SLOKA 4
nivṛttaṁ karma seveta
pravṛttaṁ mat-paras tyajet
jijñāsāyāṁ sampravṛtto
nādriyet karma-codanām
nivṛttam — usmĕrňující povinnosti; karma — tyto činnosti; seveta — mĕl by dĕlat; pravṛttam — činností pro uspokojování smyslů; mat-paraḥ — ten, kdo je Mi odevzdaný; tyajet — mĕl by zanechat; jijñāsāyām — hledáním duchovní pravdy; sampravṛttaḥ — dokonale zamĕstnaný; na — ne; ādriyet — mĕl by přijímat; karma — jakékoliv hmotné jednání; codanām — pokyny řídící.
Ten, kdo si Mĕ v mysli stanovil za cíl svého života, by mĕl zanechat činností určených k uspokojování smyslů a místo toho jednat podle usmĕrňujících zásad vedoucích k pokroku. Když se ale plnĕ vĕnuje hledání konečné pravdy o duši, nemĕl by přijímat pokyny písem řídící plodonosné jednání.
Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvĕtluje, že slova jijñāsāyāṁ sampravṛttaḥ se vztahují na toho, kdo je yoga-ārūḍha, pokročilý v praktikování yogy. V Bhagavad-gītĕ (6.3-4) je uvedeno:
ārurukṣor muner yogaṁ
karma kāraṇam ucyate
yogārūḍhasya tasyaiva
śamaḥ kāraṇam ucyate
yadā hi nendriyārtheṣu
na karmasv anuṣajjate
sarva-saṅkalpa-sannyāsī
yogārūḍhas tadocyate
„Je řečeno, že pro začátečníka v osmistupňovém systému yogy je prostředkem činnost a pro toho, kdo je v yoze již pokročilý, je prostředkem ukončení všech hmotných činností. O tom, kdo se zřekl všech hmotných tužeb a neusiluje o smyslový požitek ani se nevĕnuje plodonosným činnostem, se říká, že je pokročilý v yoze.“ Jako příklad lze uvést, že bĕžný muž se snaží užívat si společnosti žen kvůli hmotného smyslovému požitku. To se nazývá pravṛtta-karma, cesta uspokojování smyslů. Zbožnĕ jednající muž se také tĕší ze společnosti ženy, ale podle usmĕrňujících zásad varṇāśramského systému. Kdo je však plnĕ pohroužený v duchovním pokroku, se nakonec zřekne všeho smyslového požitku pocházejícího ze styků s opačným pohlavím, nedovoleného i usmĕrnĕného. Podobnĕ človĕk ve stádiu pravṛtta-karmy, bĕžného uspokojování smyslů, jí cokoliv, co je příjemné jeho jazyku. Materialistický oddaný oproti tomu nĕkdy vaří bohatá jídla a obĕtuje je Božstvu, ne pro Pánovo uspokojení, ale hlavnĕ aby uspokojil vlastní jazyk a břicho. Ten, kdo je sampravṛtta, plnĕ zamĕstnaný rozvojem duchovního vĕdomí, však nikdy nechce jen uspokojovat svůj jazyk. Vyhýbá se obyčejným jídlům, které připravují materialističtí lidé, a jen proto, aby udržoval své tĕlo schopné služby Kṛṣṇovi, jí skrovné množství jídla, které se nejprve obĕtovalo Božstvu pro Pánovo potĕšení.
Proces duchovní realizace postupnĕ přivádí podmínĕnou duši z nejnižší úrovnĕ materialistického vĕdomí do stavu úplného pohroužení v láskyplné službĕ Osobnosti Božství. Začínající oddaný se učí zapojovat své sklony k vyhledávání požitku tak, že plody svých činností nejprve obĕtuje Pánu. V pokročilém stádiu ho však už nic nepobízí k plodonosnému jednání (karma-codanām) a jen slouží Pánu s láskou, bez jakýchkoliv sobeckých cílů. Po odříkavém sannyāsīm nebo dokonce ani po odříkavém hospodáři, kteří káží nauku o vĕdomí Kṛṣṇy, se například nevyžaduje, aby plnili všechny pokyny řídící uspokojování smyslů v rodinném životĕ. Každá lidská bytost by nakonec mĕla přijmout transcendentální povinnosti v rámci rozvoje vĕdomí Kṛṣṇy. Místo plnĕní svých vlastních tužeb a následného obĕtování výsledků Kṛṣṇovi by mĕl oddaný plnĕ a přímo tĕšit Pána podle Jeho důvĕrných přání.
Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura je z konečného hlediska každý pokus užívat si hmotného svĕta, ať zbožnĕ či bezbožnĕ, plný protikladů. Je třeba dospĕt na úroveň prostou tužeb, k čisté lásce k Bohu, a tak vyřešit všechny životní problémy.