SLOKA 12
dhanaṁ ca dharmaika-phalaṁ yato vai
jñānaṁ sa-vijñānam anupraśānti
gṛheṣu yuñjanti kalevarasya
mṛtyuṁ na paśyanti duranta-vīryam
dhanam — bohatství; ca — také; dharma-eka-phalam — jehož jediným kýženým plodem je zbožnost; yataḥ — z níž (zbožnosti); vai — jistĕ; jñānam — poznání; sa-vijñānam — společnĕ s přímou realizací; anupraśānti — a následným osvobozením od utrpení; gṛheṣu — ve svých domovech; yuñjanti — používají; kalevarasya — svého hmotného tĕla; mṛtyum — smrt; na paśyanti — nevidí; duranta — nepřemožitelná; vīryam — jejíž moc.
Jediným kýženým plodem nabytého bohatství je zbožnost, na základĕ které človĕk může získat filozofické pochopení života, jež nakonec dozraje v přímé vnímání Absolutní Pravdy a tedy osvobození ode všeho utrpení. Materialisté ovšem užívají své bohatství jen pro zlepšování podmínek své rodiny a nevidí, že chatrné hmotné tĕlo brzy zničí nepřemožitelná smrt.
Vĕci, kterých se človĕk stane vlastníkem, se nazývají dhanam neboli bohatství. Pokud si hlupák navykne utrácet všechny své tĕžce vydĕlané peníze na zvýšení prestiže svého hmotného tĕla a rodiny, pak již nevidí smrt, která se nezadržitelnĕ blíží k jeho vlastnímu tĕlu i dočasným tĕlům všech jeho přátel a příbuzných. Mṛtyuḥ sarva-haraś cāham – Nejvyšší Pán přichází jako všemocná smrt, která ničí všechny hmotné vztahy. I v rodinném životĕ by mĕl človĕk používat své bohatství za účelem duchovního pokroku, jak svého, tak členů své rodiny. V hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy je mnoho zbožných hospodářů, kteří vedou jednoduchý, pokojný život a své bohatství používají k pořádání domácích činností rozvíjejících vĕdomí Kṛṣṇy a na podporu odříkavých brahmacārīch a sannyāsīch, kteří aktivnĕ kážou vĕdomí Kṛṣṇy na veřejnosti. Tito hospodáři, včetnĕ tĕch, kteří nemohou zasvĕtit rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy sto procent své energie, postupnĕ nabývají velmi solidního pochopení duchovních zásad a nakonec se stávají transcendentalisty pevnĕ upnutými na lotosové nohy Kṛṣṇy. Tak se osvobozují ode všech zdrojů úzkosti podmínĕného života – od zrození, stáří, nemoci a smrti.
Život bez vĕdomí Kṛṣṇy je ve skutečnosti chudobou, ale chudý materialista se svou omezenou inteligencí nechápe, že pravým bohatstvím je rozšířit své vĕdomí až po nejvyšší úroveň vĕdomí Kṛṣṇy, lásku k Bohu. Tito lidé vychovávají své dĕti k tomu, aby byly jako zvířata se zájmem jen o falešnou prestiž a hmotný smyslový požitek. Tito materialističtí hospodáři se bojí, že přílišný zájem o duchovní život může narušit ambice jejich dĕtí k získávání klamné hmotné slávy. Smrt ale zhatí všechny snahy a plány tĕchto duchovnĕ zchudlých materialistů. Pokud se rodinný život a bohatství využívají ve prospĕch rozvoje vĕdomí Kṛṣṇy, človĕk se naučí rozlišovat mezi vĕčným a pomíjivým, mezi duchem a hmotou, mezi blažeností a úzkostí, a tak dosáhne osvobození a překročí úroveň pouhého teoretického poznání, neboť získá nejdokonalejší požehnání, vĕčný život s vĕdomím Kṛṣṇy. Omezené poznání zprostředkované smysly, pratyakṣa-jñāna, je bezcenné bez teoretického duchovního poznání, parokṣa-jñāny, jež díky pečlivému rozvoji postupnĕ dozrává v přímé realizované poznání duše, aparokṣa-jñānu.
Slovo anupraśānti v tomto verši vyjadřuje, že pomocí duchovního poznání (vijñānam) človĕk dosahuje nejvznešenĕjšího stavu vĕčného klidu a blaženosti, o kterém se materialistické podmínĕné duši ani nezdá.