SLOKA 4

Bĕžné náboženské zásady předepisující nespočet pravidel, usmĕrnĕní a zákazů jsou bezpochyby tĕžké břímĕ pro lidi, kteří postrádají vĕdomí Kṛṣṇy. V prvním zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.11) je řečeno: bhūrīṇi bhūri-karmāṇi śrotavyāni vibhāgaśaḥ – na svĕtĕ existuje nesčetnĕ mnoho náboženských písem, jež předepisují nesčetné náboženské povinnosti. Autorizovaná jsou ta písma, která vyslovil samotný Pán nebo Jeho představitelé; o tĕch mluví tento verš. V poslední kapitole Bhagavad-gīty (18.66) Pán Kṛṣṇa říká: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja – je třeba odložit tĕžké břímĕ svĕtské zbožnosti a vĕnovat se přímo láskyplné službĕ Pánu, ve které je všechno zjednodušené. Pán Kṛṣṇa také prohlašuje v Bhagavad-gītĕ (9.2): su-sukham kartum avyayam – proces bhakti-yogy, který zcela závisí na milosti Pána, je velmi radostný a je snadné ho provádĕt. Podobnĕ Locana dāsa Ṭhākura zpívá:

Śrī Caitanya Mahāprabhu, jenž je samotný Pán Kṛṣṇa, se zjevil před pĕti sty lety, aby šířil vznešenou metodu zpívání svatých jmen Pána. Tak může každý přímo sloužit Pánu, očišťovat své srdce a okamžitĕ zažívat transcendentální blaženost místo aby nesl břímĕ nepřirozené askeze. Ti, kdo se připojili k hnutí Caitanyi Mahāprabhua, dodržují čtyři základní zásady: vyhýbají se nedovolenému sexu, nejedí maso, ryby a vejce, nepožívají omamné látky a nehazardují. Vstávají brzy ráno, zpívají Hare Kṛṣṇa a den tráví radostnou službou Pánu. Oproti tomu ti, kdo následují obřadní karma-kāṇḍskou část Véd, jsou zatíženi nesčetnými pravidly a obřady, které musí konat buď sami, nebo prostřednictvím kvalifikovaných brāhmaṇů. Každým okamžikem hrozí, že kvůli nĕjaké chybĕ přijdou o všechnu zbožnost, kterou nahromadili. Podobnĕ ti, kdo kráčejí filosofickou cestou, musí usilovnĕ definovat, tříbit a upravovat filosofické kategorie, což obvykle končí zmateností a beznadĕjí. Ti, kdo praktikují mystickou yogu, podstupují vyčerpávající askezi, kdy se vystavují velkému horku a zimĕ, pohybují se na hranici vyhladovĕní a podobnĕ. Všichni tito materialisté si chtĕjí splnit nĕjaké touhy, zatímco Pánovi oddaní chtĕjí potĕšit Pána, závisejí na Jeho milosti a vracejí se domů, zpátky k Bohu. V předchozím verši Pán zmínil, že v hmotném svĕtĕ se musí donekonečna rozlišovat a hodnotit. Oddaný však vidí ve všem Kṛṣṇu a vše vidí v Kṛṣṇovi a je vždy pokorný, upřímný a blažený ve službĕ Pánu. Neprovádí složité náboženské obřady a zároveň není protispolečenský ani nemravný. Oddaný jednoduše pronáší svaté jméno Kṛṣṇy a tak snadno dosahuje nejvyšší životní dokonalosti. Obyčejní lidé vynakládají úsilí na tĕlesné zaopatření, ale oddaného automaticky zaopatřuje Pánova milost. Veškeré bĕžné jednání oddaného a jeho náboženské činnosti jsou také vĕnované Osobnosti Božství, takže v jeho životĕ není nic než Kṛṣṇa. Kṛṣṇa poskytuje veškerou ochranu a zaopatření a oddaný dává všechno Kṛṣṇovi. Tomuto přirozenému osvobozenému stavu se říká vĕdomí Kṛṣṇy. Jedná se o nejvyšší absolutní dobro, jak Pán vysvĕtluje v celém tomto zpĕvu.