SLOKA 12
ācāryo ’raṇir ādyaḥ syād
ante-vāsy uttarāraṇiḥ
tat-sandhānaṁ pravacanaṁ
vidyā-sandhiḥ sukhāvahaḥ
ācāryaḥ — duchovní učitel; araṇiḥ — posvátné dřevo používané na rozdĕlávání obĕtního ohnĕ; ādyaḥ — držené zespod; syāt — má být považován; ante-vāsī — žák; uttara — nahoře; araṇiḥ — zapalovací dřevo; tat-sandhānam — kus uprostřed, který spojuje horní a spodní dřevo; pravacanam — pokyny; vidyā — transcendentální poznání; sandhiḥ — jako oheň, který vzniká třením a šíří se ve dřevĕ; sukha — štĕstí; āvahaḥ — přinášející.
Duchovního učitele je možné přirovnat ke spodnímu zapalovacímu kusu dřeva, žáka k hornímu a pokyny, které guru udílí, ke třetímu kusu mezi nimi. Transcendentální poznání předávané od gurua k žákovi se přirovnává k ohni, jenž vzniká z jejich kontaktu, spaluje na popel temnotu nevĕdomosti a přináší guruovi i žákovi velké štĕstí.
Když je temnota nevĕdomosti spálená na popel, končí i nebezpečný život v nevĕdomosti a živá bytost může s úplným poznáním usilovat o svůj pravý vlastní zájem. Slovo ādyaḥ v tomto verši znamená „původní“ a označuje duchovního učitele, který je přirovnán k posvátnému zapalovacímu dřevu drženému zespod. Od duchovního učitele se k žákovi jako oheň šíří transcendentální poznání. Tak jako tření mezi dvĕma kusy palivového dřeva vytváří oheň, správný styk mezi duchovním učitelem, který je představitelem Kṛṣṇy, a upřímným žákem vytváří oheň poznání. Když žák přijme útočištĕ u lotosových nohou duchovního mistra, automaticky získá dokonalé poznání o své původní, duchovní podobĕ.