SLOKA 55
kālas tu hetuḥ sukha-duḥkhayoś cet
kim ātmanas tatra tad-ātmako ’sau
nāgner hi tāpo na himasya tat syāt
krudhyeta kasmai na parasya dvandvam
kālaḥ — čas; tu — ale; hetuḥ — příčina; sukha-duḥkhayoḥ — štĕstí a neštĕstí; cet — jestliže; kim — co; ātmanaḥ — pro duši; tatra — v této představĕ; tat-ātmakaḥ — založené na čase; asau — duše; na — ne; agneḥ — od ohnĕ; hi — jistĕ; tāpaḥ — pálení; na — ne; himasya — snĕhu; tat — to; syāt — stává se; krudhyeta — mĕla by se zlobit; kasmai — na koho; na — neexistuje; parasya — pro transcendentální duši; dvandvam — dualita.
Přijmeme-li jako příčinu štĕstí a neštĕstí čas, ani tak je nemůže prožívat duše, neboť čas je projevem Pánovy duchovní energie a živé bytosti jsou také expanze Pánovy duchovní energie projevené vlivem času. Oheň jistĕ nepálí své vlastní plameny či jiskry a zima nijak neubližuje snĕhovým vločkám či ledovým kroupám. Duše je ve skutečnosti transcendentální a nad zážitky hmotného štĕstí a neštĕstí. Na koho by se tedy mĕla zlobit?
Hmotné tĕlo je netečná hmota a nevnímá štĕstí, neštĕstí ani cokoliv jiného. Jelikož duše je zcela transcendentální, mĕla by své vĕdomí upřít na transcendentálního Pána, jenž přesahuje hmotné štĕstí i neštĕstí. Jedinĕ tehdy, když se transcendentální vĕdomí mylnĕ ztotožňuje s netečnou hmotou, si živá bytost představuje, že si užívá a trpí v hmotném svĕtĕ. Tomuto mylnému ztotožňování vĕdomí s hmotou se říká falešné ego a je příčinou hmotné existence.