Kapitola 7.

Ve čtvrté kapitole Bhagavad-gíty Šrí Kršna shrnuje, že ze všech obĕtí je obĕť vykonaná za účelem poznání ta nejlepší:

„Obĕť konaná s poznáním je lepší než obĕť hmotného majetku, ó hubiteli nepřátel, neboť všechny činy stejnĕ nakonec vrcholí v transcendentálním poznání.“ (Bg.    4.33)

Poznání je nejlepší obĕť, neboť podmínĕný život je následkem nevĕdomosti. Smyslem obĕtí, pokání, jógy a filozofických diskusí je získat poznání. Existují tři stupnĕ transcendentálního poznání, kterými můžeme realizovat: 1. neosobní aspekt Boha (realizace Brahmanu), 2. lokalizovaný aspekt Boha v srdci a v každém atomu (realizace Paramátmy neboli Nadduše) a 3. Nejvyšší Osobnost Božství (realizace Bhagavána). Prvním krokem na cestĕ poznání je pochopit, že: „Nejsem toto tĕlo. Jsem duše a cílem mého života je vysvobodit se z tohoto zapletení“. Účelem jakékoliv obĕti je přivést nás k dokonalosti pravého poznání. A nejvyšší dokonalost poznání je v Bhagavad-gítĕ přednesena jako odevzdání se Kršnovi (bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate, Bg.    7.19). Jñānavān, ten, kdo je obdařen poznáním, a není hloupý, se odevzdá Kršnovi. To je nejvyšší stupeň poznání. Podobnĕ v závĕru Bhagavad-gíty Šrí Kršna radí Ardžunovi:

„Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se jen Mnĕ. Já tĕ oprostím od všech následků za hříšná jednání. Neboj se.“ (Bg.    18.66)

Toto je nejdůvĕrnĕjší část poznání. Budeme-li analyticky studovat védskou literaturu ze všech pohledů, shledáme, že konečným dovršením poznání je odevzdat se Kršnovi. A jaký druh odevzdání se doporučuje? Odevzdat se s plným poznáním. Dosáhl-li človĕk dokonalosti v poznání, musel pochopit, že Vásudéva, Kršna, je všechno. To je potvrzeno také v Brahma-sanhitĕ:

„Kršna, Góvinda, je Nejvyšší Osobnost Božství. Jeho tĕlo je vĕčné, blažené a plné poznání. Nemá počátek, protože je počátkem všeho a je příčinou všech příčin.“ (Brahma-sanhitá, 5.1)

Slova sarva-kāraṇa znamenají, že Kršna je příčinou všech příčin. Kdybychom chtĕli zjistit, kdo je otcem našeho otce a kdo je jeho otcem a tak dál, a kdyby bylo možné zjistit naše dávné předky, došli bychom k Nejvyššímu Otci, k Nejvyšší Osobnosti Božství.

Každý chce Boha vidĕt okamžitĕ, jenomže Boha můžeme spatřit jen tehdy, jsme-li k tomu způsobilí a máme-li dokonalé poznání. Boha můžeme vidĕt tváří v tvář, stejnĕ jako hledíme na nĕkoho jiného, avšak je nutná kvalifikace. Touto kvalifikací je vĕdomí Kršny. Vĕdomí Kršny začíná při śravaṇam, naslouchání o Kršnovi z Bhagavad-gíty a ostatní védské literatury, a kīrtanam, opakování toho, co jsme slyšeli, a opĕvování Kršny zpíváním Jeho jmen. Opĕvováním a nasloucháním o Kršnovi se ve skutečnosti s Kršnou stýkáme, neboť Kršna je absolutní a neliší se od svých jmen, vlastností, podob a zábav. Stýkáme- li se s Kršnou, Kršna nám pomáhá Mu porozumĕt a rozptyluje temnotu nevĕdomosti pochodní poznání. Kršna je v našem srdci a jedná jako guru. Začínáme-li naslouchat námĕtům o Kršnovi, postupnĕ se očišťuje prach nahromadĕný v naší mysli po mnoho vĕků hmotného znečištĕní. Kršna je přítelem všech, ale zvláštĕ je přítelem svých oddaných. Jakmile se k Nĕmu jenom trochu obrátíme, začíná nám z hloubi našeho srdce dávat pokyny, abychom mohli postupnĕ dĕlat pokroky. Kršna je prvotní duchovní mistr a začneme-li se o Nĕho více zajímat, mĕli bychom vyhledat sádhua, svatého človĕka, který jedná jako vnĕjší duchovní mistr. Samotný Kršna to doporučuje v následujícím verši:

„Obrať se na duchovního mistra a uč se od nĕho pravdĕ. Dotazuj se ho se vší pokorou a vĕrnĕ mu služ. Seberealizované duše ti mohou sdĕlit poznání, neboť ony uzřely pravdu.“ (Bg.     4.34)

Je potřebné, abychom vyhledali osobu, které se můžeme zcela odevzdat. Odevzdat se však nikomu nechce. Jsme pyšní na poznání, které máme, a myslíme si: „Kdo by mohl učit mnĕ?“ Nĕkteří lidé říkají, že k duchovní realizaci není zapotřebí duchovního mistra, avšak pokud se týče védské literatury, Bhagavad-gíty, Šrímad-Bhágavatamu a Upanišad, je duchovní mistr potřeba. Dokonce i v hmotném svĕtĕ, chceme-li se stát hudebníkem, musíme vyhledat hudebníka, který by nás učil, nebo když nĕkdo chce být inženýrem, musí se přihlásit na vysokou školu a studovat u tĕch, kteří znají techniku. Nikdo se nestane lékařem tak, že si koupí knihu a doma si ji přečte. Musíme se přihlásit na lékařskou fakultu a podrobit se výcviku zkušených lékařů. Není možné učit se nĕjakému rozsáhlejšímu oboru pouze tak, že si koupíme knihy a budeme si je doma číst. Nĕkdo nám musí ukázat, jak máme poznání obsažené v knihách uvést do praxe. Pokud se týče vĕdy o Bohu, Šrí Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, nám osobnĕ radí, abychom vyhledali osobu, které se můžeme odevzdat. Znamená to, že si musíme pozornĕ ovĕřit, dokáže-li předat pokyny Bhagavad-gíty a ostatních spisů o realizaci Boha. Duchovního mistra nehledáme náladovĕ nebo bezhlavĕ. Mĕli bychom být velice upřímní, abychom nalezli osobu, která má skutečné poznání.

V úvodu k Bhagavad-gítĕ hovoří Ardžuna s Kršnou jako přítel a Kršna se ho ptá, jak by on, válečník, mohl zanechat boje. Jakmile Ardžuna pochopil, že přátelská rozmluva nevyřeší jeho problémy, odevzdal se Kršnovi se slovy: „śiṣyas te 'haṁ śādhi māṁ tvāṁ prapannam. „Nyní jsem Tvým učedníkem a Tobĕ odevzdanou duší. Prosím, pouč mne.“ (Bg.    2.7) Toto je návod. Nemĕli bychom se odevzdat slepĕ, nýbrž je potřeba se inteligentnĕ dotazovat.

Bez dotazování nemůžeme dĕlat pokroky. Student, který se ve škole ptá učitele, je obvykle inteligentní. Všeobecnĕ je znakem inteligence, vyptává-li se malé dítĕ svého otce: „Co je tohle? A co je tamto?“ Můžeme mít velice dobrého duchovního mistra, avšak nejsme-li schopni se dotazovat, nemůžeme dĕlat pokroky. Naše dotazování by přirozenĕ nemĕlo být ani vyzývavé. Nemĕli bychom si myslet: „Teď se ukáže, jaký je to duchovní mistr. Vyzvu ho ke slovnímu souboji.“ Naše dotazy (paripraśnena) by se mĕli týkat služby (sevayā). Bez služby bude naše dotazování bezvýznamné, avšak ještĕ dříve, než dotazy položíme, mĕli bychom mít jistou kvalifikaci. Jdeme-li do obchodu kupovat zlato nebo klenoty a nic o tom nevíme, budeme pravdĕpodobnĕ podvedeni. Přijdeme-li ke klenotníkovi a požádáme: „Mohl byste mi dát diamant?“, pozná, že jsme hlupáci a napočítá nám cenu, jakou chce. Takový způsob hledání nepřinese výsledky. Nejdříve musíme nabýt trochu inteligence, neboť jinak je nemožné dĕlat duchovní pokroky.

Prvním pokynem Védánta-sútry je: athāto brahma-jijñāsā. „Nyní je čas dotazovat se na Brahman“. Slovo atha znamená, že ten, kdo je inteligentní a porozumĕl frustraci hmotného života, je způsobilý se dotazovat. Ve Šrímad-Bhágavatamu je uvedeno, že duchovnímu mistrovi bychom mĕli klást otázky o tom, „co je za touto temnotou“. Hmotný svĕt je od přírody temný a je umĕle osvĕtlovaný ohnĕm. Naše dotazy by se mĕly týkat transcendentálních svĕtů, které se rozprostírají za tímto vesmírem. Chce-li se nĕkdo dovĕdĕt o tĕchto duchovních svĕtech, mĕl by vyhledat duchovního mistra, jinak je hledání bezpředmĕtné. Jestliže chci studovat Bhagavad-gítu nebo Védánta-sútru, abych si hmotnĕ polepšil, pak duchovního mistra nepotřebuji. Nejdříve bychom se mĕli dotazovat na Brahman a potom vyhledat učitele, který má dokonalé poznání o Absolutní Pravdĕ (jñāninas tattva-darśinaḥ). Kršna je nejvyšší tattva, Absolutní Pravda. V sedmé kapitole Bhagavad-gíty Šrí Kršna uvádí:

„Z mnoha tisíců lidí snad jen jeden usiluje o dokonalost a z tĕch, kdo dokonalosti dosáhli, Mne skoro nikdo nezná pravdivĕ.“ (Bg.    7.3)

Takže z mnoha dokonalých transcendentalistů může pouze jeden poznat Kršnu takového, jaký opravdu je. Jak tento verš naznačuje, poznání Kršny není tak jednoduché, je velice obtížné. Bhagavad-gítá však zároveň oznamuje, že je snadné:

„Pouze oddanou službou mohu být pochopen takový, jaký jsem, jako Nejvyšší Osobnost Božství. A když si Mĕ nĕkdo plnĕ uvĕdomí na základĕ takové oddanosti, může vstoupit do Božího království.“ (Bg.    18.55)

Zapojíme-li se do oddané služby, můžeme Kršnovi snadno porozumĕt. Díky oddané službĕ můžeme dokonale pochopit vĕdu o Kršnovi a stát se hodnými vstupu do duchovního království. Jestliže se po mnoha zrozeních, jak říká Bhagavad-gítá, nakonec odevzdáváme Kršnovi, proč se Mu tedy neodevzdat okamžitĕ? Nač čekat tolik zrození? Je-li odevzdání se vrcholem dokonalosti, proč nedosáhnout dokonalosti okamžitĕ? Odpovĕď zní, že lidé jsou všeobecnĕ nedůvĕřiví. Vĕdomí Kršny můžeme získat ve vteřinĕ a nebo ho nezískáme ani po tisíci zrozeních a smrtích. Rozhodneme-li se, můžeme se okamžitĕ stát velkými dušemi odevzdáním se Kršnovi, jelikož však máme pochybnosti, zda-li je Kršna skutečnĕ nejvyšší nebo ne, potřebujeme spoustu času na to, abychom tyto pochybnosti rozptýlili studiem písem. Studiem Bhagavad-gíty pod vedením duchovního mistra můžeme pochybnosti odstranit a udĕlat jisté pokroky.

Oheň poznání dokáže spálit na popel všechny obavy, pochybnosti a plodonosné činnosti. Šrí Kršna podává následující informaci o výsledcích dotazování se na pravdu od tĕch, kteří skutečnĕ pravdu uzřeli:

„A když takto poznáš pravdu, zjistíš, že všechny živé bytosti nejsou ničím jiným, než Mými částmi    —    že jsou ve Mnĕ. I kdybys byl pokládán za nejhříšnĕjšího z hříšníků, na lodi transcendentálního poznání budeš schopen překonat oceán utrpení. Tak jako planoucí oheň mĕní v popel všechno palivo, ó Ardžuno, tak i oheň poznání spaluje na popel všechny následky hmotných činů.“ (Bg.    4.35  –  37)

Tento oheň poznání roznítí duchovní mistr a když hoří, jsou všechny reakce za naše činnosti pohlceny v plamenech. Následky našich činností, neboli naše karma, jsou příčinou našeho otroctví. Existují dobré, činnosti a špatné činnosti a v tomto verši slova sarva-karmāṇi označují oboje. Pro toho, kdo se chce vysvobodit z hmotného zajetí, jsou následky dobrých i špatných činností překážkou. V hmotném svĕtĕ máme sklon vykonávat dobré skutky, jsme-li v kvalitĕ dobra. Avšak převládá-li v nás kvalita vášnĕ a nevĕdomosti, konáme špatné činy v tĕchto kvalitách. Ti, kteří se zapojí do vĕdomí Kršny, nepotřebují konat dobré či špatné činy. Díky dobrým skutkům se můžeme „dobře“ narodit v aristokratické či zámožné rodinĕ a za špatné činy se můžeme narodit do říše zvířat nebo dokonce do nižších životních forem, ale v každém případĕ zrození znamená otroctví a ten, kdo usiluje o vĕdomí Kršny, usiluje o vysvobození z otroctví transmigrace. Jakoupak výhodu může mít narození v bohaté či aristokratické rodinĕ, nevyprostíme-li se ze svých hmotných utrpení? Ať už se tĕšíme z plodů svých dobrých skutků, nebo trpíme následky tĕch špatných, musíme přijmout hmotné tĕlo a takto snášet materiální strasti.

Zapojíme-li se do transcendentální oddané služby Kršnovi, skutečnĕ se vyprostíme z kolobĕhu rození a smrtí. Ale jelikož v našich myslích nehoří oheň poznání, považujeme materiální existenci za štĕstí. Pes nebo prase nemůže pochopit, v jakém ubohém životním stavu se nachází. Vlastnĕ si myslí, že si užívá života, což se nazývá zahalující neboli iluzorní vliv hmotné energie. V Bowery je tolik opilců povalujících se na ulici, kteří si myslí: „Užíváme si života“. Avšak ti, kdo je míjejí, si pomyslí: „Ach, jak jsou ubozí“. Tak působí iluzorní energie. Můžeme se nacházet v ubohém postavení, ale přijímáme ho a myslíme si, že jsme velice šťastni. To se nazývá nevĕdomost. Avšak ten, kdo procitne v poznání, uvažuje: „Nejsem šťastný. Toužím po svobodĕ, ale svobodu nenacházím. Nechci umřít, ale smrt přijde. Nechci zestárnout, ale stáří přijde. Nechci nemoci, ale nemoci přicházejí.“ Toto jsou hlavní problémy lidské existence, jenomže my si jich nevšímáme a radĕji se soustřeďujeme na řešení malicherných problémů. Za nejdůležitĕjší považujeme ekonomický rozvoj, aniž bychom dbali na to, jak dlouho ještĕ budeme žít v tomto hmotném svĕtĕ. Ať ekonomického rozvoje dosáhneme nebo ne, když nám bude šedesát nebo sto let, se vším bude konec. I když nahromadíme milióny dolarů, všechny tu musíme nechat, když opouštíme toto tĕlo. Je nutné, abychom si uvĕdomili, že v hmotném svĕtĕ je vlivem hmotné přírody zmařeno vše, ať dĕláme cokoliv.

Toužíme po svobodĕ a chceme cestovat po celém svĕtĕ a po celém vesmíru. Jako duše na to máme právo. Duše je v Bhagavad-gítĕ nazývána sarva-gataḥ, což znamená, že má schopnost jít kamkoliv chce. Na Siddhalókách žijí dokonalé bytosti nebo jógíni, kteří mohou cestovat kamkoliv chtĕjí bez pomoci letadel či jiných mechanických zařízení. Jakmile se vysvobodíme z hmotného podmínĕní, můžeme se stát velice mocnými. Nemáme ani ponĕtí, jak mocní jako duchovní jiskry ve skutečnosti jsme. Místo toho jsme náramnĕ spokojeni s pobytem na této planetĕ. Vypustili jsme nĕkolik vesmírných lodí a myslíme si, jaký úžasný pokrok jsme učinili v materiální vĕdĕ. Vynakládáme milióny dolarů na konstrukce vesmírných lodí, aniž bychom jen tušili, že máme schopnost zdarma cestovat, kamkoliv se nám zachce.

Své duchovní síly můžeme obnovit poznáním. Toto poznání již existuje, pouze ho musíme přijmout. V minulých dobách se lidé podrobovali dlouhému pokání a přísnému odříkání, aby získali poznání, avšak v našem vĕku, v Kali-juze, je tento způsob nevhodný, neboť naše životy jsou velice krátké a vždy jsme rozrušeni. Metodou pro tento vĕk je uvĕdomování si Kršny, zpívání Haré Kršna, které zavedl Šrí Čaitanja Maháprabhu. Jestliže touto cestou rozžehneme oheň poznání, budou všechny následky našich činností spáleny na popel a my se očistíme.

„Na tomto svĕtĕ není nic tak vznešeného a čistého, jako transcendentální poznání. Takové poznání je zralé ovoce veškerého mysticismu. A ten, kdo ho dosáhl oddaností, se časem tĕší sám v sobĕ.“ (Bg.    4.38)

Co je to vznešené a čisté poznání? Je to pochopení skutečnosti, že jsme nedílnou částečkou Boha, a že své vĕdomí máme spojit s Nejvyšším Vĕdomím. Je to nejčistší poznání v hmotném svĕtĕ. Všechno je zde podmínĕno třemi kvalitami hmotné přírody    —    dobrem, vášní a nevĕdomostí. I kvalita dobra je druh znečištĕní. V této kvalitĕ jsme si vĕdomi svého postavení a transcendentálních záležitostí atd., avšak její nedostatek je v tom, že si myslíme: „Teď jsem už poznal všechno. Už je všechno v pořádku.“ Chceme tu zůstat. Jinými slovy, človĕk v kvalitĕ dobra se stává prvotřídním vĕznĕm a díky svému vĕzeňskému štĕstí tady chce zůstat. Co potom říci o tĕch, kteří se nacházejí v kvalitĕ vášnĕ a nevĕdomosti? Musíme překročit i kvalitu dobra. Transcendentální stav začíná realizací: ahaṁ brahmāsmi. „Nejsem toto tĕlo, jsem duše“. Avšak ani toto postavení není konečné. Je potřeba více:

„Kdo zaujal toto transcendentální postavení, realizuje nejvyšší Brahman. Nikdy se nermoutí, ani po ničem netouží, a ke všem bytostem je stejný. Za tohoto stavu dosáhne Mojí ryzí oddané služby.“ (Bg.    18.54)

Na úrovni brahma-bhūta se človĕk již více neztotožňuje s hmotou. Prvním příznakem človĕka na úrovni brahma-bhūta je radost (prasannātmā). Na této rovinĕ neexistují ani bĕdování, ani tužby. Avšak pozvedneme-li se do tohoto stavu, aniž bychom se zapojili do láskyplné služby Kršnovi, je zde nebezpečí, že nás opĕt stáhne dolů vír materialismu. Můžeme vyletĕt hodnĕ vysoko do nebe, ale nemáme-li zde nĕjaké útočištĕ, nepřistaneme-li na nĕkteré z planet, znovu spadneme. Pouhé poznání brahma-bhūta nám nepomůže, dokud nespočineme u lotosových nohou Šrí Kršny. Jakmile se zapojíme do oddané služby Kršnovi, nehrozí nám již více pád zpátky do hmotného svĕta.

Je přirozené, že se chceme nĕčím zamĕstnat. Dítĕ může zlobit a nepřestane, dokud ho nĕjak nezamĕstnáme. Dostane-li nĕjakou hračku, upoutá to jeho pozornost a rozpustilosti ustanou. Jsme jako rozpustilé dĕti, a proto se musíme duchovnĕ zamĕstnat. Pouhé poznání, že jsme čisté duše, nepomůže. Pochopíme-li, že jsme duše, musíme duši udržovat duchovní činností. V Indii není neobvyklé vzdát se všech hmotných závazků, opustit svůj dům a rodinu, vstoupit do životního stavu odříkání, sannjásy, a po nĕjakém období meditací začít s lidumilnou prací, například otevřením nĕjaké nemocnice nebo zamĕstnáním v politice. O nemocnice se má starat vláda a povinností sannjásínů je otevřít nemocnice, kde by se lidé mohli skutečnĕ zbavit svých hmotných tĕl a ne je všemožnĕ záplatovat. Materiálním činnostem se vĕnujeme jen proto, že nemáme dostatečné poznání o tom, co jsou skutečné duchovní činnosti.

Zdokonalením se ve vĕdomí Kršny se časem dostaví poznání a moudrost. Zpočátku se může vyskytovat nĕco odrazujícího, avšak slovo kālena, znamenající „časem“ naznačuje, že když upřímnĕ vytrváme, budeme úspĕšní. Víra je jistĕ potřebná, jak je uvedeno v následujícím verši:

„Vĕřící človĕk, jenž je pohroužen v transcendentálním poznání, a který ovládá své smysly, velmi brzy dosáhne nejvyššího duchovního míru.“ (Bg. 4.39)

Pro váhavé lidi bez víry je vĕdomí Kršny velice obtížné. Jistá dávka víry je zapotřebí i při našich obyčejných činnostech. Když si kupujeme letenku, vĕříme, že nás letecká společnost dopraví do místa určení. Bez víry nemůžeme žít ani v hmotném svĕtĕ, natož dĕlat duchovní pokrok. Komu máme důvĕřovat? Autoritám. Letenku bychom si neobjednávali u neautorizované letecké společnosti. Musíme důvĕřovat Kršnovi, mluvčímu Bhagavad-gíty. Jak získáme víru? Je zapotřebí ovládnout smysly (saṁyatendriyaḥ). Vĕzíme v hmotném svĕtĕ, protože toužíme uspokojovat své smysly. Vĕříme-li, že nás lékař může vyléčit, a když nám říká, abychom nejedli určitá jídla, a my stejnĕ jíme, jakoupak víru potom máme? Jestliže svému lékaři opravdu vĕříme, budeme dodržovat jeho léčebné pokyny. Je důležité, abychom následovali pokyny s vírou. Potom zmoudříme. A získáme-li moudrost, dostaví se i parāṁ śāntim    —    nejvyšší mír. Kršna naznačuje, že když ovládneme smysly, velice brzy (acireṇa) získáme víru. Kdo získá takovou víru v Kršnu, pocítí, že je nejšťastnĕjším človĕkem na svĕtĕ. Takové je naše postavení. Musíme přijmout pravidla a následovat je s vírou. Musí to být víra v nejvyšší autoritu, nikoliv v človĕka třetí třídy. Mĕli bychom vyhledat duchovního mistra, kterému můžeme vĕřit. Kršna je nejautoritativnĕjší osobnost, ale i každý, kdo si je vĕdomý Kršny, může být přijat, neboť osoba zcela si vĕdomá Kršny je Jeho pravým představitelem. Vyslechneme-li slova a vzkaz Kršnova představitele, pocítíme uspokojení, jako při dobrém a výživném jídle.

„Ale nevĕdomý, nevĕřící človĕk, který pochybuje o zjevených písmech, si existenci Boha neuvĕdomí. Pro pochybovače není štĕstí ani v tomto svĕtĕ, ani v příštím. (Bg.    4.40)

Ti, kdo se váhají vydat cestou poznání, nemají příliš nadĕje. Váhavost je způsobena nevĕdomostí (ajñaś ca). Kdo se zdráhá zapojit se do vĕdomí Kršny, nenajde štĕstí ani v hmotném svĕtĕ, natož v příštím životĕ. V hmotném svĕtĕ je už tak dost utrpení, avšak nemáme-li žádnou víru, bude to ještĕ horší. Pro nevĕřící je tedy situace velice nejistá.

Do banky si ukládáme tisíce dolarů, protože vĕříme, že banka nezkrachuje. Vĕříme-li bankám a leteckým společnostem, proč potom nevĕřit Šrí Kršnovi, který je tolika védskými písmy a tolika mudrci a svĕtci uznáván za nejvyšší autoritu? Mĕli bychom následovat cestu velkých autorit, jako Šankaráčárja, Rámánudžáčárja a Čaitanja Maháprabhu. Upevníme-li svoji víru vykonáváním svých povinností a následováním v jejich šlépĕjích, pak je úspĕch zaručen.

Jak již bylo uvedeno, mĕli bychom vyhledat človĕka, který poznal Absolutní Pravdu, odevzdat se mu a sloužit mu. Když to udĕláme, pak nepochybnĕ dosáhneme duchovního vysvobození. Každý chce vidĕt Boha, avšak v současné situaci jsme podmínĕni a oklamáni. Nemáme ani ponĕtí o skutečném stavu vĕcí. Ačkoliv jsme Brahman a jako takoví jsme přirozenĕ radostní, z nĕjaké příčiny jsme klesli z našeho přirozeného postavení. Naše podstata je sac-cid-ānanda, vĕčná, blažená a plná poznání, avšak tomuto tĕlu je určeno zemřít a dokud existuje, je plné nevĕdomosti a utrpení. Smysly jsou nedokonalé a jejich prostřednictvím není možné získat dokonalé poznání. Proto Bhagavad-gítá říká, že chceme-li si zcela osvojit transcendentální poznání, musíme se obrátit na toho, kdo skutečnĕ uzřel Absolutní Pravdu (tad viddhi praṇipātena). Podle tradice jsou bráhmani určeni stát se duchovními mistry, jenomže v současném vĕku Kali je velice obtížné nalézt kvalifikovaného bráhmana. Následkem toho je velice obtížné najít kvalifikovaného duchovního mistra. Proto Šrí Čaitanja Maháprabhu říká: kibā vipra, kibā nyāsī, śūdra kene naya    /    yei kṛṣṇa-tattva-vettā, sei 'guru' haya. Nezáleží na tom, zda-li je človĕk bráhman či šúdra, sannjásí nebo hospodář. Zná-li vĕdu o Kršnovi, je pravým duchovním mistrem.“

Bhagavad-gítá je nauka o Kršnovi a studujeme-li ji velice pečlivĕ s pomocí všeho našeho rozumu, filozofického poznání a argumentativní schopnosti, poznáme tuto vĕdu. Nemĕli bychom se odevzdávat slepĕ. Duchovní mistr může být seberealizovanou duší znající Absolutní Pravdu, nicménĕ mĕli bychom se ho dotazovat, abychom porozumĕli všem duchovním záležitostem. Je-li nĕkdo skutečnĕ způsobilý pravdivĕ zodpovídat otázky ohlednĕ vĕdy o Kršnovi, potom je duchovním mistrem a nezáleží na tom, kde se narodil a čím je    —    bráhman nebo šúdra, Američan nebo Ind, prostĕ kdokoliv. Jdeme-li k lékaři, neptáme se ho, jestli je hinduista, křesťan nebo bráhman. Má kvalifikaci doktora a my se mu jednoduše odevzdáme se slovy: „Pane doktore, prosím vás, uzdravte mĕ. Trpím.“

Kršna je konečným cílem duchovní vĕdy. Mluvíme-li o Kršnovi, znamená to, že mluvíme o Bohu. Po celém vesmíru existuje mnoho jmen Boha, avšak Kršna je podle védského poznání nejvyšší jméno. Proto Šrí Čaitanja Maháprabhu doporučuje zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare jako nejlepší způsob realizace v tomto vĕku. Šrí Čaitanja Maháprabhu nedĕlal kastovní nebo sociální rozdíly. Vĕtšina Jeho nejpřednĕjších žáků byla ve společnosti považována za pokleslé. Haridásu Thákuru, mohamedána, dokonce Šrí Čaitanja Maháprabhu prohlásil za námáčárju, neboli učitele zpĕvného přednášení svatých jmen. Podobnĕ bratři Rúpa a Sanátana Gósvámí, dva z Čaitanjových hlavních žáků, byli dříve známí jako Sákara Mallika a Dabira Khása a sloužili v mohamedánské vládĕ. V té dobĕ byli hindové tak přísní, že když bráhman přijal službu u nehinduisty, byl okamžitĕ vypovĕzen z hinduistické společnosti. Rúpa a Sanátana Gósvámí se ale i přesto stali díky Čaitanjovi Maháprabhuovi předními autoritami ve vĕdĕ o Kršnovi. Nikdo není odmítnut; každý se může stát duchovním mistrem za předpokladu, že zná vĕdu o Kršnovi. To je ta jediná kvalifikace a esence této vĕdy je obsažena v Bhagavad-gítĕ. V současné dobĕ je potřeba tisíců duchovních mistrů k šíření této důležité vĕdy po celém svĕtĕ.

Mĕli bychom rozumĕt, že když v Bhagavad-gítĕ Kršna rozmlouvá s Ardžunou, neoslovuje tím pouze Ardžunu, ale i veškeré lidstvo. Šrí Kršna osobnĕ prohlašuje, že pouze díky poznání vĕdy o Nĕm Ardžuna přestane podléhat iluzi (yaj jñātvā na punar moham). Máme-li dobré plavidlo, můžeme snadno přeplout Atlantický oceán. Nyní se nacházíme uprostřed oceánu nevĕdomosti, neboť tento svĕt je pokládán za veliký oceán nevĕdomosti. Proto se Šrí Čaitanja Maháprabhu modlí ke Kršnovi:

„Ó synu Mahárádži Nandy (Kršno), jsem Tvůj vĕčný služebník, ale přesto jsem z nĕjakého důvodu spadl do oceánu rození a smrti. Prosím Tĕ, vyzvedni mĕ z tohoto oceánu smrti a umísti mĕ jako jeden z atomů k Tvým lotosovým nohám.“ (Šikšáštaka    5)

Máme-li loď dokonalého poznání, nemusíme se obávat, protože tak můžeme oceán velice snadno překonat. Dokonce i sebehříšnĕjší človĕk může oceán lehce přeplout, dostane-li se na loď vĕdy o Kršnovi. Jak bylo řečeno, nezáleží na tom, čím jsme byli ve svých minulých životech. (Bg.    4.36) Jelikož jsme žili v nevĕdomosti, dopustili jsme se možná mnoha hanebných činů. Nikdo nemůže říci, že se nedopustil hříšných činností. Podle Bhagavad-gíty však na tom nezáleží. Poznáním vĕdy o Kršnovi se osvobodíme.

Proto je absolutnĕ nezbytné, abychom usilovali o poznání, a dokonalostí poznání je porozumĕt Kršnovi. V současnosti existuje mnoho teorií a každá z nich hlásá, že je tou nejlepší životní cestou; a tak se objevilo mnoho „ismů“, z nichž komunismus je velice rozšířený. Avšak ve Šrímad-Bhágavatamu nalezneme původ duchovního komunismu. Nárada Muni zde vysvĕtluje, že v hmotném vesmíru    —    ať v nižším, středním či vyšším planetárním systému nebo dokonce i ve vnĕjším prostoru    —     jsou všechny přírodní zdroje projevením Nejvyššího Pána. Mĕli bychom si uvĕdomit, že všechno existující v tomto svĕtĕ nebylo stvořeno žádnou živou bytostí, že vše stvořil Bůh. Žádný rozumný človĕk to nemůže popřít. Šrí Íšópanišad říká:

„Všechno živé i neživé ve vesmíru řídí a vlastní Pán. Človĕk by tedy mĕl přijímat pouze ty nezbytné vĕci, jež mu byly vyhrazeny jako jeho podíl. Nikdo by nemĕl přijímat jiné vĕci, vĕda dobře, komu patří. (Šrí Íšópanišad, mantra 1)

Z toho vyplývá, že všechny živé bytosti, od nejvyššího poloboha Brahmy až po nejmenšího mravence, mají právo používat přírodní zdroje. Nárada Muni zdůrazňuje, že z tĕchto zdrojů můžeme čerpat právĕ tolik, kolik nezbytnĕ potřebujeme, ale bereme-li více, stávají se z nás zlodĕji. Každý se bohužel snaží dobývat a vládnout. Různé zemĕ se ženou na Mĕsíc, aby tam vyvĕsily svoje vlajky a uplatňovaly nárok na tuto planetu. Když Evropané připluli do Ameriky, vyvĕsili tam své prapory a prohlásili zemi za své vlastnictví. Tyto vlající prapory jsou emblémem nevĕdomosti. Nepřestáváme přemýšlet, kde bychom vztyčili své vlajky, ale není to náš majetek, nýbrž majetek Boha. Uvĕdomit si to znamená mít poznání, kdežto úvahy o tom, že nĕco patří mnĕ, jsou nevĕdomost. Máme právo používat, ale nikoliv přivlastňovat si nebo hromadit.

Jestliže na ulici vysypeme pytel obilí, slétnou se holubi, sezobnou čtyři nebo pĕt malých zrn a hned zase odletí. Nevezmou si víc, než mohou sníst, a nasyceni pokračují svobodnĕ ve své cestĕ. Ale kdybychom na chodník vyložili mnoho pytlů mouky a pozvali lidi, aby přišli a brali si, jeden by si vzal deset nebo dvacet pytlů, druhý by odnesl patnáct nebo třicet, a tak dál... Ti, kteří nemají prostředky, aby si mohli nabrat tolik, si budou moci vzít jeden pytel či dva. Takhle bude dĕlba nerovná. Tomu se říká pokrok civilizace: nedostává se nám ani poznání, které mají i holubi, psi a kočky. Všechno náleží Nejvyššímu Pánu a my si můžeme vzít kolik potřebujeme, nikoliv však více. To je poznání. Bůh na tomto svĕtĕ vše zařídil tak, že zde není nedostatek. Všeho je dost za předpokladu, že víme, jak to rozdĕlit. Žalostnou skutečností dneška je, že jeden si bere víc, než potřebuje, a druhý umírá hlady. V důsledku toho se hladovĕjící masy bouří a ptají se: „Proč máme hladovĕt?!“ Avšak jejich metody jsou nedokonalé. Dokonalost duchovního komunismu spočívá v poznání, že všechno patří Bohu. Poznáním vĕdy o Kršnovi se můžeme lehce vymanit z nevĕdomosti neoprávnĕného přivlastňování.

Ve skutečnosti trpíme následkem nevĕdomosti. Nevĕdomost neomlouvá. Řekneme-li soudci, že neznáme zákony, budeme stejnĕ potrestáni. Jestliže nĕkdo nezákonnĕ nahromadí příliš bohatství a ještĕ se hájí nevĕdomostí svého přestupku, bude stejnĕ potrestán. Tohoto poznání se nedostává celému svĕtu, a proto je potřeba tisíců učitelů vĕdy o Kršnovi. Tohoto poznání je dnes velice potřeba. Nemĕli bychom si myslet, že když se Kršna narodil v Indii, je učení Bhagavad-gíty sektářské, nebo že Kršna je sektářský Bůh. Ve čtrnácté kapitole Bhagavad-gíty se Šrí Kršna osobnĕ prohlašuje za otce všech živých bytostí, o čemž jsme se již zmínili (Bg.    14.4).

Jako čisté duše jsme nedílnou součástí Nejvyšší Duše, jenomže díky své touze užívat si tohoto hmotného svĕta jsme se dostali do hmotné přírody. Ale ať už jsme v jakémkoliv životním druhu, Kršna je vždy Otcem. Bhagavad-gítá tedy není určena pouze pro nĕjakou zvláštní společnost nebo národ, nýbrž je pro všechny na celém svĕtĕ    —    i pro zvířata. Právĕ dnes, když se synové Nejvyššího z nevĕdomosti dopouštĕjí krádeže, je povinností toho, kdo je obeznámen s učením Bhagavad-gíty, šířit toto nejvyšší poznání a předávat je všem bytostem. Takto mohou lidé realizovat svoji pravou duchovní podstatu a svůj původní vztah k nejvyššímu duchovnímu celku.