SLOKA 3
suptasya viṣayāloko
dhyāyato vā manorathaḥ
nānātmakatvād viphalas
tathā bhedātma-dhīr guṇaiḥ
suptasya — toho, kdo spí; viṣaya — smyslového požitku; ālokaḥ — vidĕní; dhyāyataḥ — toho, kdo medituje; vā — nebo; manaḥ-rathaḥ — pouhý výtvor mysli; nānā — velké rozmanitosti; ātmakatvāt — jelikož má povahu; viphalaḥ — nevedoucí k pravé dokonalosti; tathā — takto; bheda-ātma — v tom, co je oddĕlené podstaty; dhīḥ — inteligence; guṇaiḥ — prostřednictvím hmotných smyslů.
Spící človĕk může ve snu vidĕt mnoho objektů smyslového požitku, ale tyto příjemné vĕci jsou jen výtvory mysli, a proto jsou z konečného hlediska k ničemu. Také živá bytost, která spí co se týče své duchovní totožnosti, vidí mnoho smyslových objektů, ale tyto nesčetné objekty dočasného uspokojení jsou výtvory Pánovy matoucí energie a nejsou trvalé. Ten, kdo o nich na popud smyslů medituje, používá svou inteligenci zbytečnĕ.
Jelikož jsou plody hmotných činností dočasné, v konečném smyslu nezáleží na tom, zda je človĕk získá nebo ne; výsledek bude nakonec stejný. Materialistické činnosti nemohou nikdy zajistit nejvyšší dokonalost života, vĕdomí Kṛṣṇy. Hmotná inteligence pobízená smysly silnĕ touží po smyslovém požitku. Zde je řečeno (bhedātma-dhīḥ), že tato inteligence človĕka ve skutečnosti oddĕluje od jeho pravého vlastního zájmu. Je pohroužená v posuzování toho, co je hmotnĕ příznivé a co nepříznivé, a tak se rozvĕtvuje v honbĕ za hmotným pokrokem nesčetnĕ mnoha druhů. Tato rozvĕtvená inteligence je chabá a nedokáže poznat Absolutní Pravdu, Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇu. Pánovi oddaní zato mají inteligenci upnutou na jediný bod, kterým je Pán Kṛṣṇa. Meditují o Pánovĕ podobĕ, vlastnostech, zábavách a oddaných, a tak jejich inteligence není nikdy od Absolutní Pravdy oddĕlená. Bhagavad-gītā (2.41) uvádí:
vyavasāyātmikā buddhir
ekeha kuru-nandana
bahu-śākhā hy anantaś ca
buddhayo 'vyavasāyinām
„Ti, kdo kráčejí touto cestou, jsou rozhodní a mají jediný cíl. Ó milované dítĕ Kuruů, inteligence nerozhodných je rozvĕtvená.“
Pokud si človĕk není vĕdom Kṛṣṇy, nadarmo sní, aniž by chápal své vĕčné postavení. Hmotná inteligence bude vždy vymýšlet nové způsoby, jak dosáhnout štĕstí, a tak človĕk skáče od jednoho neplodného plánu na uspokojení smyslů ke druhému, a přitom ignoruje jednoduchou skutečnost, že všechny hmotné vĕci jsou dočasné a zmizí. Tak se jeho inteligence nakazí hmotným chtíčem a chamtivostí a takto nakažená inteligence ho nemůže dovést k pravému cíli života. Mĕl by naslouchat pravému duchovnímu mistrovi, jehož inteligence je čistá, a pak dospĕje k vĕdomí Kṛṣṇy, nejvyšší dokonalosti života.