SLOKA 18
na dehināṁ sukhaṁ kiñcid
vidyate viduṣām api
tathā ca duḥkhaṁ mūḍhānāṁ
vṛthāhaṅkaraṇaṁ param
na — ne; dehinām — vtĕlených bytostí; sukham — štĕstí; kiñcit — nĕjaké; vidyate — je; viduṣām — inteligentních; api — dokonce; tathā — podobnĕ; ca — také; duḥkham — neštĕstí; mūḍhānām — velkých hlupáků; vṛthā — zbytečné; ahaṅkaraṇam — falešné ego; param — jen, zcela.
V hmotném svĕtĕ je vidĕt, že nĕkdy ani inteligentní človĕk není šťastný a dokonce i velký hlupák nĕkdy šťastný je. Představa, že dovedné provádĕní hmotných činností zaručí štĕstí, je jen planým projevem falešného ega.
Může se vyskytnout námitka, že inteligentní človĕk dokáže provádĕt zbožné činnosti v hmotném svĕtĕ tak dobře, že nikdy nemusí trpĕt, protože neštĕstí je výsledkem hříšného, bezbožného jednání. Často však vidíme, jak i zbožní a inteligentní lidé velmi trpí, jelikož se jim nĕkdy nepodaří splnit své povinnosti a jindy vĕdomky či nevĕdomky spáchají nĕco zakázaného. Tímto argumentem Pán vyvrací teorii, že díky hmotné zbožnosti samotné může človĕk zůstat trvale šťastný bez vĕdomí Kṛṣṇy.
Na druhou stranu vidíme, že i ti nejhloupĕjší a nejhříšnĕjší lidé nĕkdy zažívají štĕstí, protože i osoby plnĕ oddané hříšnému životu nĕkdy shodnou okolností vykonají zbožné činnosti, když neúmyslnĕ cestují přes svaté místo nebo pomáhají nĕjakému svĕtci. Hmotné stvoření Boha je tak složité a matoucí, že i lidé zasvĕcení zbožnosti nĕkdy hřeší a lidé propadlí hříšnému životu nĕkdy jednají zbožnĕ. Proto v hmotném svĕtĕ nenacházíme absolutní štĕstí ani neštĕstí. Každá podmínĕná duše se spíše vznáší ve zmatku, bez dokonalého poznání. Zbožnost a hříšnost jsou relativní hmotné koncepty, které poskytují relativní štĕstí a neštĕstí. Absolutní štĕstí lze zažívat na duchovní úrovni plného vĕdomí Kṛṣṇy neboli lásky k Bohu. Hmotný život je tedy vždy nejasný a relativní, kdežto vĕdomí Kṛṣṇy představuje skutečnou úroveň dokonalého štĕstí.