SLOKA 43
māṁ vidhatte ’bhidhatte māṁ
vikalpyāpohyate tv aham
etāvān sarva-vedārthaḥ
śabda āsthāya māṁ bhidām
māyā-mātram anūdyānte
pratiṣidhya prasīdati
mām — Mĕ; vidhatte — přikazuje k obĕti; abhidhatte — určuje jako objekt uctívání; mām — Mĕ; vikalpya — představený jako alternativní hypotéza; apohyate — jsem vyvrácený; tu — také; aham — Já; etāvān — takto; sarva-veda — všech Véd; arthaḥ — význam; śabdaḥ — transcendentální zvuková vibrace; āsthāya — ustanovující; mām — Mĕ; bhidām — hmotnou dualitu; māyā-mātram — jako pouhý klam; anūdya — popisující důkladnĕ v různých aspektech; ante — nakonec; pratiṣidhya — negující; prasīdati — je spokojená.
Já jsem obřadní obĕť, k níž nabádají Védy, a Já jsem uctívané Božstvo. To Já jsem představovaný jako různé filosofické hypotézy a Já sám jsem pak filosofickou analýzou vyvrácený. Takto Mĕ transcendentální zvuková vibrace ustanovuje jako zásadní smysl všeho védského poznání. Poté, co Védy podrobnĕ analyzují veškerou hmotnou dualitu jako pouhý projev Mé klamné energie, nakonec tuto dualitu úplnĕ negují a dosahují své vlastní spokojenosti.
V minulém verši Pán prohlásil, že On jediný zná konečný zámĕr Véd, a nyní vyjevuje, že On sám je základem a konečným cílem všeho védského poznání. Část Véd zvaná karma-kāṇḍa předepisuje obřadní obĕti, díky kterým je možné se dostat do nebe. Tyto obĕti jsou samotný Pán. Část Véd zvaná upāsanā-kāṇḍa zase popisuje různé polobohy jako objekty obřadního uctívání a tato božstva se neliší od samotného Pána, neboť jsou expanzemi Jeho tĕla. V části Véd zvané jñāna-kāṇḍa jsou představeny a vyvráceny různé metody filosofické analýzy. Toto poznání, které analyzuje moc Nejvyššího Pána, se od Nĕho neliší. Pán Kṛṣṇa je v konečném smyslu vším, protože vše se nedílnĕ řadí k Jeho mnoha energiím. I když védská literatura vábí ty, kdo jsou pohroužení v hmotné dualitĕ, k přijetí védského způsobu života nabídkami lákavých hmotných odmĕn, nakonec Védy veškerou hmotnou dualitu zavrhují a přivádĕjí osobu na úroveň vĕdomí Boha, kde se od Nejvyššího Pána nic neliší.
Védská literatura obsahuje různé pokyny uvádĕjící, že v určitém životním stádiu by osoba mĕla zanechat plodonosných obřadů a vydat se cestou poznání. Další pokyny prohlašují, že seberealizovaná duše má opustit cestu spekulativního poznání a přímo vyhledat útočištĕ u Absolutní Pravdy, Osobnosti Božství. Nikde však není pokyn doporučující zanechat láskyplné služby Pánu, protože to je vĕčná přirozená činnost každé živé bytosti. Védy předkládají a vyvracejí různé filosofické teze, neboť ten, kdo dĕlá pokrok, musí s rozvojem poznání opustit každé předchozí stádium. Například ten, kdo je připoutaný k sexuálnímu požitku, dostává pokyn, aby uzavřel manželství podle náboženských pravidel a užíval si sexu se svou manželkou. Tohoto obřadního poznání je třeba se zříct, když osoba dospĕje do stádia odpoutanosti, kdy se doporučuje přijmout stav odříkání. V tomto stádiu má zakázáno se dívat na ženy a mluvit s nimi. Když však dosáhne dokonalosti vĕdomí Kṛṣṇy, kdy je pro nĕj Pán projevený všude, může zamĕstnávat všechny živé bytosti – včetnĕ žen – láskyplnou službou Pánu, aniž by mu hrozilo duchovní poklesnutí. Takto védská literatura podává a vyvrací různé pokyny založené na postupném rozvoji duchovního pohledu. Jelikož konečným cílem všech tĕchto pokynů a metod je dosažení vĕdomí Kṛṣṇy, láskyplné služby Pánu, neliší se od samotného Pána Kṛṣṇy. Podmínĕná duše by se tedy nemĕla předčasnĕ zastavit na své cestĕ domů, zpátky k Bohu, a pošetile se domnívat, že určité mezistádium nebo předbĕžné stádium pokroku je již skutečný cíl života. Je třeba pochopit, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa, je zdrojem, udržovatelem a útočištĕm všeho a že každá živá bytost je Jeho vĕčným služebníkem. Takto by mĕla osoba postupovat po védské cestĕ až domů, zpátky k Bohu, k vĕčnému životu v blaženosti a poznání.
Takto končí výklady pokorných služebníků Jeho Božské Milosti A. C. Bhaktivedanty Swamiho Prabhupādy ke dvacáté první kapitole jedenáctého zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu nazvané „Pán Kṛṣṇa vysvĕtluje védskou cestu“.