SLOKA 4
dvāv eva cintayā muktau
paramānanda āplutau
yo vimugdho jaḍo bālo
yo guṇebhyaḥ paraṁ gataḥ
dvau — dva; eva — jistĕ; cintayā — od úzkosti; muktau — osvobození; parama-ānande — ve velkém štĕstí; āplutau — pohroužení; yaḥ — ten, kdo; vimugdhaḥ — je nevĕdomý; jaḍaḥ — zaostalý, nevyvíjející žádné činnosti; bālaḥ — dĕtinský; yaḥ — ten, kdo; guṇebhyaḥ — vůči kvalitám přírody; param — Pána, který je transcendentální; gataḥ — dosáhl.
Dva druhy lidí v tomto svĕtĕ jsou prosti jakékoliv úzkosti a jsou pohroužení ve velkém štĕstí: jedním je zaostalý a dĕtinský hlupák a druhým ten, kdo dosáhl Nejvyššího Pána, jenž přesahuje tři kvality hmotné přírody.
Ti, kdo horečnĕ vyhledávají hmotný smyslový požitek, jsou postupnĕ zahnáni do bídných životních podmínek, neboť jakmile človĕk byť nepatrnĕ poruší zákony přírody, musí si vytrpĕt následky svého hřísného jednání. Proto i po hmotné stránce schopní a ctižádostiví lidé zažívají trvalou úzkost a čas od času se ocitají ve velkých tĕžkostech. Zato hlupáci a zaostalci si žijí ve své blažené iluzi a ti, kdo se odevzdali Pánu Kṛṣṇovi, jsou naplnĕni transcendentálním štĕstím. Jak o hlupákovi, tak o oddaném se tedy dá říct, že jsou klidní – v tom smyslu, že je netrápí bĕžné starosti lidí s hmotnými ambicemi. To však neznamená, že oddaný je na stejné úrovni jako zaostalý hlupák. Hlupák je klidný jako netečný kámen, zatímco spokojenost oddaného se zakládá na dokonalém poznání.