SLOKA 11

Podle určitých filosofů existuje dvacet pĕt prvků, mezi nimiž je pro individuální živou bytost a Nejvyššího Pána vyhrazena jedna kategorie. Toto neosobní poznání Pán prohlašuje za hmotné: jñānaṁ ca prakṛter guṇaḥ. Toto poznání však lze chápat tak, že ustanovuje kvalitativní totožnost Nejvyššího Pána a živých bytostí, které z Nĕho vycházejí. Materialisté nĕkdy vĕří, že v nebi sídlí svrchovaný duch, ale zároveň si myslí, že lidské bytosti se neliší od svých hmotných tĕl a jsou tedy od Nejvyššího Pána kvalitativnĕ trvale oddĕlené. Poznání o Pánovĕ kvalitativní totožnosti se živou bytostí, jež popisuje tento verš, vyvrací materialistické pojetí života a částečnĕ představuje Absolutní Pravdu. Śrī Caitanya Mahāprabhu popisoval skutečnost jako acintya-bhedābheda-tattvu – nejvyšší vládce a ovládané živé bytosti se od sebe současnĕ neliší i liší. Na úrovni hmotné kvality dobra je vnímána neodlišnost. Jak osoba pokračuje dál, na úroveň viśuddha-sattvy neboli očištĕného duchovního dobra, najde v kvalitativní jednotĕ duchovní rozmanitost, čímž učiní své poznání Absolutní Pravdy úplným. Slova na vailakṣaṇyam aṇv api jednoznačnĕ prohlašují individuální živou bytost za nedílnou část Nejvyššího Pána, která je s Ním kvalitativnĕ totožná. Tím je vyvrácen jakýkoli filosofický pokus oddĕlit živou bytost od Nejvyššího Pána a popřít její vĕčný služebnický vztah k Pánu. Spekulace vedoucí k závĕru, že živá bytost existuje nezávisle a oddĕlenĕ od Pána, je zde prohlášena za nesmyslnou, apārthā. Teorie dvaceti pĕti prvků je pro Pána nicménĕ přijatelná jako předbĕžná fáze ve vývoji duchovního poznání.