SLOKA 42
indriyāyana-sṛṣṭyedaṁ
trai-vidhyaṁ bhāti vastuni
bahir-antar-bhidā-hetur
jano ’saj-jana-kṛd yathā
indriya-ayana — sídlem smyslů (myslí); sṛṣṭyā — kvůli stvoření (ztotožnĕní se s novým tĕlem); idam — tato; trai-vidhyam — rozmanitost tří druhů (vysoké úrovnĕ, střední a nízké); bhāti — jeví se; vastuni — v realitĕ (duše); bahiḥ — vnĕjší; antaḥ — a vnitřní; bhidā — rozdílů; hetuḥ — příčina; janaḥ — človĕk; asat-jana — špatného človĕka; kṛt — ten, který zplodil; yathā — jako.
Jelikož mysl, která je sídlem smyslů, dala vzniknout ztotožnĕní se s novým tĕlem, hmotná rozmanitost tří úrovní – vysoké, střední a nízké – se jeví, jako kdyby patřila k realitĕ duše. Vlastní já tak vytváří vnĕjší a vnitřní dualitu, tak jako človĕk může zplodit špatného potomka.
Bohatství, krása, síla, inteligence, sláva a odpoutanost různých tĕl jsou považovány za vynikající, normální či podřadné podle dané hmotné situace. Duchovní duše získává určité tĕlo, a tak posuzuje sebe a druhé, zda jsou na vysoké, střední či nízké úrovni, podle jejich hmotného postavení. Vĕčná duše ve skutečnosti existuje mimo hmotnou dualitu, ale mylnĕ pokládá hmotnou situaci za svou. Významná jsou slova asaj-jana-kṛd yathā. Otec může mít sám o sobĕ klidnou povahu, ale když se jeho špatný syn dostane do potíží, otec je nucen ho obhajovat a pokládat nepřátele svého syna za nepřátele celé rodiny. Tak ho špatný syn zatahuje do nepříjemných sporů. Duše podobnĕ sama o sobĕ nemá problémy, ale kvůli tomu, že si vytváří mylnou představu totožnosti s hmotným tĕlem, se na ni začne vztahovat štĕstí a neštĕstí tĕla. Tímto veršem Pán shrnuje své pojednání o rozdílu mezi tĕlem a duší.