No edit permissions for Čeština

Kapitola 2.

Poznání za hranicemi sansáry

Kršna sám říká, že tato cesta vĕdomí Kršny je susukham, velice radostná a snadná. Oddaná služba je opravdu velice radostná    —    melodicky zpíváme za doprovodu hudebních nástrojů a nĕkdo se zaposlouchá a přidá se také (śravaṇaṁ kīrtanam). Hudba by samozřejmĕ mĕla být ve spojení s Nejvyšším Pánem, mĕla by Pána velebit, oslavovat. Naslouchání Bhagavad-gítĕ je také součástí oddané služby a vedle naslouchání by človĕk mĕl dychtit po její aplikaci ve svém životĕ. Vĕdomí Kršny je vĕda a nemĕla by být přijímána slepĕ. Existuje devĕt doporučených způsobů oddané služby: naslouchání, zpívání, vzpomínání, uctívání, modlení se, sloužení, osobní služba Pánu, vyvinutí přátelství k Pánu, obĕtování všeho Pánu. Všechny lze snadno a radostnĕ následovat.

Jestliže si nĕkdo myslí, že Bhagavad-gítá a Haré Kršna mantra patří k hinduismu a z toho důvodu je nechce přijímat, může alespoň jít do kostela a zpívat tam. Obĕ metody se neliší. Hlavní je, jestli si následováním dané cesty uvĕdomuje Boha. Bůh není ani muslim, ani hinduista, ani křesťan    —    Bůh je Bůh. Ani my bychom se nemĕli považovat za hinduisty, muslimy nebo křesťany. To jsou tĕlesná označení. Všichni jsme čisté duše, nedílné součásti Nejvyššího. Bůh je pavitram, čistý, a my jsme také čistí. Z nĕjakého důvodu jsme ale poklesli do tohoto hmotného oceánu a jak se zmítáme na vlnách, přináší nám to utrpení. Ve skutečnosti však s rozbouřenými vlnami hmotných strastí nemáme nic společného. Mĕli bychom se prostĕ modlit: „Kršno, prosím Tĕ, vyzvedni mĕ.“ Jakmile zapomeneme na Kršnu, oceán iluze nás okamžitĕ pohlcuje. Chceme-li z tohoto oceánu uniknout, je zpívání Haré Kršna tím nejdůležitĕjším. Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare    /    Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare je zvuková vibrace (śabda), která se neliší od Kršny. Zvuk Kṛṣṇa a skutečný Kršna je totéž. Zpíváme-li Haré Kršna a tančíme-li při tom, Kršna tančí s námi. Jistĕ nĕkdo namítne: „Ale já Ho nevidím“. Proč se však tolik spoléháme na oči? Proč neposloucháme? Zrak, chuť, čich, hmat a sluch jsou nástroje k získávání poznání. Proč tedy klademe takový zvláštní důraz jen na zrak? Oddaný netouží Kršnu vidĕt; je uspokojen pouhým nasloucháním o Nĕm. Může Kršnu i vidĕt, avšak naslouchání by nemĕlo být považováno za ménĕ důležité. Jsou vĕci, které slyšíme, ale nevidíme    —    kolem uší nám může hvízdat vítr a třebaže ho slyšíme, nemůžeme ho spatřit. Jelikož naslouchání není o nic ménĕ důležité než pozorování, můžeme slyšet „Kršna“ a uvĕdomovat si Jeho přítomnost. Šrí Kršna osobnĕ říká: „Nejsem ve svém sídle, ani v srdci meditujícího jógína, ale tam, kde zpívají Moji čistí oddaní.“ Když dĕláme opravdové duchovní pokroky, můžeme pociťovat Kršnovu přítomnost.

Nemĕli bychom od Kršny jenom brát a nic Mu nedávat. Všichni od Boha nĕco berou, tak proč Mu i nĕco nedat? Od Kršny dostáváme tolik svĕtla, vzduchu, potravy, vody a dalších vĕcí. Kdyby je Kršna neposkytoval, nikdo by nemohl žít. Jenom brát a brát a nic nedávat    —    je to láska? Láska znamená nejen přijímat, ale také dávat. Jestliže od nĕkoho pouze bereme a nic neopĕtujeme, potom to není láska, ale vykořisťování. Nemůžeme jen stále jíst a Kršnovi nikdy nic nenabídnout. V Bhagavad-gítĕ Kršna říká:

patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyaṁ
 yo me bhaktyā prayacchati
tad ahaṁ bhakty-upahṛtam
 aśnāmi prayatātmanaḥ

yat karoṣi yad aśnāsi
 yaj juhoṣi dadāsi yat
yat tapasyasi kaunteya
 tat kuruṣva mad arpaṇam

„Jestliže Mi nĕkdo obĕtuje s láskou a oddaností list, kvĕt, ovoce nebo vodu, přijmu to. Ó synu Kuntí, ať činíš cokoliv, ať pojídáš cokoliv, ať obĕtuješ nebo daruješ cokoliv a ať provádíš jakákoliv pokání, vždy to čiň jako obĕť Mnĕ.“ (Bg.    9.26  –  27)

Spolu s dáváním a přijímáním by se oddaný služebník mĕl Kršnovi svĕřit se všemi zármutky, bolestmi, či důvĕrnými problémy. Mĕl by říci: „Kršno, zakouším tato utrpení... Spadl jsem do rozbouřeného oceánu hmotné iluze. Smiluj se, prosím, a vytáhni mĕ. Už chápu, že s tímto hmotným svĕtem nemám nic společného. Ocitl jsem se zde, jako bych byl vhozen do Atlantiku. S Atlantikem se nemohu ztotožňovat, ale jsem v jeho zajetí. Ve skutečnosti jsem duchovní jiskra, Tvá nepatrná částečka.“ Naneštĕstí se ale snažíme s tímto oceánem ztotožnit a zastavit vlnobití. Nemĕli bychom se však pokoušet o nemožné. Vlnobití bude pokračovat, neboť takový je zákon přírody. Jen pošetilci se pokoušejí tomuto svĕtu přizpůsobit; naším skutečným zájmem je, jak se z nĕho vymotat ven. Ti, kdo se pokoušejí přizpůsobit, a nikdy se neobracejí ke Kršnovi, jsou ve stálém zajetí oceánu rození a smrtí.

aśraddadhānāḥ puruṣā
 dharmasyāsya paran-tapa
aprāpya māṁ nivartante
 mṛtyu-saṁsāra-vartmani

„Lidé, kterým se nedostává víry v oddanou službu, Mne nedosáhnou, ó hubiteli nepřátel, a proto se vracejí na stezku kolobĕhů zrození a zániků v hmotném svĕtĕ.“ (Bg.    9.3.)

Náboženství je podle definice to, co nás spojuje s Bohem. Neposkytuje-li toto spojení, pak to není náboženství. Náboženství znamená hledání Boha, porozumĕní Bohu a obnovení vztahu s Bohem. To je náboženství. Ti, kteří vykonávají oddanou službu, pracují pro Kršnu, tedy pro Boha, a protože jsou s Ním takto spojeni, je vĕdomí Kršny náboženstvím.

Náboženství se nedá vytvořit. Pravé náboženství musí přicházet z autoritativního zdroje a tímto zdrojem je samotný Bůh nebo Jeho představitel. Náboženství se nĕkdy říká „Boží zákon“. Jedinec nemůže stvořit zákony státu. Zákon tu prostĕ existuje a ustanovil ho stát. Je možné vytvořit určitá nařízení pro vlastní společnost, avšak tato nařízení musí být schválena státním zákonem. Chceme-li ustanovit nĕjaké náboženské zásady, musí být v souladu s autoritou Véd.

Bhagavad-gítá je také náboženstvím. Velké autority jako Rámánudžáčárja, Madhváčárja, Višnusvámí, Šrí Čaitanja, Šankaráčárja a mnozí další přijímají pokyny Bhagavad-gíty za nejvyšší zásady náboženství a Kršnu za Nejvyšší Osobnost Božství. O tom není pochyb. Také na Západĕ je Bhagavad-gítá považována za velký filozofický spis a mnoho velkých učenců a filozofů Západu ji čte a píše k ní své komentáře. Avšak navzdory takovému postoji učenců a áčárjů existují lidé, kteří Bhagavad- gítu odmítají a žádnou víru nemají. Nepřijímají Bhagavad-gítu jako autoritu, jelikož si myslí, že Gítá je nĕjaká sentimentální nadsázka stvořená človĕkem jménem Kršna. Kršna v citovaném verši uvádí, že ti, kdo nepřijímají Bhagavad-gítu jako autoritu, s Ním nemohou mít žádné spojení, a protože ke Kršnovi nemají žádný vztah, setrvávají v kolobĕhu rození a smrtí. Aprāpya māṁ nivartante mṛtyu-saṁsāra-vartmani. V zajetí sansáry, v cyklu rození a smrtí, není zaručeno, že v příštím životĕ človĕk obdrží podobnou příležitost k pochopení Bhagavad-gíty. Nemusíme se narodit znovu v lidském tĕle nebo v Americe či v Indii, ani na této planetĕ. Není to zaručeno, neboť všechno závisí na našem jednání. Na stezce rození a smrtí se narodíme, po nĕjaký čas žijeme, užíváme si nebo trpíme, pak tĕlo zase opustíme a vstoupíme do lůna další matky, buď lidské nebo zvířecí; připravujeme si další tĕlo a začínáme znovu jednat. To se nazývá mṛtyu-saṁsāra-vartmani. Chceme-li se tomu vyhnout, musíme se zapojit do vĕdomí Kršny.

Když byl Judhišthira Mahárádža otázán: „Co je na tomto svĕtĕ nejpodivnĕjší?“ odpovĕdĕl: „Nejpodivuhodnĕjší je, že každý den v každém okamžiku nĕkdo umírá, a přesto si všichni myslí, že pro nĕ si smrt nepřijde.“ Každou minutu, každou vteřinu vidíme, že živé bytosti odcházejí do chrámu smrti. Lidé, hmyz, zvířata, ptáci    —    všichni. Proto je tento svĕt nazýván mṛtyuloka, planeta smrti. Každý den můžeme vidĕt úmrtní oznámení a jestli chceme, můžeme se jít přesvĕdčit na pohřby a hřbitovy. Přesto si všichni myslí: „Já to nĕjak přežiji.“ Každý podléhá zákonu smrti, a přesto to nikdo nebere vážnĕ. To je iluze. Myslíme si, že budeme žít vĕčnĕ, a nadále dĕláme, co se nám zlíbí, a máme pocit, že se za to nikdy nebudeme zodpovídat. To je však velice riskantní způsob života a nejhrubší iluze. Mĕli bychom se vážnĕ zamyslet a pochopit, že smrt čeká. Slýcháváme rčení: „To je jisté jako smrt“. Znamená to, že v hmotném svĕtĕ je smrt tou nejjistĕjší vĕcí; nikdo se jí nevyhne. Když přijde smrt, nezachrání nás ani naše pyšná filozofie, ani naše vznešené tituly. Naše statná silná tĕla i naše inteligence, která se nestará o nic, se vším je v té chvíli konec. Tehdy individuální duše (jīvātmā) přechází pod vládu hmotné přírody a prakṛti (příroda) nám přidĕlí takové tĕlo, do jakého se hodíme. Chceme-li riskovat, můžeme Kršnu ignorovat, ale jestliže ne, pak nám Kršna přijde na pomoc.

« Previous Next »