SLOKA 42
ātmaiva hy ātmano goptā
nirvidyeta yadākhilāt
apramatta idaṁ paśyed
grastaṁ kālāhinā jagat
ātmā — duše; eva — sama; hi — jistĕ; ātmanaḥ — sebe; goptā — ochránce; nirvidyeta — odpoutá se; yadā — když; akhilāt — ode všech hmotných vĕcí; apramattaḥ — bez hmotné horečky; idam — tento; paśyet — vidí; grastam — uchvácený; kāla — času; ahinā — hadem; jagat — vesmír.
Když živá bytost vidí, že celý vesmír je uchvácený hadem času, zvážní, přijde k rozumu a odpoutá se od všeho hmotného smyslového požitku. V tomto stavu je způsobilá být svým vlastním ochráncem.
V tomto verši Piṅgalā říká, že seberealizovaná duše může Pánovou milostí vidĕt, jak se celý vesmír nachází v čelistech velkého hada času. To jistĕ není slibná situace a ten, kdo to vidí, ztrácí zájem o smyslový požitek. Tak se může Pánovou bezpříčinnou milostí duchovnĕ rozumná živá bytost ochránit před iluzí.
Jelikož teď Piṅgalā oslavuje Pána za Jeho milost projevenou tím, že udĕluje osvobození, může vyvstat otázka: Uctívá Pána z lásky nebo jen touží po vysvobození z hmotné existence? Na to lze odpovĕdĕt, že ve svém vĕdomí Kṛṣṇy už je osvobozená, i když stále setrvává v tomto svĕtĕ. Nyní bude s láskou sloužit Osobnosti Božství bez jakékoliv osobní touhy včetnĕ touhy po osvobození.