SLOKA 5

V Bhagavad-gītĕ (15.15) Pán Kṛṣṇa říká: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ – „Všechny Védy jsou určeny k poznání Mĕ. Já jsem sestavil Vedantu a jsem znalcem Véd.“ Védské poznání pochází z dechu Osobnosti Božství, takže vše, co Pán Kṛṣṇa říká, je Véda neboli dokonalé poznání. Védská literatura je plná popisů zbožnosti a hříchů, ale prohlášení Pána Kṛṣṇy, že človĕk má transcendovat zbožnost a hřích, se musí také chápat jako védské poznání. Śrī Uddhava tento bod pochopil, a proto žádá Pána Kṛṣṇu, aby zdánlivý rozpor vyjasnil. Hmotný svĕt dává živým bytostem příležitost uspokojovat své zvrácené touhy a zároveň postupnĕ dosáhnout osvobození – vrátit se domů, zpátky k Bohu. Hmotnou zbožnost je tedy třeba považovat za prostředek a nikoliv za absolutní cíl, protože hmotný svĕt sám není absolutní, neboť je dočasný a omezený. Osobnost Božství je zdrojem veškeré ctnosti a dobra. Ty osoby a činnosti, které tĕší Pána, mají být považovány za ctnostné a ty, které Ho netĕší, mají být považovány za hříšné. Nijak jinak nelze tyto pojmy trvale definovat. Když se nĕkdo stane svĕtským moralistou a zapomene na Nejvyššího Pána, je rozhodnĕ v nedokonalém postavení a nedosáhne konečného cíle zbožnosti, návratu domů, zpátky k Bohu. Na druhou stranu mezi moralisty panují velké obavy, že pokud se rozdíl mezi zbožností a hříchem nebude brát dostatečnĕ vážnĕ, lidé se budou ve jménu Boha dopouštĕt mnoha ukrutností. V moderním svĕtĕ neexistuje jasné pochopení duchovní autority a mravní lidé považují jakoukoliv pobídku k transcendování morality za výzvu k fanatismu, anarchii, násilí a zvrhlosti. Hmotné morální principy tedy považují za důležitĕjší než přímou snahu tĕšit Boha. Tento bod je kontroverzní, a Uddhava proto úzkostlivĕ žádá Pána, aby podal jasné vysvĕtlení.