SLOKA 5

Živá bytost je v tomto verši označena jako prabhuḥ neboli „vládce“, protože je nepatrnou nedílnou částí nejvyššího vládce, Kṛṣṇy. Také v Bhagavad-gītĕ (15.8) Pán popisuje živou bytost jako īśvaraḥ, „vládce“.

„Živá bytost v hmotném svĕtĕ přenáší svá různá pojetí života z jednoho tĕla do druhého stejnĕ, jako vzduch přenáší vůnĕ.“ Śrīla Prabhupāda to ve svém významu komentuje takto: „Zde je živá bytost popsána slovem īśvaraḥ, vládce svého tĕla. Jestliže si to přeje, může své tĕlo zamĕnit za lepší nebo také přejít na nižší úroveň. Má nepatrnou nezávislost. To, jaká zmĕna její tĕlo čeká, závisí na ní samotné.“ Tento výrok potvrzuje slova sva-mātrā a ātma-prasiddhaye ze třetího verše této kapitoly. Pokud by se Nejvyšší Pán do této nepatrné nezávislosti živé bytosti vmĕšoval, nepřicházelo by v úvahu, že se zamĕstná v láskyplné službĕ Pánu, protože láska předpokládá, že milenec má svobodnou volbu. Slovo prabhuḥ zde vyjadřuje, že tak jako dítĕ, které od otce dostalo šlapací autíčko, jezdí po chodníku a napodobuje otce jezdícího ve skutečném autĕ, živá bytost se pohybuje po hmotném vesmíru v nesčetných hmotných tĕlech, která pro ni vybral Nejvyšší Pán ze sbírky 8 400 000 druhů. Živá bytost, šílenĕ zamilovaná do falešného ega hmotného tĕla, tak vytváří hrozivou situaci, ve které podstupuje opakované zrození a smrt, jak je popsáno ve výroku bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt (Bhāg. 11.2.37).

Śrīla Jīva Gosvāmī předložil další vysvĕtlení tohoto verše. Pokud je slovo prabhuḥ použito k označení Nejvyššího Pána, lze slovo guṇaiḥ chápat jako „dobré vlastnosti“, protože guṇa může označovat buď kvality hmotné přírody nebo vznešené vlastnosti (jako ve verši yasyāsti bhaktir bhagavaty akiñcanā sarvair guṇais tatra samāsate surāḥ). Významem tohoto verše by potom bylo, že Pán je schopen díky svým transcendentálním vlastnostem (guṇaiḥ), jako je milost, vychutnávat si transcendentální vlastnosti (guṇān) svých čistých oddaných. Ātma-pratyoditaiḥ by potom vyjařovalo, že odevzdáním se Pánu, který je zdrojem všech dobrých vlastností, jsou čistí oddaní také obdařeni božskými vlastnostmi. Slova manyamāna idaṁ sṛṣṭam ātmānam by pak poukazovala na to, že Pán přijímá tĕlo svého čistého oddaného na stejné duchovní úrovni jako sebe, jak je naznačeno ve verši ācāryaṁ māṁ vijānīyān nāvamanyeta karhicit. Pán je přitahován láskyplnou oddanou službou svých čistých oddaných a tak je zapleten v síti jejich milostných vztahů s Ním. Když například po bitvĕ na Kurukṣetře Kṛṣṇa odjíždĕl do svého mĕsta Dvāraky, donutilo Jej láskyplné naléhání Mahārāje Yudhiṣṭhira zůstat v Hastināpuru ještĕ nĕkolik týdnů. Podobnĕ když starší gopī z Vṛndāvanu tleskaly, Kṛṣṇa tančil do rytmu jako loutka. Śrīla Jīva Gosvāmī k tomuto tématu citoval verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (9.4.68):

„Čistý oddaný je vždy v hloubi Mého srdce a Já jsem vždy v srdci čistého oddaného. Moji oddaní neznají nic než Mĕ, a Já zase neznám nikoho jiného než je.“

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura se dá slovo prabhuḥ chápat i takto. Slovo pra znamená prakarṣeṇa neboli „hodnĕ“ a bhū znamená bhavati neboli „narodit se“. Prabhuḥ tedy znamená prakarṣeṇa deva-tiryag-ādiṣu bhavatīti saḥ, neboli opakovanĕ se rodit mezi polobohy, zvířaty, lidskými bytostmi a ostatními životními formami.

Aby potvrdil výrok Śrīly Jīvy Gosvāmīho týkající se Pánovy připoutanosti ke zduchovnĕlému tĕlu čistého oddaného, cituje Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura následující verše z Caitanya-caritāmṛty (Antya 4.192-93):

„Od okamžiku zasvĕcení, kdy se oddaný zcela odevzdá službĕ Pánu, jej Kṛṣṇa považuje za stejnĕ dobrého jako sebe sama.“

Když je tak tĕlo oddaného zmĕnĕno v transcendentální, oddaný v nĕm slouží lotosovým nohám Pána.“