SLOKA 12
tā nāvidan mayy anuṣaṅga-baddha-
dhiyaḥ svam ātmānam adas tathedam
yathā samādhau munayo ’bdhi-toye
nadyaḥ praviṣṭā iva nāma-rūpe
tāḥ — ony (gopī); na — ne; avidan — byly si vĕdomé; mayi — ve Mnĕ; anuṣaṅga — důvĕrným stykem; baddha — spoutané; dhiyaḥ — jejich vĕdomí; svam — svého; ātmānam — tĕla či vlastního já; adaḥ — nĕco vzdáleného; tathā — takto považující; idam — to, co je velmi blízké; yathā — tak jako; samādhau — do yoga-samādhi; munayaḥ — velcí mudrci; abdhi — oceánu; toye — do vody; nadyaḥ — řeky; praviṣṭāḥ — když vstoupily; iva — jako; nāma — jména; rūpe — a podoby.
Můj milý Uddhavo, tak jako se velcí mudrci v yogovém transu noří do seberealizace, jako když se řeky vlévají do oceánu, a proto nevnímají hmotná jména a podoby, gopī ve Vṛndāvanu byly v myslích bezezbytku připoutané ke Mnĕ, takže ani nedokázaly myslet na svá vlastní tĕla, na tento svĕt nebo na své budoucí životy. Celé jejich vĕdomí bylo jednoduše spoutané ve Mnĕ.
Slova svam ātmānam adas tathedam vyjadřují, že obyčejným lidem je sice vlastní tĕlo tím nejbližším a nejdražším, co mají, ale gopīm jejich tĕla připadala jako nĕco vzdáleného, tak jako yogī v samādhi neboli transu pokládá za velmi vzdálené obyčejné vĕci kolem svého fyzického tĕla nebo i toto tĕlo samotné. Když Kṛṣṇa hrál pozdĕ v noci na flétnu, gopī ihned úplnĕ zapomnĕly na své takzvané manžely a dĕti a vydaly se do lesa s Pánem Kṛṣṇou tancovat. Tyto ožehavé body jasnĕ vysvĕtluje Śrī Śrīmad A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda v knize Kṛṣṇa. Základní vysvĕtlení zní, že Pán Kṛṣṇa je zdrojem všeho a gopī jsou Jeho osobní energií. Pokud má tedy všemocný Pán, Osobnost Božství, milostný pomĕr se svou vlastní projevenou energií, gopīmi, které jsou shodou okolností ty nejkrásnĕjší dívky v Božím stvoření, není to nic rozporuplného ani nemravného.
Gopī nejsou obĕti klamu, neboť jsou tak zaujaté Pánem Kṛṣṇou, že nemají zájem myslet na cokoliv jiného. Jelikož v tĕle Pána Kṛṣṇy se nachází vše, co existuje, gopī o nic nepřicházejí, když se soustředí na Pána. Je povahou velmi hluboké lásky nevšímat si ničeho než svého milovaného protĕjšku. V hmotném svĕtĕ, kde se snažíme milovat omezené, dočasné objekty, jako je náš národ, rodina či vlastní tĕlo, je však přehlížení jiných objektů nevĕdomostí. Pokud se však naše láska intenzívnĕ soustředí na Nejvyšší Osobnost Božství, původ všeho, nelze to považovat za nevĕdomost či omezenost.
Příklad mudrců v samādhi je zde uveden jen pro ilustraci výlučného soustředĕní se na jediný cíl. Jinak se vůbec nedá srovnávat extatická láska gopī se suchopárnou meditací yogīch, kteří se jen snaží pochopit, že se liší od svých hmotných tĕl. Jelikož gopī nemají hmotná tĕla, od kterých by se odpoutaly, a osobnĕ tančily a objímaly se s Absolutní Pravdou, jejich vznešené postavení je s postavením obyčejných yogīch naprosto nesrovnatelné. Je řečeno, že blaženost z realizace neosobního Brahmanu nelze přirovnat ani k nepatrné kapce z blaženého oceánu lásky ke Kṛṣṇovi. Důvĕrná připoutanost je jako silný provaz, který svazuje mysl a srdce. V hmotném životĕ jsme připoutaní k tomu, co je dočasné a klamné, a proto nám tato pouta v srdci působí velkou bolest. Pokud ale své mysli a srdce připoutáme k vĕčnému Pánu Kṛṣṇovi, zdroji veškeré radosti a krásy, naše srdce se pak bezmeznĕ zvĕtší v oceánu transcendentální blaženosti.
Rozumí se, že gopī nijak netíhly k neosobní meditaci, při které se popírá realita rozmanitého stvoření. Gopī nic nepopíraly – jen milovaly Kṛṣṇu a na nic jiného nemĕly pomyšlení. Zavrhovaly jen to, co jim bránilo soustředit se na Pána Kṛṣṇu, takže proklínaly i svá oční víčka, která jim mrkáním na zlomek sekundy přerušovala pohled na Kṛṣṇu. Śrīla Rūpa Gosvāmī prohlásil, že všichni upřímní oddaní Pána by mĕli mít odvahu odstranit ze svého života vše, co brání jejich pokroku na cestĕ zpátky domů, zpátky k Bohu.