SLOKA 26
sve sve ’dhikāre yā niṣṭhā
sa guṇaḥ parikīrtitaḥ
karmaṇāṁ jāty-aśuddhānām
anena niyamaḥ kṛtaḥ
guṇa-doṣa-vidhānena
saṅgānāṁ tyājanecchayā
sve sve — každý ve svém; adhikāre — postavení; yā — jež; niṣṭhā — stálé praktikování; saḥ — toto; guṇaḥ — zbožnost; parikīrtitaḥ — je jasnĕ prohlášené; karmaṇām — plodonosných činností; jāti — svou povahou; aśuddhānām — nečistých; anena — tímto; niyamaḥ — ukáznĕní; kṛtaḥ — je ustanovené; guṇa — zbožnosti; doṣa — hříšnosti; vidhānena — podle pravidla; saṅgānām — styku s různými druhy smyslového požitku; tyājana — odříkat si; icchayā — na základĕ touhy.
Za skutečnou zbožnost je jednoznačnĕ prohlášeno to, když se transcendentalisté neochvĕjnĕ drží svého příslušného duchovního postavení, a hřích vzniká, když transcendentalista své předepsané povinnosti zanedbá. Ten, kdo přijme toto mĕřítko zbožnosti a hříšnosti a upřímnĕ si přeje zanechat všech svých dřívĕjších styků se smyslovým požitkem, dokáže překonat materialistické činnosti, které jsou svou povahou nečisté.
Zde Pán Kṛṣṇa ještĕ názornĕji vysvĕtluje, že ti, kdo se přímo vĕnují seberealizaci prostřednictvím jñāna-yogy či bhakti-yogy, nemusí pro odčinĕní náhodného poklesku upouštĕt od svých pravidelných povinností a provádĕt zvláštní askezi. Pravým zámĕrem védské literatury je vést živou bytost zpátky domů, zpátky k Bohu a nepovzbuzovat hmotné uspokojování smyslů. I když Védy doporučují nesčetné obřady pro dosažení nebeských planet a hmotného požitku všeho druhu, tyto materialistické odmĕny mají jen zamĕstnat materialististy, kteří by se jinak stali démonskými. Pokud se oddaný rozvíjející transcendentální realizaci dopustí náhodného poklesku, nemusí ho očišťovat žádným jiným postupem než svou duchovní praxí. Slova saṅgānāṁ tyājanecchayā vyjadřují, že by nemĕl praktikovat rozvoj vĕdomí Kṛṣṇy či seberealizaci povrchnĕ či nedbale, ale mĕl by upřímnĕ a opravdovĕ toužit oprostit se od svého dřívĕjšího hříšného života. Slova yā niṣṭhā zase vyjadřují, že vĕdomí Kṛṣṇy je třeba rozvíjet neustále. Základem zbožnosti tedy je zanechat hmotného uspokojování smyslů a vĕnovat se láskyplné službĕ Pánu. Ten, kdo zamĕstnává své smysly, mysl a inteligenci ve službĕ Pánu dvacet čtyři hodin dennĕ, je tou nejzbožnĕjší osobou, a Pán tuto odevzdanou duši osobnĕ chrání.