SLOKA 10
rāmeṇa sārdhaṁ mathurāṁ praṇīte
śvāphalkinā mayy anurakta-cittāḥ
vigāḍha-bhāvena na me viyoga-
tīvrādhayo ’nyaṁ dadṛśuḥ sukhāya
rāmeṇa — s Balarāmou; sārdham — s; mathurām — do mĕsta Mathury; praṇīte — když jsem byl přivezen; śvāphalkinā — Akrūrou; mayi — Já; anurakta — neustále připoutané; cittāḥ — ti, jejichž vĕdomí bylo; vigāḍha — nesmírnĕ hlubokou; bhāvena — láskou; na — ne; me — než Mĕ; viyoga — odloučení; tīvra — intenzívní; ādhayaḥ — kdo zažívali mentální tíseň, úzkost; anyam — nĕco jiného; dadṛśuḥ — vidĕli; sukhāya — co by je mohlo učinit šťastnými.
Obyvatelé Vṛndāvanu v čele s gopīmi ke Mnĕ byli vždy naprosto připoutaní tou nejhlubší láskou. Když tedy Můj strýc Akrūra převezl Mého bratra Balarāmu a Mĕ do mĕsta Mathury, vṛndāvanští obyvatelé trpĕli nesmírnou mentální tísní z odloučení ode Mne a nenacházeli žádný jiný zdroj štĕstí.
Tento verš popisuje zvláštĕ pocity vṛndāvanských gopī, pasaček krav. Zde Pán Kṛṣṇa vyjevuje jejich lásku k Nĕmu, která nemá obdoby. Desátý zpĕv líčí, jak Kṛṣṇův strýc Akrūra, jehož poslal Kaṁsa, přijel do Vṛndāvanu a odvezl Kṛṣṇu a Balarāmu s sebou do Mathury na zápasnické klání. Gopī Pána Kṛṣṇu tolik milovaly, že v Jeho nepřítomnosti bylo jejich vĕdomí zcela pohroužené v duchovní lásce. Proto je jejich vĕdomí Kṛṣṇy pokládáno za nejvyšší dokonalost života. Neustále očekávaly, že Pán Kṛṣṇa dokončí svou práci v podobĕ zabíjení démonů a vrátí se k nim, a jejich úzkost byla tedy nesmírnĕ dojemným, srdcervoucím projevem lásky. Pokud nĕkdo touží po pravém štĕstí, musí se vĕnovat oddané službĕ Pánu v náladĕ gopī a vzdát všeho pro potĕšení Nejvyššího Pána.