SLOKA 47
mamaiṣa kālo ’jita niṣphalo gato
rājya-śriyonnaddha-madasya bhū-pateḥ
martyātma-buddheḥ suta-dāra-kośa-bhūṣv
āsajjamānasya duranta-cintayā
mama — můj; eṣaḥ — tento; kālaḥ — čas; ajita — ó nepřemožitelný; niṣphalaḥ — zbytečnĕ; gataḥ — uplynulý; rājya — královstvím; śriyā — a majestátem; unnaddha — vzrůstající; madasya — jehož opojení; bhūpateḥ — král Zemĕ; martya — smrtelné tĕlo; ātma — za vlastní já; buddheḥ — jehož mentalita; suta — k dĕtem; dāra — manželkám; kośa — pokladnici; bhūṣu — a půdĕ; āsajjamānasya — upínající se; duranta — nekonečnou; cintayā — s úzkostí.
Promarnil jsem celou tu dobu, ó nepřemožitelný, stále vĕtším opájením se svým panstvím a majestátem pozemského krále. Mylnĕ jsem pokládal smrtelné tĕlo za vlastní já, přilnul jsem k dĕtem, manželkám, pokladnici a půdĕ, a tak jsem trpĕl nekonečnou úzkostí.
Mucukunda v předchozím verši zavrhl ty, kdo zneužívají cenného lidského tĕla ke svĕtským účelům, a nyní připouští, že on sám patří do této kategorie. Chce inteligentnĕ využít Pánovy společnosti a stát se jednou provždy čistým oddaným.