SLOKA 26

V Caitanya-caritāmṛtĕ (Madhya 22.62) je předložena tato definice śraddhy, neboli víry:

„Śraddhā“ je jistá, pevná víra, že prokazováním transcendentální láskyplné služby Kṛṣṇovi jsou zároveň vykonány všechny vedlejší činnosti. Taková víra je pro konání oddané služby příznivá.“ Oddaný by proto mĕl mít důvĕru, že konáním pokynů bhāgavata-śāstry neboli védské literatury, která přímo, nikoliv nepřímo, popisuje oddanou službu Nejvyšší Osobnost Božství, snadno dosáhne veškerého poznání a dokonalosti života.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura znamená mano-vāk-kāya-daṇḍam neboli přísné ovládání mysli, řeči a tĕlesných činností mānasa-vācika-kāyika-vikarma-rāhityam; což znamená přísnĕ zavrhnout veškeré hříšné činnosti mysli, řeči i tĕla. Śrīla Prabhupāda opakovanĕ zdůrazňoval, že ovládání smyslů neznamená ukončit smyslové činnosti, a tak se podobat mrtvole, ale spíše své mentální, verbální a tĕlesné činnosti zapojit ve službĕ Kṛṣṇovi. Śrīla Rūpa Gosvāmī řekl:

„Ten, kdo své tĕlo, mysl, inteligenci a slova používá s vĕdomím Kṛṣṇy ve službĕ Kṛṣṇovi, je osvobozen již v hmotném svĕtĕ, přestože může být zamĕstnán mnoha takzvanými hmotnými činnostmi.“ (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.187) Zamĕstnáním smyslů, mysli, inteligence a řeči dvacet čtyři hodin dennĕ ve službĕ Kṛṣṇovi oddaný dosáhne vikarma-rāhityam neboli osvobození od neautorizovaných, hříšných činností. Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ říká, že osvobození od klamné duality hmotné přírody (samatvaṁ dvandva-saṁjñayoḥ) mohou dosáhnout pouze ty zbožné bytosti, které jsou vikarma-rahita, zcela oproštĕny od hříšného života. Pán říká:

„Ti, kdo jednali zbožnĕ v tomto i v dřívĕjších životech a jejichž hříšné činnosti jsou zcela vymazány, jsou nedotčeni protiklady, z nichž sestává iluze, a s rozhodností Mi slouží.“ (Bg. 7.28) Ve významu k tomuto verši Jeho Božská Milost Śrīla Prabhupāda uvedl: „V tomto verši je zmínka o tom, kdo je způsobilý dosáhnout transcendentální úrovnĕ. Pro hříšné, ateistické, pošetilé a nečestné lidi je příliš obtížné překonat dvojnost v podobĕ touhy a nenávisti. Jedinĕ ti, kdo žili podle usmĕrňujících náboženských zásad, jednali zbožnĕ a překonali reakce za své hříšné činy, jsou schopni přijmout oddanou službu za svou a postupnĕ dospĕt k čistému poznání Pána, Nejvyšší Osobnosti Božství, o nĕmž poté v transu meditují. Tak vypadá proces umožňující spočinout na duchovní úrovni. Toho lze dosáhnout při rozvíjení vĕdomí Kṛṣṇy ve styku s čistými oddanými, neboť v jejich společnosti může být každý osvobozen od iluze.“

Śrīla Madhvācārya cituje tento výrok z Brahmāṇḍa Purāṇy: „Človĕk by mĕl mít naprostou víru v transcendentální literaturu, jako je Śrīmad-Bhāgavatam a podobná literatura, která přímo opĕvuje Nejvyšší Osobnost Božství. Mĕl by také vĕřit vaiṣṇavským tantrám, původním Védám a Mahābhāratĕ, do které patří Bhagavad-gītā, a která je považována za pátou Védu. Védské poznání pochází z dechu Viṣṇua, a védská literatura byla sestavena Śrīlou Vyāsadevou, inkarnací Viṣṇua. Veškerou tuto védskou literaturu tedy vyslovil osobnĕ Pán Viṣṇu.

„Existuje další védská literatura zvaná kalā-vidyā, která učí o hmotných umĕních a vĕdách. Protože jsou však všechny tyto védské druhy umĕní a vĕdních oborů v konečném smyslu určeny k oddané službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, Keśavovi, nemĕly by svaté osoby ve stavu odříkání tuto zdánlivĕ svĕtskou literaturu pomlouvat. Tato druhotná literatura je nepřímo spojena s Nejvyšším Pánem, a človĕk by se za její pomlouvání mohl dostat do pekla.

Śraddhā označuje vĕrný postoj, který lze rozdĕlit do dvou skupin. Prvním druhem víry je pevné přesvĕdčení, že veškeré výroky rozmanité védské literatury jsou pravdivé. Jinými slovy, pochopení, že védské poznání obecnĕ je bezchybné, se nazývá śraddhā neboli víra. Druhým typem je víra v to, že človĕk musí příslušné pokyny védské literatury osobnĕ vykonat, aby dosáhl svého životního cíle. Oddaný Nejvyššího Pána by proto mĕl první druh víry uplatnit na různé kalā-vidyi neboli védská hmotná umĕní a vĕdy, ale nemĕl by je přijímat jako smĕrodatná co se týče jeho osobního životního cíle. Nemĕl by také konat žádné védské pokyny, které jsou v rozporu s pokyny vaiṣṇavských písmem, jako je Pañcarātra.

Človĕk by tak mĕl s vírou přijmout skutečnost, že veškerá védská literatura přímo či nepřímo popisuje Nejvyšší Osobnost Božství a nemĕl by pomlouvat žádnou její část. Pomlouvání védské literatury způsobí zabřednutí do temnoty nevĕdomosti, ať se ho dopustí Pán Brahmā nebo nĕjaké jiné stvoření až po úroveň nepatrných nehybných druhů jako jsou stromy či kameny. Surové – polobozi, velcí mudrci a oddaní Pána – by proto mĕli vĕdĕt, že pañcarātrická literatura, tak jako čtyři Védy, původní Rāmāyaṇa, Śrīmad-Bhāgavatam i ostatní Purāṇy, a Mahābhārata jsou védská písma ustanovující svrchovanost Nejvyšší Osobnosti Božství a výjimečné transcendentální postavení Pánových oddaných podle úrovnĕ jejich duchovního pokroku. Jakékoliv jiné pojetí védské literatury je třeba považovat za iluzi. Ve všech autorizovaných náboženských textech je konečným cílem pochopení to, že Nejvyšší Osobnost Božství je vládcem všeho a všech, a že Pánovi oddaní se od Nĕho neliší, i když je musíme chápat podle úrovnĕ jejich duchovního pokroku.“ Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītĕ říká, vedaiś ca sarvair aham eva vedyo vedānta-kṛd veda-vid eva cāham: „Studiem Véd Mne lze poznat, neboť Já jsem sestavil Vedāntu, a jsem znalcem Véd.“ Pán také říká:

„Jelikož jsem transcendentální, nad chybujícími i bezchybnými, a protože jsem nejvĕtší, jsem oslavován na svĕtĕ i ve Védách jako Nejvyšší Osoba.“ (Bg. 15.18)

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura se zmiňuje o tom, že človĕk nemůže rozvinout božské vlastnosti zmínĕné v předchozích verších, dokud nepřijme útočištĕ u lotosových nohou pravého vaiṣṇavského duchovního mistra. Tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam. V této souvislosti cituje tento výrok:

„Ten, kdo uctívá Pána Govindu, ale ne Jeho oddané, není oddaným Pána, ale pouze obĕtí pýchy.“ Pro toho, kdo přijal útočištĕ u lotosových nohou čistého oddaného Kṛṣṇy, je uctívání Pána velmi snadné.

Tato odevzdaná duše nemá umĕlou askezi zapotřebí. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti cituje (z Nārada Pañcarātry):

„K čemu je dobré pro toho, kdo uctívá Pána Hariho, provádĕt nepotřebnou askezi? A toho, kdo Pána Hariho neuctívá, tato askeze stejnĕ nezachrání. K čemu je třeba askeze, když človĕk chápe, že je Pán Hari všudypřítomný, uvnitř i vnĕ? A tomu, kdo to nechápe, je veškerá jeho askeze stejnĕ k ničemu.“ Vaiṣṇava je neustále pohroužen v oddané službĕ Kṛṣṇovi. Pokud začne být nĕjaký oddaný pyšný na svou přísnou askezi a medituje o přijímání a odmítání hmotných objektů místo o své službĕ Kṛṣṇovi, stává se jeho takzvaná askeze překážkou v oddané službĕ.

Oddaný by nemĕl být rozrušen slovní manipulací tĕch, kdo se staví proti oddané službĕ Pánu. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura zdůrazňuje, že oddaná služba lotosovým nohám Nejvyššího Pána je jediný způsob, jak dosáhnout konečné dokonalosti života. Vaiṣṇava by proto mĕl praktikovat maunam neboli mlčenlivost ignorováním literatutry plné mylných argumentů, jako je literatura māyāvādské školy, a karma-kāṇḍská písma, jež ve jménu zbožného života podporují smyslový požitek. Pokrok v oddané službĕ se okamžitĕ zastaví u toho, kdo podlehne svĕtskému bĕdování, protože nedosáhl okamžitého úspĕchu v seberealizaci nebo je zmaten uspokojováním smyslů a snaží se hledat útočištĕ u materialistických lidí a nauk. Podobnĕ, když oddaný projeví lásku k vĕcem oddĕleným od Kṛṣṇy nebo se snaží v procesu oddané služby nebo ve filozofii Bhagavad-gīty najít nedostatky, aby si ospravedlnil své pohroužení se do smyslového požitku vnímání vĕcí oddĕlenĕ od Kṛṣṇy, bude jeho pokrok v duchovním osvícení vážnĕ narušen. Tomuto klamnému pojetí se říká dvitīyābhiniveśa neboli pohrouženost do iluze. Na druhé stranĕ ten, koho přitahuje védský zvuk na základĕ shody seberealizovaných autorit zvaných vaiṣṇava-paramparā, a nadšenĕ se proto vĕnuje kṛṣṇa-nāma-kīrtanu neboli zpívání svatých jmen Pána, praktikuje maunu, mlčenlivost, dokonale.

Je nutné se vyhnout prajalpĕ neboli náladovým rozhovorům, které se netýkají oddané služby. Pouhé umĕlé omezování smyslů, bez opĕvování slávy Nejvyššího Pána a naslouchání o ní, nelze považovat za duchovní dokonalost. Jako příklad mohou posloužit domácí zvířata, která jsou nĕkdy nucena dodržovat celibát, když jsou v chlévech držena v oddĕlenĕ. To z nich však nedĕlá brahmacārī, duchovní studenty. Za duchovnĕ pokročilého také nelze považovat nĕkoho, kdo se vĕnuje suchým spekulativním argumentům nebo dočasné askezi. Človĕk musí pokornĕ naslouchat poselství védského zvuku, zvláštĕ tak, jak je shrnuto samotným Pánem v Bhagavad-gītĕ. Vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura nás varoval před neteistickými etickými filozofiemi, jako jsou filozofie buddhistů a džinistů, které oslavují svĕtské zásady jako je ahiṁsā, nenásilí, protože pokud k nim budeme přitahováni, bude naše svĕtská víra v bezbozbožnou etiku duchovnĕ sebevražedná. Jak umĕlá askeze, tak velké sociální snahy zprostředkovat masový smyslový požitek, jsou bezbožné pokusy usmĕrňovat lidskou společnost umĕlým způsobem, který zastiňuje vĕčný vztah každé živé bytosti s Nejvyšší Osobností Božství, přirozeným vůdcem společnosti. Když takzvaní morální filozofové zničí příležitost lidského života, příležitost obnovit náš vĕčný vztah s Kṛṣṇou, dopouštĕjí se tito hlupáci ve jménu etiky na lidské společnosti toho nejvĕtšího násilí. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī proto řekl:

„Zajímá-li vás opravdu logika a argumenty, použijte je prosím ve vztahu k milosti Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Když to udĕláte, budete překvapeni, jak je to úžasné.“ (Cc. Ādi 8.15)

Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura je mahā-bhāgavata neboli čistý oddaný Pána ten, kdo vidí, že se duchovní i hmotné svĕty jako expanze Jeho energie neliší od Pána Kṛṣṇy, ale také vidí, že se od nich Vrajendranandana, Kṛṣṇa, svou ojedinĕlou vlastností absolutní přitažlivosti vĕčnĕ liší. Čistý oddaný Pána je proto aniketana, bez stálého obydlí, což znamená, že za své vĕčné sídlo nepovažuje ani hrubé, ani jemné tĕlo. Protože jsou náš takzvaný domov a rodina expanzemi našeho tĕla, nemĕly by být ani tyto hmotné výtvory považovány za náš skutečný domov. Caitanya Mahāprabhu řekl:

„Ó Můj Pane, Kṛṣṇo, synu Mahārāje Nandy, jsem Tvůj vĕčný služebník, ale kvůli svým ploduchtivým činnostem jsem poklesl do tohoto hrozivého oceánu nevĕdomosti. Nyní Mi prosím projev bezpříčinnou milost a považuje Mne za zrnko prachu na Tvých lotosových nohách.“ (Śikṣāṣṭaka 5) Oddaný by tedy mĕl vĕdĕt, že jeho vĕčné sídlo se nachází v prachu lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství. Vaiṣṇava by mĕl odmítnout hrubý smyslový požitek v podobĕ života v lese v kvalitĕ dobra, ve mĕstĕ v kvalitĕ vášnĕ nebo v hernĕ v kvalitĕ nevĕdomosti. Čistý oddaný může cestovat po celém svĕtĕ a šířit vĕdomí Kṛṣṇy, ale nikdy by nemĕl žádné hmotné místo považovat za své skutečné sídlo. Ten, v kom uzrálo toto pochopení, může přijmout tridaṇḍa-sannyās pod přímou ochranou Pána.

Impersonalisté nemohou pochopit, jak může Pánův oddaný, který se vidí jako vĕčnĕ odlišný od Pána, vidĕt veškerou existenci totožnou s Pánem. Ti, kdo se snaží získat poznání neosobní spekulací založenou na jejich nepatrné zkušenosti z hmotného vesmírného projevu, nemohou pochopit transcendentální realitu acintya-bhedābheda-tattvy, současnou totožnost a odlišnost Absolutní Pravdy a jejího výtvoru. Způsob, jak toto transcendentální poznání získat, je popsán v tĕchto verších počínaje tasmād guruṁ prapadyeta. Je doporučeno přijmout pravého duchovního mistra a sloužit mu podle pokynů tĕchto veršů. Podstatou tĕchto pokynů je, že bychom mĕli zanechat sdružování se s māyāvādskými impersonalisty, ploduchtivými pracovníky a tĕmi, kdo se náladovĕ nezajímají o konečný cíl života, a místo toho se sdružovat s oddanými Nejvyšší Osobnosti Božství. Neprávem pyšný začátečník si může představovat, že je velkým oddaným Pána, aniž by se sdružoval s Pánovými následovníky, ale bez této společnosti není možné v rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy pokročit.