SLOKA 12
nāgnir na sūryo na ca candra-tārakā
na bhūr jalaṁ khaṁ śvasano ’tha vāṅ manaḥ
upāsitā bheda-kṛto haranty aghaṁ
vipaścito ghnanti muhūrta-sevayā
na — ne; agniḥ — oheň; na — ne; sūryaḥ — Slunce; na — ne; ca — a; candra — Mĕsíc; tārakāḥ — a hvĕzdy; na — ne; bhūḥ — zemĕ; jalam — voda; kham — éter; śvasanaḥ — dech; atha — nebo; vāk — řeč; manaḥ — a mysl; upāsitāḥ — uctívané; bheda — rozdíly (mezi sebou samým a jinými živými bytostmi); kṛtaḥ — toho, kdo vytváří; haranti — odebírají; agham — hříchy; vipaścitaḥ — moudří lidé; ghnanti — ničí; muhūrta — v rozsahu minut; sevayā — díky službĕ.
Ani polobozi vládnoucí ohni, Slunci, Mĕsíci a hvĕzdám, ani ti, kteří mají na starost zemi, vodu, éter, vzduch, řeč a mysl, neodstraňují skutečnĕ hříchy tĕch, kdo je uctívají, kteří nepřestávají vidĕt ve všem duality. Moudří mudrci však ničí hříchy kohokoliv, kdo jim s úctou slouží byť jen pár chvil.
Nevyzrálý oddaný Nejvyššího Pána nĕkdy vidí jako božské jen Božstvo Pána a vše ostatní vidí jako hmotné – i Pánovy důvĕrné služebníky. Přesto je však tento oddaný v lepším postavení než materialističtí uctívači polobohů, protože uznává svrchovanost Pána Viṣṇua, a tudíž si zaslouží patřičnou úctu.
V tomto verši se tomu, kdo chce jít dál a překonat nejnižší stádia oddanosti, doporučuje společnost pokročilých mudrců, buď přímo, nebo skrze naslouchání jejich pokynům. Začínající oddaný se možná již nedopouští očividnĕjších hříchů v podobĕ násilí vůči nevinným tvorům a vlastnímu tĕlu a mysli, ale dokud na cestĕ oddanosti velmi nepokročí, musí stále bojovat se subtilnĕjšími nečistotami, které se projevují jako pýcha, neúcta ke vznešeným vaiṣṇavům a nedostatek soucitu vůči trpícím bytostem. Nejlepším lékem na tyto příznaky nezralosti je naslouchat čistým vaiṣṇavům, projevovat jim úctu a pomáhat jim v práci při zachraňování pokleslých podmínĕných duší.