SLOKA 23
kṣut-tṛḍ-vyathāṁ sukhāpekṣāṁ
hitvā tair vraja-vāsibhiḥ
vīkṣyamāṇo dadhārādriṁ
saptāhaṁ nācalat padāt
kṣut — hladu; tṛṭ — a žíznĕ; vyathām — nesnáze; sukha — na vlastní štĕstí; apekṣām — všechny ohledy; hitvā — odkládající; taiḥ — jimi; vraja-vāsibhiḥ — obyvateli Vraji; vīkṣyamāṇaḥ — pozorovaný; dadhāra — držel; adrim — horu; sapta-aham — po sedm dní; na acalat — nepohnul se; padāt — z toho místa.
Pán Kṛṣṇa zapomnĕl na hlad a žízeň a odložil všechny ohledy na vlastní potĕšení. Sedm dní tam stál a držel horu, zatímco lidé z Vraji na Nĕho hledĕli.
Podle Viṣṇu Purāṇy:
vrajaika-vāsibhir harṣa-
vismitākṣair niṛīkṣitaḥ
gopa-gopī-janair hṛṣṭaiḥ
prīti-visphāritekṣaṇaiḥ
saṁstūyamāna-caritaḥ
kṛṣṇaḥ śailam adhārayat
„Pán Kṛṣṇa držel horu zvednutou, zatímco obyvatelé Vraji, kteří mĕli nyní všichni příležitost být s Ním a hledĕli na Nĕj radostnými a užaslými pohledy, opĕvovali Jeho slávu. Všichni pastevci a jejich ženy byli nadšení a z lásky mĕli oči dokořán otevřené.“
Jelikož obyvatelé Vṛndāvanu neustále pili nektar krásy a sladkosti Śrī Kṛṣṇy, necítili hlad, žízeň ani únavu a Pán Kṛṣṇa také zapomnĕl na jídlo, pití a spánek, když hledĕl na jejich nádherné podoby. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura podotýká, že sedm dní nepřetržitého deštĕ z mraků Sāṁvartaka nedokázalo oblast Mathury zaplavit, protože Nejvyšší Pán jednoduše svou energií vodu ihned po dopadu na zem vysoušel. Kṛṣṇovo zvednutí kopce Govardhanu je tedy plné úchvatných podrobností a po tisíce let zůstává jednou z Jeho nejslavnĕjších zábav.