SLOKA 14-16
athaiṣām karma-kartṝṇāṁ
bhoktṝṇāṁ sukha-duḥkhayoḥ
nānātvam atha nityatvaṁ
loka-kālāgamātmanām
manyase sarva-bhāvānāṁ
saṁsthā hy autpattikī yathā
tat-tad-ākṛti-bhedena
jāyate bhidyate ca dhīḥ
evam apy aṅga sarveṣāṁ
dehināṁ deha-yogataḥ
kālāvayavataḥ santi
bhāvā janmādayo ’sakṛt
atha — takto; eṣām — tĕch; karma — plodonosných činností; kartṝṇām — konatelů; bhoktṝṇām — poživatelů; sukha-duḥkhayoḥ — štĕstí a neštĕstí; nānātvam — rozmanitost; atha — navíc; nityatvam — trvalá existence; loka — materialistického svĕta; kāla — hmotný čas; āgama — védské texty doporučující plodonosné jednání; ātmanām — a vlastní já; manyase — pokud si myslíš; sarva — všech; bhāvānām — hmotných objektů; saṁsthā — skutečná situace; hi — jistĕ; autpattikī — původní; yathā — jako; tat-tat — všech objektů; ākṛti — jejich podob; bhedena — na základĕ rozdílu; jāyate — rodí se; bhidyate — a mĕní se; ca — také; dhīḥ — inteligence či poznání; evam — takto; api — i když; aṅga — ó Uddhavo; sarveṣām — všech; dehinām — vtĕlených bytostí; deha-yogataḥ — kvůli styku s hmotným tĕlem; kāla — času; avayavataḥ — kvůli částem či dílům; santi — jsou; bhāvāḥ — stavy existence; janma — zrození; ādayaḥ — a tak dále; asakṛt — neustále.
Takto jsem ti vysvĕtlil dokonalé poznání, Můj milý Uddhavo. Určití filozofové ale zpochybňují Mé závĕry. Říkají, že pro živou bytost je plodonosné jednání přirozené a že zakouší štĕstí i neštĕstí plynoucí z jejích činností. Podle této materialistické filozofie jsou svĕt, čas, zjevená písma i vlastní já rozmanité a vĕčné skutečnosti existující v nepřetržitém toku promĕn. Poznání navíc nemůže být jediné nebo vĕčné, protože vzniká z různých a mĕnících se podob objektů, a tím pádem podléhá neustálým zmĕnám. I když přijmeš tuto filozofii, Můj milý Uddhavo, neustálý kolobĕh zrození, smrti, stáří a nemoci bude pokračovat, neboť všechny živé bytosti musí přijmout hmotné tĕlo, které podléhá vlivu času.
V tomto verši podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura říká Pán Kṛṣṇa Uddhavovi toto: „Můj milý Uddhavo, v pokynech které jsem ti právĕ udĕlil, jsem jasnĕ stanovil skutečný cíl života. Nĕkteří lidé však Mým závĕrům odporují, zvláštĕ následovníci Kaviho Jaiminiho. Pokud se ti zamlouvá jejich pochopení a Mé pokyny nepřijímáš, poslechni si prosím následující vysvĕtlení.
Podle Jaiminiho stoupenců je živá bytost původnĕ a přirozenĕ konatelem plodonosných činností a její štĕstí či neštĕstí je výsledkem jejích vlastních činů. Svĕt, ve kterém živé bytosti nacházejí svůj požitek, čas, bĕhem kterého si užívají, zjevená písma, která vysvĕtlují, jak požitek získat, i subtilní tĕla, skrze nĕž požitek prociťují, existují nejen v mnoha různých podobách, ale také vĕčnĕ.
Živá bytost se nemusí odpoutávat od hmotného smyslového požitku ani tím, že vidí dočasnost individuálních hmotných objektů a situací, ani tím, že vidí hmotný svĕt jako iluzorní stvoření (māyu). Podle této materialistické filozofie jsou hmotné objekty jako girlandy, santálová pasta či krásné ženy dočasné ve svých konkrétních projevech, ale existují trvale v přirozeném toku vzniků a zániků. Jinak řečeno, i když je podoba určité ženy dočasná, krásné ženy budou v hmotném svĕtĕ vĕčnĕ. Díky pečlivému konání plodonosných obřadů podle náboženských textů si může kdokoliv udržovat příjemný styk se ženami a bohatstvím život za životem. Tak bude jeho smyslový požitek vĕčný.
Filozofové Jaiminiho školy dále říkají, že nikdy nebyla doba, kdy svĕt neexistoval tak, jak existuje dnes, což naznačuje, že neexistuje nejvyšší vládce, který by ho stvořil. Prohlašují, že řád tohoto svĕta je skutečný a správný, a proto není iluzorní. Dále říkají, že neexistuje vĕčné poznání o původní, trvalé podobĕ duše. V podstatĕ tvrdí, že poznání nevzniká z nĕjaké absolutní pravdy, ale z rozdílů mezi hmotnými objekty. Proto poznání není vĕčné a podléhá zmĕnám. Za tímto výrokem se skrývá domnĕnka, že neexistuje duchovní duše, která má vĕčné a trvalé poznání o jediné nemĕnné realitĕ. Naopak je přirozeností vĕdomí či poznání, že se neustále mĕní. Zároveň však říkají, že trvale promĕnlivá povaha vĕdomí nevyvrací vĕčnost. Vĕdomí podle nich existuje stále, jen ne ve stejné podobĕ.
Následovníci Jaiminiho tedy docházejí k závĕru, že promĕnlivost poznání neznamená, že nemůže být vĕčné; prohlašují, že poznání vĕčnĕ existuje ve stavu neustálých zmĕn. Proto se přirozenĕ dostávají na cestu usmĕrnĕného smyslového požitku, a ne na cestu odříkání, protože ve stavu mukti neboli osvobození by živá bytost nemĕla žádné hmotné smysly, a tak by nebylo možné, aby se mĕnilo její hmotné chápání. Tito materialističtí filozofové si myslí, že dosažení nemĕnného stavu mukti by zastavilo či ochromilo přirozené činnosti živé bytosti, a proto by nebylo v jejím zájmu. Cesta nivṛtti (smĕřující k odříkání a transcendování hmotného svĕta) se jim přirozenĕ nezamlouvá. I když bychom pro účely diskuse uznali právoplatnost této materialistické filozofie, můžeme snadno ukázat, že cesta usmĕrnĕného smyslového požitku přináší živé bytosti mnoho nežádoucích a strastiplných výsledků. Takže i z materialistického pohledu je odpoutanost žádoucí. Hmotný čas se dĕlí do různých úseků, jako jsou dny, mĕsíce a roky a opakovanĕ nutí živou bytost podstupovat bolesti zrození, smrti, stáří a nemoci. To, že se tato skutečná utrpení vyskytují všude ve vesmíru, je dobře známo.“ Takto Pán Kṛṣṇa Uddhavovi ukázal nedostatky materialistické filozofie, uvádí Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura.
Můžeme ještĕ ujasnit, že ten, kdo nerozumnĕ přijímá ateistickou filozofii Jaiminiho a jeho nesčetných moderních následovníků, zůstane trvale zapletený v mukách zrození, smrti, stáří a nemoci. Tato falešná ateistická filozofie podporuje hmotné uspokojení jako jediný logický cíl života, ale živá bytost se při usmĕrnĕném uspokojování smyslů nevyhnutelnĕ dopustí chyb a nakonec půjde do pekla. Nejvyšší Osobnost Božství Pán Kṛṣṇa osobnĕ říká Uddhavovi, že tato materialistická filozofie je chybná a skutečného vlastního zájmu živé bytosti se netýká.