SLOKA 38

V této kapitole Bhāgavatamu je vysvĕtlen védský aforismus sarvaṁ khalv idaṁ brahma: „Vše je Brahman.“ Nejvyšší Osobnost Božství je původním zdrojem všeho. Expandováním své vnitřní energie projeví duchovní svĕt a expandováním své vnĕjší energie projeví hmotný vesmír. Podmínĕná živá bytost je původnĕ nedílnou částí vyšší, vnitřní energie Pána, ale protože je ve styku s iluzí, upadá do spárů vnĕjší energie. V každém případĕ je vše expanzí energie Nejvyššího Brahmanu, a proto také nedílnou částí Pánovy duchovní energie. Bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syād īśād apetasya viparyayo 'smṛtiḥ. Pokud si však živá bytost myslí, že tento hmotný svĕt není částí Pánovy energie, ale že existuje oddĕlenĕ, má být ovládán a využíván nepatrnou duší, jīvou, je to viparyayaḥ neboli mylné pojetí. Asmṛtiḥ. Živá bytost tak zapomene, že je Nejvyšší Pán vlastníkem všeho a vše je Jeho expanze.

Śrīla Śrīdhara Svāmī zdůraznil, že i když Pánova vnĕjší energie podléhá zmĕnám jako je zrození, růst, rozklad a smrt, nemĕli bychom dospĕt k pošetilému závĕru, že tĕmto zmĕnám podléhá také Pánova vnitřní energie, živá bytost. Jak živá bytost, tak hmotná příroda jsou v konečném smyslu Brahman, protože jsou expanzemi Nejvyššího Brahmanu. Védy však hovoří jasnĕ: parāsya śaktir vividhaiva śrūyate – Pánovy energie jsou vividhā, rozmanité. Podle tohoto verše, nātmā jajāna na mariṣyati naidhate 'sau na kṣīyate: se tedy duše nikdy nerodí, ani neumírá a nepochybnĕ nepodléhá růstu či rozkladu jako hmotné tĕlo. I když viditelné hmotné tĕlo prochází dĕtstvím, dospĕlostí a stářím a lze se narodit jako polobůh, lidská bytost, rostlina či zvíře, duše své vĕčné přirozené postavení nikdy nemĕní. Naopak se mylnĕ ztotožňuje s vnĕjšími promĕnami hmotného tĕla, čímž se uvádí do psychologického stavu zvaného iluze. Tuto strastiplnou klamnou zkušenost, kdy živá bytost vidí jak se mĕní a nakonec je přírodními zákony zničena, lze odstranit transcendentálním poznáním o svém vĕčném postavení jako vyšší energie Pána.

Slovo sarvatra v tomto verši by nemĕlo být pošetile vykládáno tak, že je individuální duše, jīva, všudypřítomná. Duše se nerodí, ani neumírá, ale my se přesto v současném podmínĕném stavu mylnĕ ztotožňujeme se zrozením a smrtí tĕla. Protože všudypřítomná duše by do iluze nikdy neupadla, nemůže slovo sarvatra znamenat, že je individuální duše všudypřítomná. Iluze znamená neúplné pochopení skutečnosti, což by u všudypřítomné bytosti nebylo možné. Slovo sarvatra tedy znamená, že čistá duše existuje ve všech hmotných situacích. V hlubokém spánku se například vĕdomí navenek neprojevuje, ale přesto víme, že duše je v tĕle přítomna. Podobnĕ z Bhagavad-gīty víme, že duše může existovat i v ohni, vodĕ nebo vnĕjším prostoru (nityaḥ sarva-gataḥ), protože její existence nikdy nezávisí na hmotných podmínkách, ale je vĕčnou skutečností. Vĕdomí duše se projevuje více nebo ménĕ podle možností daných příslušnou hmotnou situací, tak jako se elektrické svĕtlo projevuje určitou silou a barvou podle použité žárovky. Elektrická energie je jedna, ale projevuje se různĕ podle hmotných podmínek.

Nĕkdo by mohl namítat, že duše je sice čisté vĕdomí (upalabdhi-mātram), ale přesto máme praktickou zkušenost, že se vĕdomí neustále mĕní. Pokud myslím na modrou vĕc, jako je nebe, moje předchozí myšlenka na žlutou vĕc, jako je třeba kvĕtina, je zničena. Podobnĕ moje vĕdomí modrého nebe končí ve chvíli, kdy si uvĕdomím, že mám hlad. Tímto způsobem se vĕdomí neustále mĕní. Śrīla Śrīdhara Svāmī odpovídá, že vĕdomí samotné je vĕčné, ale ve styku s hmotnými smysly se může projevovat různými způsoby. Vhodný je příklad životního vzduchu. Prāṇa, životní vzduch, je jeden, ale ve styku s různými smysly se projevuje jako schopnost vidĕt, slyšet, a tak dále. S vĕdomím je to podobné. Je duchovní a jako takové v konečném smyslu jedno, ale ve styku s různými smysly je lze vnímat jako příslušné smyslové činnosti. Stav vĕdomí je však vĕčná a nemĕnná skutečnost, i když může být dočasnĕ pokryto māyou.

Když si nĕko uvĕdomí Kṛṣṇu, rozumí se, že je dhīra (dhīras tatra na muhyati). Tehdy již není zmaten mylným ztotožňováním svého vĕdomí s promĕnami hmotné přírody.

Z výroku tat tvam asi v Chāndogya Upaniṣadĕ je třeba pochopit, že duchovní poznání není neosobní, ale že znamená postupné vnímání čisté duše v hmotném tĕle. Tak jako v Bhagavad-gītĕ Kṛṣṇa opakovanĕ říká aham, neboli „Já“, tento védský aforismus používá slovo tvam, neboli „ty“, aby vyjádřil, že tak jako je Absolutní Pravda Nejvyšší Osobnost Božství, je individuální jiskra Brahmanu (tat) také vĕčná osobnost (tvam). Śrīla Jīva Gosvāmī proto říká, že musíme individuální jiskru Brahmanu chápat jako vĕčnĕ vĕdomou. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura dále zdůrazňuje, že místo mrhání časem ve snaze pochopit pravdu v jejím neosobním rysu, což je pouhá negace dočasné hmotné různorodosti, bychom se mĕli snažit pochopit, že my sami jsme vĕčnĕ vĕdomá bytost v kategorii jīva. Jinými slovy, mĕli bychom chápat, že jsme vĕčnĕ vĕdomými služebníky Nejvyšší Osobnosti Božství.

Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje tento výrok z Mokṣa-dharmy, části Mahābhāraty:

„Živá bytost známá jako jīva se ode Mne neliší, protože je Mou expanzí. Živá bytost je proto vĕčná stejnĕ jako Já a vždy existuje ve Mnĕ. Ty si však umĕle nemysli: ,Nyní jsem vidĕl duši.̀ Já, Nejvyšší Osobnost Božství, ti toto požehnání dám, až budeš opravdu připraven.“