SLOKA 39
viṣayābhiniveśena
nātmānaṁ yat smaret punaḥ
jantor vai kasyacid dhetor
mṛtyur atyanta-vismṛtiḥ
viṣaya — do (nových) objektů vnímání; abhiniveśena — kvůli pohroužení se; na — ne; ātmānam — na svou předchozí totožnost; yat — situace, v níž; smaret — vzpomíná si; punaḥ — již; jantoḥ — živé bytosti; vai — jistĕ; kasyacit hetoḥ — z toho či onoho důvodu; mṛtyuḥ — známé jako smrt; atyanta — úplné; vismṛtiḥ — zapomnĕní.
Když živá bytost přechází ze současného do dalšího tĕla vytvořeného svou vlastní karmou, pohrouží se do příjemných a bolestivých vjemů nového tĕla a úplnĕ zapomene na zkušenost v minulém tĕle. Tomuto úplnému zapomnĕní na svou předchozí hmotnou totožnost, k nĕmuž dochází z toho či onoho důvodu, se říká smrt.
V závislosti na své karmĕ, neboli plodonosných činnostech, může živá bytost získat krásné, bohaté nebo mocné tĕlo, nebo může degradovat do odporných životních podmínek. Když se narodí v nebi či pekle, naučí se úplnĕ ztotožňovat své ego s novým tĕlem, a tak se pohrouží do radostí, obav, bohatství či utrpení nového tĕla a úplnĕ zapomene na zážitky v tĕle minulém. Smrt nastává tehdy, když je vyčerpána karma náležící k danému fyzickému tĕlu. Jelikož je karma příslušného tĕla vypotřebovaná, už nemůže ovlivňovat mysl; proto živá bytost na své předchozí tĕlo zapomíná. Nové tĕlo vytváří příroda tak, aby mohl jeho vlastník prožít karmu, která má právĕ působit. Tím pádem se celé vĕdomí živé bytosti pohrouží do jejího stávajícího tĕla, aby mohla plnĕ zakoušet výsledky svých dřívĕjších činností. Jelikož se živá bytost s tĕlem mylnĕ ztotožňuje, je tĕlesná smrt vnímána jako smrt duše. Duše je však ve skutečnosti vĕčná a nikdy nepodléhá stvoření nebo zničení. Toto analytické poznání o seberealizaci lze s vĕdomím Kṛṣṇy snadno pochopit.