SLOKA 8
vilakṣaṇaḥ sthūla-sūkṣmād
dehād ātmekṣitā sva-dṛk
yathāgnir dāruṇo dāhyād
dāhako ’nyaḥ prakāśakaḥ
vilakṣaṇaḥ — s různými charakteristikami; sthūla — od hrubohmotného; sūkṣmāt — a jemnohmotného; dehāt — od tĕla; ātmā — duchovní duše; īkṣitā — pozorovatel; sva-dṛk — sama sebou osvícená; yathā — jako; agniḥ — oheň; dāruṇaḥ — od dřeva; dāhyāt — od toho, co má být spáleno; dāhakaḥ — to, co spaluje; anyaḥ — jiné; prakāśakaḥ — to, co osvĕtluje.
Tak jako se oheň, který spaluje a osvĕtluje, liší od dřeva, které má být spáleno, aby dalo svĕtlo, pozorovatel v tĕle, duchovní duše osvícená sama sebou, se liší od hmotného tĕla, které má být osvĕtlené vĕdomím. Duše a tĕlo tedy mají různé charakteristiky a jsou to oddĕlená jsoucna.
V tomto verši je analyticky ukázáno, že bychom nikdy nemĕli mylnĕ ztotožňovat vlastní já s hmotným tĕlem. Toto chybné chápání vlastní totožnosti se nazývá falešné ego neboli hmotná iluze. Nĕkdo může položit následující otázku: Bĕžnĕ je známé, že osvícení poskytuje podmínĕné duši Nejvyšší Osobnost Božství. Proč se tedy v tomto verši objevuje pojem sva-dṛk, „osvícená sama sebou“? Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvĕtluje, že Nejvyšší Osobnost Božství sice dodává živé bytosti vĕdomí, ale živá bytost obdařená Pánovou energií má sama schopnost oživit a rozšířit své čisté vĕdomí. Proto je možné ji v druhotném smyslu považovat za osvícenou sebou samotnou. Jako příklad mohou posloužit zlaté či stříbrné bánĕ, které zářivĕ odrážejí sluneční paprsky. Svĕtlo pochází od slunce, ale za příčinu zářivého odrazu je možné pokládat i přirozené vlastnosti zlata a stříbra, neboť jiné látky nejsou způsobilé k tomu, aby sluneční svĕtlo odrážely. Podobnĕ je možné duchovní duši považovat za sva-dṛk, osvícenou sebou samotnou, neboť její vlastnosti jí umožňují zářivĕ odrážet energii Osobnosti Božství, a tak osvĕtlovat svoje postavení, stejnĕ jako zlaté či stříbrné bánĕ září díky svým zrcadlícím schopnostem.
Různé charakteristiky tĕla a duše tento verš ilustruje pĕkným příkladem. Oheň, který spaluje a osvĕtluje, se vždy liší od toho, co je spalováno, aby se získalo svĕtlo. Dá se však říct, že oheň je ve dřevĕ přítomný v neprojevené podobĕ. Také duše je bĕhem podmínĕného života v nevĕdomosti v tĕle přítomná, byť neprojevená. Osvícený stav živé bytosti lze přirovnat k zapalování ohnĕ ve dřevĕ. Tak jako oheň rychle spálí dřevo na popel, osvícená duše spálí na popel temnotu nevĕdomosti. Jsme si vĕdomi svého tĕla – dá se tedy říct, že tĕlo je osvĕtlené vĕdomím, které je energií či příznakem duše. Pokládat tĕlo a duši za totéž je stejnĕ pošetilé jako považovat za totéž oheň a dřevo. To, že za určitých okolností vzniká mezi ohnĕm a dřevem i mezi duší a tĕlem blízké spojení, nic nemĕní na skutečnosti, že oheň se od dřeva liší a také duše se vždy liší od tĕla.