SLOKA 41
saṁsāra-kūpe patitaṁ
viṣayair muṣitekṣaṇam
grastaṁ kālāhinātmānaṁ
ko ’nyas trātum adhīśvaraḥ
saṁsāra — hmotné existence; kūpe — do temné studny; patitam — jež spadla; viṣayaiḥ — smyslovým požitkem; muṣita — odebraný; īkṣaṇam — zrak; grastam — uchvácená; kāla — času; ahinā — hadem; ātmānam — živá bytost; kaḥ — kdo; anyaḥ — jiný; trātum — je schopný osvobodit; adhīśvaraḥ — Nejvyšší Osobnost Božství.
Činnosti určené k uspokojování smyslů připravují živou bytost o inteligenci a ona padá do temné studny hmotné existence. V té studni ji pak uchvátí smrtící had času. Kdo jiný než Nejvyšší Osobnost Božství by dokázal zachránit nebohou živou bytost z tohoto beznadĕjného postavení?
Piṅgalā v jednom z předchozích veršů prohlásila, že ani polobozi nejsou schopní poskytnout ženĕ skutečné štĕstí. Nĕkdo by se mohl zeptat, kdo jí dal právo zavrhnout i tak vznešené osobnosti, jako jsou Brahmā, Śiva a ostatní polobozi. Zde je odpovĕď: pokud chce nĕkdo skutečnĕ vyřešit všechny životní problémy a vrátit se domů, zpátky k Bohu, pak jediným řešením je přijmout útočištĕ u lotosových nohou Pána. Je známá vĕc, že i polobozi podléhají zrození a smrti. Pán Śiva sám říká: mukti-pradātā sarveṣāṁ viṣṇur eva na saṁśayaḥ – „Viṣṇu je tím, kdo všem udĕluje osvobození. O tom není pochyb.“