SLOKA 41
pārthiveṣv iha deheṣu
praviṣṭas tad-guṇāśrayaḥ
guṇair na yujyate yogī
gandhair vāyur ivātma-dṛk
pārthiveṣu — složených ze zemĕ (a dalších prvků); iha — v tomto svĕtĕ; deheṣu — do tĕl; praviṣṭaḥ — když vstoupil; tat — jejich; guṇa — charakteristické vlastnosti; āśrayaḥ — když přijal; guṇaiḥ — s tĕmito vlastnostmi; na yujyate — nezaplétá se; yogī — yogī; gandhaiḥ — s různými vůnĕmi; vāyuḥ — vzduch; iva — jako; ātma-dṛk — ten, kdo vidí sám sebe správnĕ (jako oddĕleného od hmoty).
Seberealizovaná duše může bĕhem svého pobytu v tomto svĕtĕ žít v různých hmotných tĕlech a vnímat jejich různé vlastnosti a činnosti, ale nikdy se nezaplétá, tak jako vítr přenáší různé vůnĕ, ale nikdy se s nimi nemísí.
I když podle aroma, které vítr nese, vnímáme, že voní nebo zapáchá, vítr sám svou pravou povahu nikdy nemĕní. Podobnĕ můžeme považovat určitou osobu za silnou nebo slabou, inteligentní nebo mentálnĕ zaostalou, krásnou nebo obyčejnou, dobrou nebo špatnou, ale čistá duše, která je tou pravou osobou, žádnou z tĕchto tĕlesných vlastností nemá – je jimi jen zahalená, tak jako vítr halí různá aromata. Človĕk vĕdomý si Kṛṣṇy tedy nikdy nezapomíná, že se liší od dočasného tĕla. Vnímá různé tĕlesné promĕny – z dĕtství přes dospívání a dospĕlost až do stáří, ale přestože vnímá bolesti, radosti, vlastnosti a schopnosti toho kterého tĕla, nikdy si nemyslí, že to tĕlo je on. Za všech okolností chápe, že je vĕčnou duší, nedílnou částí Pána Kṛṣṇy. Tento verš uvádí, že se nikdy nezaplétá (na yujyate yogī). Z toho vyplývá, že človĕka vĕdomého si Kṛṣṇy bychom nikdy nemĕli hodnotit podle tĕlesných označení, ale mĕli bychom ho vidĕt jako vĕčného služebníka Pána.