SLOKA 47
ahastāni sahastānām
apadāni catuṣ-padām
phalgūni tatra mahatāṁ
jīvo jīvasya jīvanam
ahastāni—bezrucí; sa-hastānām—těch, kteří mají ruce; apadāni—beznozí; catuḥ-padām—těch, kteří mají čtyři nohy; phalgūni—slabí; tatra — tam; mahatām—silných; jīvaḥ—živá bytost; jīvasya—živé bytosti; jīvanam—zdrojem výživy.
Bezrucí jsou kořistí těch, kteří mají ruce; beznozí jsou kořistí těch, kteří mají čtyři nohy. Slabí jsou zdrojem výživy silných, a obecně platí zákon, že jedna živá bytost je potravou druhé.
Systematický zákon obživy v boji o existenci je ustanoven svrchovanou vůlí a nikdo mu neunikne žádným množstvím plánů. Živé bytosti, které přicházejí do hmotného světa proti vůli Nejvyšší Bytosti, jsou plně pod vládou svrchované moci zvané māyā-śakti, pověřeného zprostředkovatele Pána, a tato daivī māyā má sužovat podmíněné duše trojím utrpením, z něhož jedno je popsané v tomto verši: slabí jsou zdrojem potravy silných. Nikdo není natolik silný, aby se ochránil před útokem silnějšího, a vůlí Pána existují systematické kategorie slabých, silnějších a nejsilnějších. Není nad čím naříkat, jestliže tygr sežere slabší zvíře nebo i člověka, neboť to je zákon Nejvyššího Pána. Přestože však zákon říká, že lidská bytost se musí živit na úkor jiné živé bytosti, je nutné vzít v úvahu také zákon zdravého rozumu, neboť lidská bytost je určena k tomu, aby se řídila zákony písem. To není možné pro jiná zvířata. Smyslem lidského života je seberealizace a z toho důvodu člověk nemá jíst nic, co předtím nebylo obětováno Pánovi. Pán od Svého oddaného přijímá všechna možná jídla připravená ze zeleniny, ovoce, listů a obilí. Můžeme Pánovi nabídnout rozmanitě připravené ovoce, lístky a mléko, a poté, co Pán potravu přijme, oddaný může přijmout prasādam, čímž postupně zmírní veškeré utrpení v boji o existenci. To potvrzuje Bhagavad-gītā (9.26). I ti, kteří jsou zvyklí jíst zvířata, mohou svoji potravu obětovat. Nemohou ji nabídnout přímo Pánovi, ale za stanovených podmínek ji prostřednictvím určitých náboženských obřadů mohou obětovat Jeho zprostředkovateli. Příkazy písem nikdy nepovzbuzují k jedení zvířat, ale jsou určeny k tomu, aby jedlíky zvířat omezily usměrňovacími zásadami.
Živá bytost je zdrojem obživy pro jiné, silnější živé bytosti. Nikdo by se neměl za žádných okolností příliš obávat o svoji obživu, jelikož živé bytosti jsou všude a žádná živá bytost nikde nehladoví nedostatkem jídla. Nārada radí Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi, aby se neobával, že jeho strýcové trpí nedostatkem jídla, neboť mohou žít ze zeleniny, která roste v džunglích jako prasādam Nejvyššího Pána, a tak mohou realizovat cestu spasení.
To, že silnější živá bytost vykořisťuje slabší, je přirozený zákon existence; v různých královstvích živých bytostí se vždy silnější snaží pohltit slabší. Těmto sklonům nelze v hmotných podmínkách zabránit žádnými umělými prostředky. Jediným možným způsobem, jak toho docílit, je probudit duchovní vědomí lidské bytosti prostřednictvím dodržování duchovních zásad. Duchovní usměrňovací zásady ovšem člověku nedovolují, aby zabíjel slabší zvířata a přitom učil ostatní o mírumilovném soužití. Když člověk neumožňuje zvířatům mírumilovné soužití, jak může očekávat mírumilovný život v lidské společnosti? Slepí vůdci tedy musí pochopit Nejvyšší Bytost a potom se snažit vytvořit království Boha. Boží království, Rāma-rājya, není možné bez toho, aby se probudilo vědomí Boha v mysli lidí celého světa.