SLOKA 59
dṛṣṭvā samatvaṁ tac chaureḥ
satye caiva vyavasthitim
kaṁsas tuṣṭa-manā rājan
prahasann idam abravīt
dṛṣṭvā—když viděl; samatvam—vyrovnanost, nenarušená neštěstím ani štěstím; tat—tu; śaureḥ—Vasudeva; satye—ve věrnosti svému slovu; ca—vskutku; eva—jistě; vyavasthitim—pevný; kaṁsaḥ—Kaṁsa; tuṣṭa-manāḥ—velice spokojen (s tím, jak Vasudeva přinesl první dítě, aby dodržel svůj slib); rājan—ó Mahārāji Parīkṣite; prahasan—s úsměvem na tváři; idam—toto; abravīt—řekl.
Můj milý králi Parīkṣite, když Kaṁsa viděl, že Vasudeva, věrný svému slovu, mu zcela vyrovnaně dává své dítě, měl velkou radost. S úsměvem na tváři proto promluvil.
V tomto verši je velice důležité slovo samatvam. Vztahuje se na toho, kdo je vždy vyrovnaný a nenechá se ovlivnit štěstím ani neštěstím. Vasudeva byl tak neochvějně vyrovnaný, že když předával své prvorozené dítě do rukou Kaṁsy, aby mohlo být zabito, nebylo na něm znát ani stopy po vzrušení. V Bhagavad-gītě (2.56) je řečeno: duḥkheṣv anudvigna-manāḥ sukheṣu vigata-spṛhaḥ. V hmotném světě by člověk neměl příliš dychtit po štěstí, ani by neměl být příliš znepokojen hmotným neštěstím. Pán Kṛṣṇa radil Arjunovi:
mātrā-sparśās tu kaunteya
śītoṣṇa-sukha-duḥkha-dāḥ
āgamāpāyino 'nityās
tāṁs titikṣasva bhārata
“Ó synu Kuntī, dočasné radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslového vnímání, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by jimi byl rozrušen.” (Bg. 2.14) Seberealizovanou duši takzvané neštěstí či štěstí nikdy nevyvede z míry, a zvláště to platí o vznešeném oddaném, jako byl Vasudeva, který to ukázal svým praktickým příkladem. Když dával své první dítě Kaṁsovi, který je měl zabít, nebyl nijak znepokojen.