SLOKA 45
ittham-bhūtānubhāvo ’yam
abhimanyu-suto nṛpaḥ
yasya pālayataḥ kṣauṇīṁ
yūyaṁ satrāya dīkṣitāḥ
ittham-bhūta—jsa takto; anubhāvaḥ—zkušenost; ayam—toho; abhimanyu-sutaḥ—syn Abhimanyua; nṛpaḥ—král; yasya—jehož; pālayataḥ—díky jeho vládě; kṣauṇīm—na Zemi; yūyam—vy všichni; satrāya—ve vykonávání obětí; dīkṣitāḥ—zasvěcení.
Mahārāja Parīkṣit, syn Abhimanyua, je tak zkušený vladař, že díky jeho dobré vládě a záštitě můžete nyní vykonávat takovouto oběť.
Brāhmaṇové a sannyāsīni dobře vědí, jak pozvednout společnost duchovně, zatímco kṣatriyové neboli vládci se vyznají ve věcech hmotného míru a blahobytu v lidské společnosti. To jsou dva základní pilíře všeho štěstí, a proto mají pro všeobecné blaho plně spolupracovat. Mahārāja Parīkṣit byl dostatečně zkušený na to, aby zahnal Kaliho za hranice své působnosti a připravil tak stát na přijetí duchovního osvícení. Pokud nejsou obyčejní lidé otevření, je velice obtížné přesvědčit je o nutnosti duchovního osvícení. Odříkání, čistota, milostivost a pravdivost, základní zásady náboženství, jsou základem, na kterém lze rozvíjet duchovní poznání, a Mahārāja Parīkṣit tyto příznivé podmínky umožnil. Tak mohli ṛṣiové v Naimiṣāraṇyi vykonávat oběti po tisíc let. Jinými slovy, bez podpory státu se nemohou pokrokově rozvíjet žádné filozofické doktríny či náboženské zásady. V zájmu tohoto všeobecného dobra musejí brāhmaṇové a kṣatriyové dobře spolupracovat. Tento duch se udržel až do dob Mahārāje Aśoky, který dostatečně podporoval Pána Buddhu, jehož osobitý kult poznání se tak rozšířil po celém světě.
Takto končí Bhaktivedantovy výklady k sedmnácté kapitole prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané “Trest a odplata Kalimu”.