SLOKA 20
ko ’nv arthaḥ sukhayaty enaṁ
kāmo vā mṛtyur antike
āghātaṁ nīyamānasya
vadhyasyeva na tuṣṭi-daḥ
kaḥ — jaký; nu — jistĕ; arthaḥ — hmotný objekt; sukhayati — poskytuje štĕstí; enam — osobĕ; kāmaḥ — smyslový požitek získaný z hmotných vĕcí; vā — nebo; mṛtyuḥ — smrt; antike — stojící poblíž; āghātam — na popravištĕ; nīyamānasya — toho, kdo je veden; vadhyasya — toho, kdo má být popraven; iva — jako; na — vůbec ne; tuṣṭi-daḥ — dává uspokojení.
Smrt není vůbec příjemná a každý je v úplnĕ stejné situaci jako odsouzenec, kterého vedou na popravištĕ. Jaké štĕstí tedy mohou lidé získat z hmotných objektů nebo z požitku, který skýtají?
Na celém svĕtĕ je zvykem předložit odsouzenci na smrt bohaté poslední jídlo. Pro odsouzence je ale tato hostina mrazivou připomínkou blížící se smrti, takže si na ní nemůže pochutnat. Podobnĕ nemůže být žádný rozumný človĕk spokojený v hmotném životĕ, protože smrt stojí poblíž a každým okamžikem může udeřit. Tĕžko může nĕkdo sedĕt v klidu doma v obýváku a dívat se na televizi nebo si číst knihu, má-li vedle sebe smrtelnĕ jedovatého hada, jehož jedové zuby se mu mohou každým okamžikem zakousnout do masa. Podobnĕ nemůže být človĕk nadšený a dokonce ani klidný v hmotném životĕ, není-li více či ménĕ blázen. Poznání, že smrt je nevyhnutelná, by v každém mĕlo posilovat odhodlání k duchovnímu životu.