Na počátku stvoření jsou pozorovatel a pozorované totéž a nelze je odlišit. Potom se tato Nejvyšší Absolutní Pravda, jedna jediná a nedostupná slovy a myslí, rozdĕlí na dva – pozorovatele, to znamená vĕdomí či osobnost, a pozorované, tedy látku či přírodu. Hmotnou přírodu tvořenou třemi kvalitami hmoty vzruší vládnoucí mužský faktor. Mahat-tattva se pak projevuje společnĕ s energiemi vĕdomí a činnosti. Z nich vzniká princip falešného ega ve svých třech aspektech dobra, vášnĕ a nevĕdomosti. Z falešného ega pod vlivem kvality nevĕdomosti vzniká patnáct subtilních forem smyslového vnímání, po nichž následuje patnáct hmotných prvků. Z falešného ega pod vlivem kvality vášnĕ pochází deset smyslů a z falešného ega pod vlivem kvality dobra vzniká mysl a jedenáct polobohů, kteří vládnou smyslům. Ze sloučení všech tĕchto prvků vyrůstá vesmírné vejce, ve kterém se jako Pán tvořící vesmír usídluje Nejvyšší Osobnost Božství v roli Nadduše sídlící uvnitř. Z pupku tohoto konečného stvořitele vyrůstá lotos, na nĕmž se rodí Brahmā. Pán Brahmā obdařený kvalitou vášnĕ milostí Nejvyšší Osobnosti Božství podstupuje askezi a díky ní dokáže stvořit všechny planety ve vesmíru. Nebeská oblast je určená pro polobohy, meziprostor pro duchy a zemĕ pro lidské bytosti a další. Nad tĕmito třemi planetárními systémy se nacházejí místa, kde žijí pokročilí mudrci, a nižší svĕty obývají démoni, hadi nāgové a tak podobnĕ. Všechny cíle, kterých lze dosáhnout činnostmi založenými na třech kvalitách hmotné přírody, se nacházejí ve třech smrtelných svĕtech. Cíli yogy, přísné askeze a stavu odříkání jsou svĕty zvané Mahar, Janas, Tapas a Satya. Cílem oddané služby Nejvyššímu Pánu jsou naopak lotosové nohy Osobnosti Božství v Pánovĕ sídle, Vaikuṇṭĕ. Tento vesmír hmotných akcí a reakcí je spravován pod vládou času a tří kvalit hmotné přírody. Navíc vše, co v tomto vesmíru existuje, je vytvořeno spojením hmotné přírody a jejího Pána. Tak jako stvoření probíhá postupnĕ od jednoty a toho nejjemnĕjšího po rozmanitost a velmi hrubé projevy, proces zničení probíhá od nejhrubších projevů přírody po ty nejjemnĕjší, až nakonec zbyde jen vĕčná duchovní podstata. Tato svrchovaná Duše setrvává sama v sobĕ, jediná a nekonečná. Mysl toho, kdo medituje o tĕchto pojetích, není zmatená hmotnými dualitami. Tato vĕda zvaná sāṅkhya, vykládaná ve střídajících se stvořeních a zničeních, odstraňuje všechny pochyby a pouta.