem takový hlupák, že nevím, kdo jsem.“ Sanátana Gósvámí ve skutečnosti mluvil za nás, protože právĕ takové je naše současné postavení. Pyšníme se svým akademickým vzdĕláním, ale když se nás nĕkdo zeptá, kdo vlastnĕ jsme, nejsme schopni odpovĕdĕt. Všichni žijeme v domĕní, že toto tĕlo je naše pravé já. Z védských písem se však učíme, že tomu tak není. Pouze když poznáme, že nejsme tato tĕla, můžeme proniknout k ryzímu poznání a porozumĕt, kdo skutečnĕ jsme. To je počátek skutečného poznání.

Rāja-vidyā však není pouhé poznání skutečné totožnosti, nýbrž zahrnuje i jednání podle nĕj. Nevíme-li, kdo jsme, jak můžeme správnĕ jednat? Mýlíme-li se ve své totožnosti, budeme se mýlit i v našich činnostech. Pouhé poznání, že nejsme hmotná tĕla, není dostačující; zároveň musíme jednat podle přesvĕdčení, že jsme duchovní podstaty, že jsme duše. Činnost založená na tomto poznání    —    duchovní činnost    —    je jednáním ve vĕdomí Kršny. Takové poznání se zdá být tĕžko dosažitelné, ale milostí Kršny a Šrí Čaitanji Maháprabhua je velmi snadno dostupné prostřednictvím zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Čaitanja Maháprabhu rozdĕlil živé bytosti na dvĕ základní skupiny: pohybující se a nehybné. Stromy, tráva, rostliny, kameny atd. se nepohybují, protože nemají dostatečnĕ vyvinuté vĕdomí. Mají vĕdomí, ale zakryté. Jestliže živá bytost nechápe své postavení, je jako kámen, třebaže sídlí v lidském tĕle. Existuje přes 8    000    000 druhů živých bytostí    —    ptáci, plazi, savci, hmyz, lidé, polobozi, atd.    —    a z nich tvoří lidské bytosti jen nepatrný zlomek. Šrí Čaitanja dále poukazuje na to, že ze 400    000 druhů lidských bytostí jsou nĕkteré civilizované, a z mnoha civilizovaných jedinců je jen hrstka tĕch, kteří následují písma.

V současnosti se mnoho lidí hlásí k různým náboženstvím    —     křesťané, hindové, muslimové, buddhisté, atd.    —    ale ve skutečnosti písmům nevĕří. A vĕtšina z tĕch, kteří písmům vĕří, je poutána ke zbožným filantropickým činnostem. Vĕří, že náboženství znamená yajña (obĕť), dāna (dobročinnost) a tapas (odříkání). Človĕk rozvíjející tapasju se dobrovolnĕ podřizuje velice přísným zásadám, jako například brahmačáríni (studenti žijící v celibátu) nebo sannjásíni (ve stavu odříkání). Dobročinnost znamená dobrovolné zřeknutí se hmotného vlastnictví. V našem vĕku obĕti vymizely, avšak z historických spisů, jako je Mahábhárata, se dovídáme, že králové vykonávali obĕti rozdáváním rubínů, zlata a stříbra. Yajña byla zvláštĕ určena pro krále a dobročinnost byla v mnohem skromnĕjším rozsahu určena pro grhasthy. Ti, kdo sktečnĕ vĕřili písmům, následovali nĕkteré z tĕchto zásad. Avšak lidé tohoto vĕku jen říkají, že patří k nĕjakému náboženství, ale ve skutečnosti nedĕlají nic. Z miliónů takových lidí jen velice málo opravdu vykonává dobročinnosti, obĕti a odříkání. Čaitanja Maháprabhu dále řekl, že z miliónů lidí v celém vesmíru, kteří se řídí náboženskými zásadami, jen nĕkolik málo dosáhne dokonalého poznání a porozumí, kdo jsou.

Pouhé poznání, že „nejsem toto tĕlo, ale duše“, však nepostačuje. Musíme se vymotat z pout hmotné existence. To se nazývá mukti    —    vysvobození. Z mnoha tisíců lidí, kteří vĕdí kdo jsou, mohou být pouze jeden či dva skutečnĕ vysvobozeni. A z mnoha tisíců osvobozených pouze jeden nebo dva mohou porozumĕt, kdo je Kršna a jaký je. Porozumĕt Kršnovi tedy není tak jednoduché. V tomto vĕku Kali, ve vĕku charakterizovaném nevĕdomostí a zmatkem, je vysvobození takřka všem nedosažitelné. Človĕk musí projít celým procesem, aby se z nĕho stal civilizovaný človĕk, pak aby byl zbožný, pak vykonával obĕti a dobročinnosti a dospĕl na úroveň poznání, potom k vysvobození a konečnĕ po vysvobození k poznání, kdo je Kršna. To je také naznačeno v Bhagavad-gítĕ:

„Ten, kdo zaujal toto transcendentální postavení, realizuje Nejvyšší Brahman. Nikdy se nermoutí, po ničem netouží a ke všem bytostem je stejný. V tomto stavu dosáhne Mojí ryzí oddané služby.“ (Bg.    18.54)

Takové jsou znaky vysvobození. Prvním znakem vysvobozeného človĕka je, že je velice šťastný. Nikdy není zarmoucený a nemá žádné starosti. Nikdy se neznepokojuje: „Tuhle vĕc nemám. To musím mít. Ach, musím zaplatit tenhle účet. Musím jít tam a tam.“ Vysvobozený človĕk nepociťuje vůbec žádnou úzkost. Může být nejchudším človĕkem na svĕtĕ, ale nenaříká a ani si nemyslí, že je chudý. Proč by si mĕl myslet, že je chudý? Namlouváme-li si, že jsme tato hmotná tĕla, ke kterým patří určité bohatství, potom uvažujeme, že jsme chudí nebo bohatí, avšak ten, kdo se vymanil z hmotného pojetí života, nemá s bohatstvím či ztrátou nic společného. „Nemám co ztratit, ani co získat“, myslí si. „Stojím zcela stranou toho všeho.“ Ani na ostatní se nedívá jako na boháče nebo chudáky, vzdĕlance nebo nevĕdomé, krásné či ošklivé atd. Nevidí žádné hmotné duality, neboť jeho vnímání je zcela duchovní a ví, že každý živý tvor je nepatrnou částečkou Kršny. Vidí skutečnou totožnost všech bytostí a snaží se je přivést zpátky k vĕdomí Kršny. Vidí, že každý    —    bráhman či šúdra, černý nebo bílý, hinduista nebo křesťan, prostĕ kdokoliv    —    by mĕl nabýt vĕdomí Kršny. Zaujme-li toto postavení, mad-bhaktiṁ labhate parām    —    může se stát čistým oddaným Kršny.

Ve vĕku Kali není tato cesta jednoduchá. Šrímad-Bhágavatam popisuje lidi tohoto vĕku. Žijí velmi krátce, mají sklon k lhostejnosti a pomalosti, velice dlouho spí, a když nespí, jsou zaneprázdnĕni vydĕláváním penĕz. Duchovními činnostmi se zabývají maximálnĕ dvĕ hodiny dennĕ    —    jaká je tedy nadĕje, že získají duchovní poznání? Uvádí se také, že když přece jen nĕkdo touží udĕlat duchovní pokrok, objeví se mnoho pseudoduchovních spolků, aby toho zneužily. Lidé tohoto vĕku jsou též nešťastní. Mají mnoho starostí i se základními životními potřebami    —    jídlem, ochranou, pohlavním stykem a spaním    —     potřebami, kterými se dokáží zaopatřit i zvířata. A i když uspokojí tyto základní potřeby, neustále se v tomto vĕku obávají války; buď se brání nepříteli, nebo musejí jít do války sami. Kromĕ toho se v Kali-juze neustále vyskytují obávané nemoci a ekonomické tĕžkosti. Šrí Kršna proto pro lidi dnešní doby považuje takřka za nemožné dospĕt do dokonalého stavu vysvobození následováním předepsaných pravidel a nařízení.

Kršna proto ze své bezpříčinné milosti sestoupil jako Šrí Čaitanja Maháprabhu a otevřel cestu k nejvyšší životní dokonalosti a duchovní extázi zpíváním Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Tato metoda zpívání je nejúčinnĕjší a nezáleží na tom, je-li už človĕk vysvobozený či nikoliv nebo je-li jeho prostředí příznivé pro duchovní život nebo ne    —    kdokoliv začne, okamžitĕ se očistí. Proto se toto poznání nazývá pavitram (čisté). Kdo se začne vĕnovat uvĕdomování si Kršny, zjistí, že semínka skrytých následků za jeho hříšná jednání jsou zničena. Jako oheň spálí na popel cokoliv do nĕj vhodíme, stejnĕ tak zpívání mahá-mantry spaluje na popel všechny následky hříchů z minulých životů.

Mĕli bychom si uvĕdomit, že trpíme díky svému hříšnému jednání, pramenícímu z nevĕdomosti. Hříchů nebo přestupků se dopouštĕjí ti, kteří nevĕdí, co je co. Dítĕ například z nevĕdomosti naivnĕ strčí ruku do ohnĕ. Samozřejmĕ se ihned popálí, protože oheň je „nestranný“ a nebere zvláštní ohledy na nevinné dítĕ. Chová se jako oheň. Stejnĕ tak nevíme, jak funguje tento hmotný svĕt, kdo ho řídí, ani jak je řízen a díky své nevĕdomosti jednáme pošetile; avšak příroda je tak přísná, že nám nedovolí uniknout před následky našich činů. Ať jednáme vĕdomĕ či nevĕdomĕ, vzniká reakce a následné utrpení. S pomocí poznání však můžeme porozumĕt skutečnému postavení, porozumĕt tomu, kdo je Bůh a jaký je náš vztah k Nĕmu.

Toto poznání, s jehož pomocí se můžeme vyprostit z utrpení, můžeme získat jen v lidské životní podobĕ, nikoliv ve zvířecí. Písma v různých jazycích a různých částech svĕta nám poskytují poznání a náležité vedení. Šrí Čaitanja Maháprabhu řekl, že lidé od pradávna zapomínají na svůj vztah k Nejvyššímu Pánu, a proto Kršna posílá tolik svých představitelů, aby dali lidstvu písma. Mĕli bychom jich tedy využít, obzvláštĕ Bhagavad-gíty, která je hlavním písmem pro novodobý svĕt.