SLOKA 27-28
śravaṇaṁ kīrtanaṁ dhyānaṁ
harer adbhuta-karmaṇaḥ
janma-karma-guṇānāṁ ca
tad-arthe ’khila-ceṣṭitam
iṣṭaṁ dattaṁ tapo japtaṁ
vṛttaṁ yac cātmanaḥ priyam
dārān sutān gṛhān prāṇān
yat parasmai nivedanam
śravaṇam — naslouchání; kīrtanam — opĕvování; dhyānam — a meditace; hareḥ — Nejvyššího Pána Hariho; adbhuta-karmaṇaḥ — jehož činnosti jsou úžasné; janma — Jeho inkarnací; karma — zábav; guṇānām — transcendentální vlastnosti; ca — a; tat-arthe — pro Nĕho; akhila — veškeré; ceṣṭitam — snahy; iṣṭam — jakékoliv uctívání človĕk koná; dattam — jakékoliv milodary; tapaḥ — askeze; japtam — jakékoliv mantry človĕk pronáší; vṛttam — vykonané zbožné činnosti; yat — co; ca — také; ātmanaḥ — sobĕ; priyam — drahé; dārān — žena; sutān — synové; gṛhān — domov; prāṇān — životní vzduch; yat — který; parasmai — Nejvyššímu; nivedanam — obĕtuje.
Človĕk by mĕl naslouchat o Pánových úžasných transcendentálních skutcích, opĕvovat je a rozjímat o nich. Zvláštĕ by se mĕl pohroužit do zjevení, činností, vlastností a svatých jmen Nejvyšší Osobnosti Božství. Takto inspirován by mĕl všechny své každodenní činnosti vĕnovat Pánu. Obĕti, rozdávání milodarů a askezi by mĕl konat výhradnĕ pro Pánovo potĕšení. Mĕl by pronášet pouze ty mantry, které oslavují Nejvyšší Osobnost Božství, a veškeré zbožné činnosti konat jako obĕť Pánu. Nejvyššímu Pánu by mĕl okamžitĕ obĕtovat vše, co je mu příjemné a mĕl by lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství vĕnovat dokonce i svoji ženu, dĕti, domov a samotný životní vzduch.
V Bhagavad-gītĕ (9.27) Pán Kṛṣṇa přikazuje:
yat karoṣi yad aśnāsi
yaj juhoṣi dadāsi yat
yat tapasyasi kaunteya
tat kuruṣva mad-arpaṇam
„Ó synu Kuntī, vše co dĕláš, jíš, obĕtuješ či rozdáváš, i veškerou askezi, kterou podstupuješ, konej jako obĕť Mnĕ.“ Śrīla Prabhupāda tento veš komentuje takto: „Povinností každého je uzpůsobit si život tak, aby na Kṛṣṇu nezapomnĕl za žádných okolností. Všichni musí pracovat, aby se udrželi při životĕ, a zde Kṛṣṇa doporučuje, aby pracovali pro Nĕho. Všichni musí také nĕco jíst, aby žili, a proto mají přijímat zbytky jídla obĕtovaného Kṛṣṇovi. Každý civilizovaný človĕk musí rovnĕž konat nĕjaké náboženské obřady. Z toho důvodu Kṛṣṇa doporučuje: ,Dĕlej to pro Mĕ.̀ To se nazývá arcana. Každý má též sklony dávat milodary, a Kṛṣṇa tedy říká: ,Dávej je Mnĕ.̀ To znamená, že všechny peníze navíc se mají použít na podporu rozvoje hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy. V současné dobĕ mají lidé velký zájem o takovou meditaci, která není pro tento vĕk vhodná. Pokud však nĕkdo dvacet čtyři hodin dennĕ medituje o Kṛṣṇovi tak, že zpívá mantru Hare Kṛṣṇa na růženci, vĕnuje se té nejvznešenĕjší meditaci a je tím nejpokročilejším yogīm. To dokládá šestá kapitola Bhagavad-gīty.“
Mnoho lidí přitahovaných oddanou službou Kṛṣṇovi je zmateno hmotným vlastnictvím, vĕhlasem nebo umem, které získali svými minulými hmotnými činnostmi. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho tyto dva verše vyjadřují, že veškeré toto hmotné bohatství nahromadĕné předchozí karmou by mĕlo být obĕtováno Nejvyšší Osobnosti Božství. Naše sláva, vzdĕlání, bohatství a tak dále by mĕly být použity pro šíření mise Nejvyšší Osobnosti Božství. Nĕkdy se závistiví materialisté ptají, proč promarnit své bohatství a vzdĕlání ve službĕ Pánu, když by se tyto vĕci daly lépe využít k uspokojení dočasného hmotného tĕla. Ve skutečnosti je ale vše, co vlastníme, včetnĕ tohoto tĕla, v konečném smyslu majetkem Nejvyššího Pána, který je stvořitelem, udržovatelem a ničitelem veškeré existence. Mĕli bychom proto být požehnáni zapojením svého takzvaného bohatství v oddané službĕ Pánu. Jinak, jak uvádí Bhagavad-gītā, mṛtyuḥ sarva-haraś cāham: Nejvyšší Pán se před námi zjeví v čase smrti jako mṛtyu, zosobnĕná smrt, a veškerý náš majetek nám násilím odebere. Z toho důvodu by mĕl být tento majetek mírumilovnĕ obĕtován lotosovým nohám Pána dokud žijeme a jsme schopni užívat si zbožných výsledků této obĕti.
Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura tapaḥ, askeze, znamená dodržování slibů, jako je Ekādaśī-vrata, při nĕmž se človĕk dvakrát v mĕsíci postí od obilovin a luštĕnin. Slovo japtam se týká pronášení svatých jmen Pána, jako je Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura dále poukazuje na to, že človĕk může Pánu vĕnovat svou ženu, dĕti a domov tím, že z nich udĕlá oddané Nejvyššího Pána. Místo toho, aby byl umĕle pyšný v honbĕ za takzvanými symboly společenského postavení, by mĕl svou rodinu vést k pochopení, že jsou vĕční služebníci Nejvyššího Pána. A když se celá rodina odevzdá službĕ Pánu, vznikne překrásné prostředí.
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poukazuje na to, že lidská bytost, která není zasvĕcena do procesu bhāgavata-dharmy, musí záviset na nejistém poznání získaném hrubými hmotnými smysly. Nevĕřící materialisté se pohybují na úrovni svĕtského požitku a vznešené popisy Pánových vĕčných zjevení, zábav a nesčetných transcendentálních vlastností je nezajímají. Pokud však človĕk pochopí skutečnost o Nejvyšším Pánu, Osobnosti Božství, tak jak je popsán v autorizované védské literatuře, mĕl by přijmout tridaṇḍa-sannyās nebo alespoň ovládat své tĕlo, mysl a slova a stát se sebeovládnutým a pevnĕ zamĕřeným na Absolutní Pravdu. Potom se veškeré jeho touhy, rozdávané milodary, askeze a pronášení manter – jinými slovy celá jeho osobnost, domov, dĕti, žena i samotný životní vzduch – stanou srdečnou obĕtí Nejvyššímu Pánu. Živá bytost, která neustále naslouchá autorizovaným popisům Nejvyššího Pána, všechny své činnosti zapojuje do služby Pánu a vyhýbá se ostatním činnostem, spočívá na úrovni bhāgavata-dharmy.