SLOKA 39
yathaiva sūryaḥ pihitaś chāyayā svayā
chāyāṁ ca rūpāṇi ca sañcakāsti
evaṁ guṇenāpihito guṇāṁs tvam
ātma-pradīpo guṇinaś ca bhūman
yathā eva — tak jako; sūryaḥ — slunce; pihitaḥ — zahalené; chāyayā — stínem; svayā — svým vlastním; chāyām — stín; ca — a; rūpāṇi — viditelné podoby; ca — také; sañcakāsti — osvĕtluje; evam — podobnĕ; guṇena — hmotnou kvalitou (falešného ega); apihitaḥ — zahalené; guṇān — kvality hmoty; tvam — Ty; ātma-pradīpaḥ — vydávající vlastní záři; guṇinaḥ — majitelé tĕchto kvalit (živé bytosti); ca — a; bhūman — ó všemocný.
Ó všemocný, tak jako slunce, třebaže skryté za mrakem, osvĕtluje mrak a také všechny ostatní viditelné podoby, Ty, ačkoliv skrytý hmotnými kvalitami, vydáváš vlastní záři, a tak zjevuješ všechny tyto kvality, spolu se živými bytostmi, které je vlastní.
Zde Pán Śiva dále objasňuje myšlenku vyjádřenou v posledních dvou řádcích předchozího verše. Analogie mraků a slunce je vhodná. Slunce svou energií vytváří mraky, které zahalují náš pohled na slunce. A přesto je to slunce, co nám dovoluje vidĕt mraky i všechny ostatní vĕci. Podobnĕ Pán expanduje svou energii klamu, a tak nám brání Ho přímo vidĕt. A přesto je to samotný Bůh, kdo nám odhaluje svou zahalující energii – hmotný svĕt – a je tedy ātma-pradīpa, „vydávající vlastní záři“. Je to skutečnost Jeho existence, co činí všechny vĕci viditelnými.