SLOKA 49
kālena hy ogha-vegena
bhūtānāṁ prabhavāpyayau
nityāv api na dṛśyete
ātmano ’gner yathārciṣām
kālena — časem; hi — jistĕ; ogha — jako záplava; vegena — jehož rychlost; bhūtānām — stvořených tĕl; prabhava — zrození; apyayau — a zánik; nityau — neustálé; api — ačkoliv; na dṛśyete — nejsou vidĕt; ātmanaḥ — týkající se duchovní duše; agneḥ — ohnĕ; yathā — jako; arciṣām — plamenů.
Plameny ohnĕ se objevují a mizí každým okamžikem, ale bĕžný pozorovatel si tohoto tvoření a zanikání přesto nevšímá. Také mocné vlny času se valí bez ustání jako silné říční proudy a nepostřehnutelnĕ způsobují rození, růst a smrt nesčetných hmotných tĕl. Duše, která je tak neustále nucená mĕnit své postavení, však nedokáže působení času vnímat.
Brāhmaṇa avadhūta, který poučuje krále Yadua, uvádí poté, co už přešel k příkladu mĕsíce, znovu příklad ohnĕ. Této analytické metodĕ se říká siṁhāvalokana, „pohled lva“, kdy človĕk pokračuje vpřed a zároveň se ohlíží, aby se ujistil, jestli nĕco nepřehlédl. Mudrc tedy pokračuje se svou analýzou, ale vrací se k příkladu ohnĕ, aby doložil nutnost odříkání. Hmotné tĕlo je nepochybnĕ pomíjivým a iluzorním projevem Pánovy vnĕjší energie. Plameny ohnĕ se neustále rodí a mizí, a přesto oheň vnímáme jako nepřetržitou realitu. Podobnĕ je i duše nepřetržitou realitou, i když její hmotná tĕla vlivem času neustále vznikají a zanikají. Je řečeno, že nejpodivuhodnĕjší vĕcí je to, že si nikdo nemyslí, že zemře. Jelikož je vĕčná, má živá bytost sklon přijmout jakoukoliv prchavou situaci za trvalou a přitom zapomíná, že svou vĕčnou povahu může skutečnĕ vnímat jedinĕ ve vĕčné atmosféře duchovního nebe. Jakmile je o této skutečnosti přesvĕdčená, vyvíjí vlastnost zvanou vairāgya neboli odpoutanost od hmotného klamu.