KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
Pán Kṛṣṇa vysvĕtluje védskou cestu
Určité osoby nejsou způsobilé ani pro jednu ze tří podob yogy – karma, jñāna a bhakti. Vůči Pánu Kṛṣṇovi se stavĕjí nepřátelsky, jsou připoutané k uspokojování smyslů a ovládané plodonosným jednáním zamĕřeným na plnĕní hmotných tužeb. Tato kapitola popisuje jejich chyby z hlediska místa, času, látky a osob, jimž jsou činnosti vĕnované.
Pro ty, kdo mají dokonalé poznání a oddanost Pánu, hmotnĕ dobré vlastnosti či chyby neexistují. Pro uchazeče, jenž na úrovni karmy usiluje o ukončení hmotného života, je však konání pravidelných a mimořádných plodonosných povinností dobré a jejich nekonání je špatné. Rovnĕž je pro nĕj dobré to, co neutralizuje hříšné reakce.
Ten, kdo je na úrovni poznání ovlivnĕné čistou kvalitou dobra, by mĕl rozvíjet poznání a ten, kdo je na úrovni oddanosti, by mĕl praktikovat oddanou službu tvořenou nasloucháním, opĕvováním a tak dále. Pro oba je špatné cokoliv, co jim v tomto jednání brání. Ti, kdo se však neucházejí o transcendentální rozvoj ani nejsou dušemi, jež dospĕly k dokonalosti, to znamená lidé zcela nepřátelští vůči duchovnímu životu a oddaní výhradnĕ plodonosným činnostem pro splnĕní hmotných tužeb, musí brát v úvahu mnoho hledisek pro to, co je čisté a nečisté a co je příznivé a nepříznivé. Ta se týkají tĕla, místa, kde se činnost odehrává, času, použitých předmĕtů, konatele, pronášených manter a konkrétní činnosti.
Ctnosti a nectnosti ve skutečnosti nejsou absolutní, ale relativní vůči pokročilosti dané osoby. Držet se způsobu rozlišování vhodného pro vlastní úroveň pokročilosti je dobré a cokoliv jiného je špatné. To je základní pochopení ctnosti a nectnosti. Dokonce i mezi objekty náležícími ke stejné kategorii se rozlišuje čistota a nečistota různými způsoby v závislosti na konání náboženských povinností, svĕtském jednání a obživĕ. Tyto rozdíly jsou popsané v různých písmech.
Varṇāśramská pravidla stanoví, co je tĕlesná čistota a nečistota. S ohledem na místo určují čistotu a nečistotu takové faktory, jako je například výskyt černého jelena. S ohledem na čas udává rozdíly mezi čistotou a nečistotou buď čas sám nebo jeho vztah k různým objektům. U hmotných látek se čistota a nečistota stanoví podle posvĕcení objektů a slov a u konatele podle činností jako je mytí, rozdávání milodarů, podstupování přísné askeze a vzpomínání na Nejvyššího Pána. Pokud přijal poznání manter od pravého duchovního mistra, je jeho mantra považována za čistou a činnost je očištĕná jejím obĕtováním Nejvyšší Osobnosti Božství. Když je šest faktorů – místo, čas a tak dále – očištĕných, jedná se o dharmu neboli ctnost, v opačném případĕ jde o adharmu, nectnost.
Rozdíly mezi ctnostmi a nectnostmi v konečném smyslu nemají podstatu, protože se mĕní podle místa, času, příjemce činností a tak dále. Co se týče konání předepsaných povinností pro smyslový požitek, pravým zámĕrem všech písem je potlačovat materialistické sklony – to je skutečný náboženský princip, jenž odstraňuje lítost, zmatenost a strach a udílí veškeré štĕstí. Činnost konaná pro smyslový požitek není ve skutečnosti prospĕšná. Popisy tĕchto plodonosných výhod uvedené v různých phala-śruti jsou mínĕné tak, aby pomohly postupnĕ rozvíjet chuť pro nejvyšší prospĕch. Osoby s nižší inteligencí však považují kvĕtnaté verše písem týkající se požehnání za pravý smysl Véd. Tento názor však ti, kdo skutečnĕ znají pravdu Véd, nikdy nezastávají. Osoby, jejichž mysli jsou vzrušené kvĕtnatými slovy Véd, nemají zájem naslouchat o Pánu Harim. Je třeba pochopit, že vnitřním obsahem Véd není nic, co nemá vztah s původní Osobností Božství. Védy se zamĕřují výhradnĕ na Nejvyšší Absolutní Pravdu, Osobnost Božství. Tento hmotný svĕt je jen klamnou energií Nejvyššího Pána a vyvracením hmotné existence se lze odpoutat od hmoty.
SLOKA 1: Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Ti, kdo se vzdají tĕchto metod pro dosažení Mĕ – oddané služby, analytické filosofie a usmĕrnĕného konání předepsaných povinností – a místo nich na popud hmotných smyslů rozvíjejí nepatrný smyslový požitek, nepochybnĕ zůstávají v kolobĕhu hmotné existence.
SLOKA 2: Stálost ve svém příslušném postavení je prohlášena za pravou zbožnost, zatímco odchylka od svého postavení je považována za bezbožnost. Takto jsou tyto dva pojmy jednoznačnĕ vymezené.
SLOKA 3: Ó nehřešící Uddhavo, aby osoba pochopila, co je v životĕ správné, musí každý objekt ohodnotit v rámci příslušné kategorie. Ohlednĕ náboženských zásad tedy musí zvážit, co je čisté a co nečisté. V bĕžném jednání musí podobnĕ rozlišovat mezi dobrým a špatným, a proto, aby zajistila přežití svého tĕla, musí poznat, co je příznivé a co nepříznivé.
SLOKA 4: Tento způsob života jsem zjevil pro ty, kdo nesou břímĕ svĕtských náboženských zásad.
SLOKA 5: Zemĕ, voda, oheň, vzduch a éter je pĕt základních prvků, jež tvoří tĕla všech podmínĕných duší od samotného Pána Brahmy až po nehybné tvory. Všechny tyto prvky pocházejí z jediné Osobnosti Božství.
SLOKA 6: Můj milý Uddhavo, i když se všechna hmotná tĕla skládají ze stejných pĕti prvků a jsou tedy rovnocenná, védská literatura pojímá různá jména a podoby vztahující se k tĕmto tĕlům, aby živé bytosti mohly dosáhnout cíle svého života.
SLOKA 7: Ó svatý Uddhavo, s cílem omezit materialistické činnosti jsem u všech hmotných vĕcí, včetnĕ času, místa a všech fyzických objektů, stanovil, co je vhodné a co nevhodné.
SLOKA 8: Z míst jsou za znečištĕná považována ta, kde se nevyskytují skvrnité antilopy, kde chybí oddanost brāhmaṇům, kde sice žijí skvrnité antilopy, ale ne ctihodní lidé, provincie jako Kīkaṭa, oblasti, kde se zanedbává čistota i očistné obřady, kde převládají lidé živící se masem nebo kde je neúrodná půda.
SLOKA 9: Čas je považován za čistý, když je vhodný pro konání předepsaných povinností – to je dáno buď jeho povahou, nebo získáním vhodného vybavení. Ten čas, který brání v plnĕní povinnosti, je považován za nečistý.
SLOKA 10: Čistota nebo nečistota určitého předmĕtu je určená použitím jiného předmĕtu, slovy, obřady, vlivem času nebo relativní velikostí.
SLOKA 11: Nečisté vĕci mohou či nemusí osobĕ přivodit hříšné reakce v závislosti na její síle či slabosti, inteligenci, bohatství, místĕ a tĕlesném stavu.
SLOKA 12: Všechny předmĕty, jako je zrní, dřevĕné náčiní, vĕci vyrobené z kostí, provazy, tekutiny, předmĕty získané pomocí ohnĕ, kůže a zemské předmĕty, jsou očištĕny časem, vĕtrem, ohnĕm, hlínou a vodou, buď samostatnĕ, nebo dohromady.
SLOKA 13: Očišťující látka je považována za vhodnou, když její použití odstraní z nĕjakého znečištĕného předmĕtu zápach nebo špínu na povrchu a navrátí mu jeho původní povahu.
SLOKA 14: Vlastní já lze očistit koupelemi, rozdáváním milodarů, askezí, vĕkem, osobní silou, očistnými obřady, předepsanými povinnostmi a především vzpomínáním na Mĕ. Brāhmaṇa a ostatní dvojzrození by mĕli být řádnĕ očištĕní předtím, než se začnou vĕnovat svým příslušným činnostem.
SLOKA 15: Mantra je očištĕná, když je pronášena s náležitým poznáním, a práce je očištĕná, když je obĕtována Mnĕ. Očištĕním místa, času, látky, konatele, manter a práce se osoba stává zbožnou a pokud na tĕchto šest faktorů nedbá, je považována za bezbožnou.
SLOKA 16: Nĕkdy se zbožnost stává hříchem a nĕkdy se to, co je obvykle hříchem, stává na základĕ védských pokynů zbožností. Tato zvláštní pravidla v podstatĕ smazávají jasný rozdíl mezi zbožností a hříchem.
SLOKA 17: Tytéž činnosti, které by vznešenou osobu degradovaly, nezpůsobí poklesnutí tĕch, kdo již pokleslí jsou. Vždyť ten, kdo leží na zemi, nemůže spadnout víc. Styk s hmotou určený individuální povahou človĕka je považován za dobrou vlastnost.
SLOKA 18: Když nĕkdo zanechá určitého hříšného či materialistického jednání, osvobodí se od jeho pouta. Toto odříkání je základem zbožného a příznivého života pro lidské bytosti a zahání všechno utrpení, klam a strach.
SLOKA 19: Ten, pro koho jsou hmotné objekty smyslů žádoucí, se k nim jistĕ připoutá. Z této připoutanosti vzniká chtíč a ten vyvolává sváry mezi lidmi.
SLOKA 20: Sváry vzbuzují nesnesitelný hnĕv následovaný temnotou nevĕdomosti. Tato nevĕdomost v človĕku rychle přemůže jeho rozsáhlou inteligenci.
SLOKA 21: Ó svatý Uddhavo, když nĕkdo ztratí skutečnou inteligenci, je považován za osobu, která přišla o všechno. Odkloní se od pravého cíle svého života a stane se tupým jako mrtvola.
SLOKA 22: Jelikož je pohroužený ve smyslovém požitku, nepoznává sám sebe ani druhé. Žije nadarmo v nevĕdomosti jako strom a jen dýchá jako mĕchy.
SLOKA 23: Ty výroky písem, jež slibují plodonosné odmĕny, nepředepisují konečné dobro pro lidi, ale jsou jen lákadly, která je mají přimĕt ke konání prospĕšných náboženských povinností, tak jako se dítĕti slibuje sladkost, aby si vzalo prospĕšný lék.
SLOKA 24: Již hmotným zrozením se lidské bytosti v mysli připoutávají k osobnímu smyslovému požitku, dlouhému životu, smyslovým činnostem, tĕlesné síle, sexuální potenci, k přátelům a rodinĕ. Tak jsou jejich mysli pohroužené v tom, co maří jejich skutečný vlastní zájem.
SLOKA 25: Ti, kdo nevĕdí, co je v jejich pravém zájmu, bloudí po cestĕ hmotné existence a postupnĕ spĕjí do temnoty. I když jsou pošetilí, proč by je mĕly Védy dále pobízet ke smyslovému požitku, jestliže poslušnĕ dbají védských pokynů?
SLOKA 26: Osoby, které mají zkaženou inteligenci, nechápou tento pravý účel védského poznání a místo toho hlásají jako nejvyšší védskou pravdu kvĕtnaté výroky Véd slibující hmotné odmĕny. Ti, kdo skutečné znají Védy, tak nikdy nemluví.
SLOKA 27: Ti, kdo jsou posedlí chtíčem, lakotou a chamtivostí, mylnĕ pokládají pouhé kvĕty za skutečný plod života. Nerozeznávají svou pravou totožnost, protože jsou zmatení září ohnĕ a dusí se jeho kouřem.
SLOKA 28: Můj milý Uddhavo, osoby oddané uspokojování smyslů dosaženého konáním védských obřadů nechápou, že sídlím v srdci každé bytosti a že celý vesmír se ode Mĕ neliší a pochází ze Mĕ. Podobají se osobám, jejichž oči halí mlha.
SLOKA 29-30: Ti, kdo nedají dopustit na smyslový požitek, nemohou pochopit důvĕrný závĕr védského poznání, který jsem vysvĕtlil. Nacházejí potĕšení v násilí a krutĕ zabíjejí nevinná zvířata při obĕtech pro svůj smyslový požitek, jimiž uctívají polobohy, předky a vládce duchů. Proces védské obĕti ale tuto vášeň pro násilí nikdy nepodporuje.
SLOKA 31: Tak jako pošetilý obchodník promrhává své bohatství v nevýnosném podnikání, hlupáci promrhávají všechny pravé životní hodnoty a místo nich dychtí po dosažení hmotného nebe, o nĕmž se sice příjemnĕ naslouchá, ale které je ve skutečnosti nereálné, jako sen. Tyto zmatené osoby si v srdci představují, že získají všechna hmotná požehnání.
SLOKA 32: Lidé zabředlí v hmotných kvalitách vášnĕ, dobra a nevĕdomosti uctívají určité polobohy a jiná božstva v čele s Indrou, jež projevují tytéž kvality – vášeň, dobro nebo nevĕdomost. Správnĕ uctívat Mĕ ale nedokáží.
SLOKA 33-34: Uctívači polobohů uvažují: „V tomto životĕ budeme uctívat polobohy a díky svým obĕtem půjdeme do nebe a tam si budeme užívat. Až tento požitek skončí, vrátíme se do tohoto svĕta a narodíme se jako velcí hospodáři ve šlechtických rodinách.“ Tyto osoby jsou velmi pyšné a chamtivé, a proto jsou ošálené kvĕtnatými slovy Véd. Popisy Mĕ, Nejvyššího Pána, je nepřitahují.
SLOKA 35: Védy, rozdĕlené do tří částí, v konečném smyslu vyjevují, že živá bytost je čistĕ duchovní duše. Védští ṛṣiové a mantry se však vyjadřují esoterickým způsobem a tyto důvĕrné popisy Mĕ také tĕší.
SLOKA 36: Transcendentální zvuk Véd je velmi tĕžké pochopit. Projevuje se na různých úrovních v prāṇĕ, smyslech a mysli. Je neomezený, velmi hluboký a neproniknutelný jako oceán.
SLOKA 37: Já jako neomezená, nemĕnná a všemohoucí Osobnost Božství sídlící ve všech živých bytostech osobnĕ vkládám védskou zvukovou vibraci v podobĕ oṁkāry do nitra všech živých bytostí. Díky tomu je subtilnĕ vnímána, jako jemné vlákno lotosového stonku.
SLOKA 38-40: Tak jako pavouk vylučuje ze srdce pavučinu a souká ji ze sebe ústy, Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se projevuje jako rezonující prvotní životní vzduch, jenž obsahuje všechny posvátné míry védských veršů a je plný transcendentální blaženosti. Tak Pán z éterického nebe svého srdce vytváří vznešený a neomezený védský zvuk prostřednictvím své mysli, která vymýšlí rozmanité zvuky, jako jsou hlásky sparśa. Védský zvuk se vĕtví do tisíců smĕrů a zdobí ho různá písmena šířící se ze slabiky oṁ: souhlásky, samohlásky, sykavky a polosamohlásky. Véda je pak rozvedená mnoha slovními výrazy vyjádřenými v různých mírách veršů, přičemž každá míra má o čtyři slabiky víc než ta předchozí. Nakonec Pán znovu vtahuje svůj projev védského zvuku do sebe.
SLOKA 41: Védské míry veršů jsou Gāyatrī, Uṣṇik, Anuṣṭup, Bṛhatī, Paṅkti, Triṣṭup, Jagatī, Aticchanda, Atyaṣṭi, Atijagatī a Ativirāṭ.
SLOKA 42: Na celém svĕtĕ ve skutečnosti nikdo jiný než Já nechápe důvĕrný zámĕr védského poznání. Lidé tedy nevĕdí, co Védy doopravdy předepisují v obřadních pokynech karma-kāṇḍy nebo na jaký objekt se vlastnĕ poukazuje v návodech k uctívání v upāsanā-kāṇḍĕ nebo co se důkladnĕ rozebírá prostřednictvím různých hypotéz ve védské jñāna-kāṇḍĕ.
SLOKA 43: Já jsem obřadní obĕť, k níž nabádají Védy, a Já jsem uctívané Božstvo. To Já jsem představovaný jako různé filosofické hypotézy a Já sám jsem pak filosofickou analýzou vyvrácený. Takto Mĕ transcendentální zvuková vibrace ustanovuje jako zásadní smysl všeho védského poznání. Poté, co Védy podrobnĕ analyzují veškerou hmotnou dualitu jako pouhý projev Mé klamné energie, nakonec tuto dualitu úplnĕ negují a dosahují své vlastní spokojenosti.