SLOKA 8-11
anucaraiḥ samanuvarṇita-vīrya
ādi-pūruṣa ivācala-bhūtiḥ
vana-caro giri-taṭeṣu carantīr
veṇunāhvayati gāḥ sa yadā hi
vana-latās tarava ātmani viṣṇuṁ
vyañjayantya iva puṣpa-phalāḍhyāḥ
praṇata-bhāra-viṭapā madhu-dhārāḥ
prema-hṛṣṭa-tanavo vavṛṣuḥ sma
darśanīya-tilako vana-mālā-
divya-gandha-tulasī-madhu-mattaiḥ
ali-kulair alaghu gītām abhīṣṭam
ādriyan yarhi sandhita-veṇuḥ
sarasi sārasa-haṁsa-vihaṅgāś
cāru-gītā-hṛta-cetasa etya
harim upāsata te yata-cittā
hanta mīlita-dṛśo dhṛta-maunāḥ
anucaraiḥ — Jeho společníky; samanuvarṇita — podrobnĕ popisované; vīryaḥ — jehož hrdinství; ādi-pūruṣaḥ — původní Pán, Osobnost Božství; iva — jako kdyby; acala — nemĕnný; bhūtiḥ — jehož majestát; vana — po lese; caraḥ — toulající se; giri — kopců; taṭesu — na úbočích; carantīḥ — které se pasou; veṇunā — flétnou; āhvayati — svolává; gāḥ — krávy; saḥ — On; yadā — když; hi — vskutku; vana-latāḥ — lesní liány; taravaḥ — a stromy; ātmani — v sobĕ; viṣṇum — Nejvyššího Pána, Viṣṇua; vyañjayantyaḥ — zjevující; iva — jako kdyby; puṣpa — kvĕty; phala — a plody; āḍhyāḥ — hojnĕ obsypané; praṇata — sklonĕné; bhāra — tíhou; viṭapāḥ — jejichž vĕtve; madhu — sladké mízy; dhārāḥ — proudy; prema — z extatické lásky; hṛṣṭa — zježené chlupy; tanavaḥ — na jejichž tĕlech (kmenech); vavṛṣuḥ sma — pokropily; darśanīya — z osob přitažlivých na pohled; tilakaḥ — nejúžasnĕjší; vana-mālā — na Jeho girlandu z lesních kvĕtů; divya — božská; gandha — jejíž vůnĕ; tulasī — kvĕtů tulasī; madhu — sladkostí medu; mattaiḥ — opojených; ali — včel; kulaiḥ — rojů; alaghu — hlasitý; gītam — zpĕv; abhīṣṭam — žádoucí; ādriyan — vdĕčnĕ oceňující; yarhi — když; sandhita — přiložená; veṇuḥ — Jeho flétna; sarasi — v jezeře; sārasa — jeřábi; haṁsa — labutĕ; vihaṅgāḥ — a další ptáci; cāru — okouzlující; gīta — písní (Jeho flétny); hṛta — unesené; cetasaḥ — jejichž mysli; etya — přicházejícího; harim — Pána Kṛṣṇu; upāsata — uctívají; te — ony; yata — pod vlivem; cittāḥ — jejichž mysli; hanta — ó; mīlita — zavřené; dṛśaḥ — jejich oči; dhṛta — zachovávající; maunāḥ — mlčení.
Kṛṣṇa se toulá po lese ve společnosti svých přátel, kteří živĕ opĕvují slávu Jeho velkolepých činů. Takto se zjevuje jako Nejvyšší Osobnost Božství, projevující svůj nepomíjivý majestát. Když se krávy zatoulají na úbočí kopců a Kṛṣṇa je svolává tóny své flétny, stromy a liány v lese na to odpovídají tím, že jsou natolik obsypané plody a kvĕty, až se zdá, že projevují Pána Viṣṇua ve svých srdcích. Jak se jejich vĕtve tíhou ohýbají k zemi, nitky na jejich kmenech a úponcích jsou zježené extází lásky k Bohu, a stromy i liány vypouštĕjí proudy sladké mízy.
Roje včel, šílících z božské medové vůnĕ kvĕtů tulasī na girlandĕ, kterou má Kṛṣṇa kolem krku, Mu hlasitĕ zpívají, a nejkrásnĕjší ze všech osob vdĕčnĕ oceňuje a chválí jejich píseň tím, že si přikládá flétnu ke rtům a hraje na ni. Okouzlující píseň flétny potom krade mysli jeřábů, labutí a dalších jezerních ptáků. Přicházejí ke Kṛṣṇovi, zavírají oči a za přísného mlčení Ho uctívají tak, že na Nĕho soustředí své vĕdomí v hluboké meditaci.
Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura napsal k tĕmto veršům nĕkolik poučných komentářů. Uvádí přirovnání, že tak jako když vaiṣṇavští hospodáři slyší blížící se saṅkīrtanovou skupinu, cítí extázi a klaní se, cítily stromy a liány ve Vṛndāvanu extázi, když zaslechly Kṛṣṇovu flétnu, a hluboce se svými vĕtvemi a úponky poklonily. Slovo darśanīya-tilaka ve sloce 10 naznačuje nejen to, že Pán je „nejúžasnĕjší (na pohled),“ ale také že se ozdobil přitažlivým načervenalým tilakem z hlíny vṛndāvanského lesa, bohaté na minerály.
Śrīla Viśvanātha Cakravartī rovnĕž poukazuje na to, že i když je tulasī v mnoha ohledech vznešená, není bĕžnĕ považována za zvlášť vonnou rostlinu. Brzy po ránu však tulasī vydává transcendentální vůni, kterou obyčejní lidé nedokáží vnímat, ale transcendentální osobnosti ji plnĕ vnímají. Včely, kterým se dostává té výsady, že mohou poletovat kolem kvĕtinových girland, jež nosí Nejvyšší Osobnost Božství, tuto vůni dozajista cítí, a Śrīla Viśvanātha Cakravartī cituje z Bhāgavatamu (3.15.19), že nejvoňavĕjší rostliny na Vaikuṇṭĕ také oceňují zvláštní kvalifikace Tulasī-devī.
Slovo sandhita-veṇuḥ ve sloce 10 naznačuje, že Pán Kṛṣṇa si přitiskl flétnu pevnĕ ke rtům. A melodie vycházející z této flétny jsou ty nejkouzelnĕjší ze zvuků, jak gopī v této kapitole popisují.