SLOKA 2

Slovo indriyavān je v této sloce významné. Indriyavān znamená „mající smysly“. I když jsme podmínĕní v hmotném svĕtĕ, milostí Nejvyššího Pána je nám udĕleno lidské tĕlo, které vlastní jednotlivé smysly, jako oči, uši, jazyk, nos a kůži. Podmínĕné duše tyto smysly obvykle využívají v umĕlé snaze vykořisťovat hmotnou přírodu pro smyslový požitek. Naše hmotné smysly a jejich objekty jsou však dočasné a snahou uspokojovat naše dočasné smysly dočasnými smyslovými objekty, jež nabízí māyā, klamná energie Pána, není možné dosáhnout klidu a štĕstí. Ve skutečnosti naše houževnaté úsilí uspokojovat hmotné smysly nevyhnutelnĕ přináší právĕ opačný výsledek – hmotné utrpení. Muže přitahuje žena. Jelikož je pohlavnĕ vzrušený, ožení se s ní a brzy má rodinu, která vyžaduje stále vĕtší a vĕtší podporu. Takto končí jeho nevinný a prostý život a vĕtší část svého života pak stráví tvrdou prací jako osel, aby uspokojil požadavky své rodiny. Ve třetím zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu Pán Kapila velmi jasnĕ popisuje, že navzdory mužovĕ celoživotní vyčerpávající práci je rodina nakonec nespokojená, a když vyčerpaný otec zestárne, podráždĕní příbuzní na nĕho hledí stejnĕ jako farmáři na starého a nemohoucího vola. Synové nĕkdy sní o tom, jak zdĕdí otcovy peníze, a tajnĕ si přejí, aby již zemřel. V dnešní dobĕ mají lidé odpor k stratiplné péči o staré rodiče, a proto je posílají do starobinců, kde po životĕ stráveném dřinou pro své takzvané drahé umírají osamocení a zapomenutí. Jeden lékař v Anglii pro staré, již nevýkonné lidi vážnĕ doporučuje euthanasii.

Nĕkteří lidé, kteří touží po hmotném uspokojování smyslů, ale chtĕjí se vyhnout nepříjemnostem rodinného života, se v dnešní dobĕ snaží si užívat „volných“ sexuálních vztahů se ženami, aniž by se zatĕžovali manželstvím. Pomocí antikoncepce a potratů se zbavují problému v podobĕ péče o dĕti. Od toho si slibují, že si budou moci užívat hmotného smyslového požitku bez jakýchkoliv hmotných překážek. Podle zákonů přírody jsou však spoutáni sítí hříšných reakcí za to, že se vyhýbají své skutečné povinnosti vůči Nejvyšší Osobnosti Božství a že se bez rozmyslu dopouštĕjí násilí na druhých a působí jim utrpení, aby zvĕtšili svůj vlastní smyslový požitek. Takto polapeni v síti bezbožných činností se čím dál více vzdalují od svého původního čistého vĕdomí a postupnĕ ztrácejí veškerou schopnost chápat zákony přírody. Proto je zde řečeno: sarvato-mṛtyuḥ. Mṛtyu znamená „smrt“. Smrt přijde znenadání, vydĕsí tyto sebevĕdomé požitkáře a zhatí všechny jejich plány na takzvané hmotné štĕstí. Tito lidé bývají často postiženi hroznými nemocemi a podstupují nepředstavitelné utrpení, které končí smrtí. Když je človĕk, který má na srdci jejich dobro, upozorní na tyto skutečnosti a snaží se je poučit o tom, jaká je realita, rozzlobí se a obviní ho, že je pesimista nebo náboženský fanatik. Takto slepĕ ignorují zákony přírody tak dlouho, až je tyto zákony nevyhnutelnĕ skolí a odtáhnou z jejich ráje hlupáků. Jelikož nahromadili obrovské množství hříšných následků, nucenĕ se ocitnou v situacích velkého utrpení podle zákonů karmy. Při poklesnutí do nižších forem života ztrácejí jakékoliv ponĕtí o tom, co se nachází mimo dosah jejich hrubohmotných smyslů.

Nĕkdy živá bytost chápe neblahé výsledky materialistického uspokojování smyslů. Jelikož je zklamaná bolestmi a utrpením materialistického života a nezná žádný vyšší život, přijme nĕjakou neo-buddhistickou filozofii a hledá útočištĕ v takzvané nicotĕ. V království Boha však žádná nicota neexistuje. Touha splynout s prázdnem je reakcí na hmotnou bolest; není to žádné jasné pojetí Nejvyššího. Když například cítím v noze nesnesitelnou bolest, která se nedá odstranit léčením, mohu nakonec přistoupit na amputaci. Mnohem lepší však je zbavit se bolesti a nohu si ponechat. Kvůli falešnému egu si myslíme: „Já jsem všechno. Já jsem ten nejdůležitĕjší. Nikdo není tak inteligentní jako já.“ Zatímco takto uvažujeme, neustále trpíme a zakoušíme velkou úzkost. Jakmile však očistíme svoje ego a připustíme, že jsme nepatrní vĕční služebníci Kṛṣṇy, naše ego nám bude skýtat velké potĕšení.

Śrī Kṛṣṇa, Pán blaženĕ rozmanitého duchovního nebe zvaného Vaikuṇṭha, je stále pohroužený v transcendentálním požitku. Śrī Kṛṣṇa je ve skutečnosti zdrojem veškeré radosti. Lidé pohroužení v materialistickém požitku jsou spoutaní zákony všudypřítomné smrti, ale když se místo toho snažíme sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství, můžeme být okamžitĕ napojeni na Jeho hlādinī śakti nebo energii blaženosti. Když sloužíme Kṛṣṇovi pod vedením Jeho autorizovaného představitele, duchovního mistra, můžeme ihned získat úlevu od hmotného utrpení. Pak již nebudeme po ničem dychtit, ale místo toho si budeme moci vychutnávat neomezenou duchovní blaženost ve službĕ Nejvyššímu Pánu.

Sarvato-mṛtyuḥ také vyjadřuje, že zrození a smrt existují na každé planetĕ ve vesmíru. Naše takzvané cestování meziplanetárním prostorem a kosmické vĕdomí je proto k ničemu, neboť nikde v hmotném vesmíru neexistuje vĕčný život. Závĕrem můžeme říci, že pochopení zbytečnosti služby čemukoliv jinému než Kṛṣṇovi a sloužení tomu, co je vĕčné a plné blaženosti, představuje nejvyšší stupeň rozvoje inteligence. I když je naše současná inteligence omezená, podmínĕná zákony přírody, můžeme si vytvořit neomezené štĕstí, když přijmeme útočištĕ u lotosových nohou Mukundy a naučíme se rozlišovat mezi tím, co je dočasné a zbytečné, a tím, co je vĕčné a skutečné.